Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti CLEAR FORCE PROJECTS, s.r.o., IČ: 61509213, se sídlem nám. Míru 9/820, 120 00 Praha 2, zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Delongem, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2012, č. j. 39 Co 210/2012-810, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2012, č. j. 16 C 23/2008-791, takto: JUDr. Ludvík David, soudce Ústavního soudu, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3596/12
.
Druhému senátu Ústavního soudu byl předložen k posouzení a rozhodnutí návrh na vyloučení soudce Ústavního soudu Ludvíka Davida, člena I. senátu, z projednání a rozhodnutí výše uvedené věci odůvodněný tím, že byl účasten rozhodování věci v jiné instanci, a to jako předseda senátu Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení.
Předpoklad daný ustanovením § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl naplněn, druhý senát, určený rozvrhem práce k rozhodování o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
K zásahu do těchto práv mělo dle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávné aplikace a interpretace kogentních norem, přičemž tato nesprávnost má svůj původ v tom, že právní závěry obecných soudů nemají základ ve skutkových zjištěních. Rozhodnutí obecných soudů dále označuje za nepřezkoumatelná, neboť postrádají náležitě přesvědčivé odůvodnění. Další obsah ústavní stížnosti se soustředí na vysvětlení příčin přechodného nedostatku finančních prostředků. S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Nad rámec návrhu na zrušení napadených rozhodnutí stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v rozhodnutí o ústavní stížnosti rovněž provedl korekci právních názorů Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 28 Cdo 2976/2007-400.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I.
ÚS 2/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Závěry o povaze práva na spravedlivý proces, resp. práva na přístup k soudu lze bez dalšího vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení, které tvoří integrální součást civilního procesu. Skutečnost zásahu do základních práv však v řízení před Ústavním soudem zjištěna nebyla. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybňování závěrů učiněných soudem prvního stupně a soudem odvolacím při rozhodování o stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje tvrzení a poukazuje na důkazy provedené v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud však tyto argumenty uznat nemůže. Jak vyplývá z rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, návrhem stěžovatelky se řádně zabývaly a při rozhodování zohlednily její komplexní majetkové poměry. Rovněž se vypořádaly se všemi jejími argumenty, tzn. i argumentem poukazujícím na nemožnost právně nakládat se svými nemovitostmi v důsledku účinků předběžného opatření a argumentem poukazujícím na skutečnost, že její přechodná nemožnost zaplatit soudní poplatek není spojena s podnikatelským rizikem.
V postupu obecných soudů proto Ústavní soud neshledal žádná pochybení. Co se týče argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, Ústavní soud souhlasí s právními závěry obecných soudů. Vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků má několik zásadních předpokladů. Mezi ně lze řadit prokázání nemajetnosti a současně prokázání nemožnosti získání prostředků na zaplacení soudního poplatku.
Momentální situace závislá na ryze subjektivních předpokladech mezi tyto předpoklady nepatří. Ze stěžovatelčiných tvrzení nevyplývá ani její nemajetnost, ani nemožnost opatřit si prostředky k zaplacení soudního poplatku. Zmíněné předběžné opatření soudu v podobě omezení dispozice s majetkem tento závěr nemůže zvrátit. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelčina práva na přístup k soudu, je nutno rovněž odmítnout tvrzení stěžovatelky o zásahu do principu rovnosti účastníků.
Žalobkyně v řízení nemá privilegované postavení, neboť i stěžovatelka má stejné možnosti (tj. práva i povinnosti) jako ostatní účastníci. Nevyhovění návrhu na osvobození od soudních poplatků v nyní souzené věci takto tvrzenou nerovnost mezi účastníky nevyvolává. K návrhu stěžovatelky na korekci právních názorů Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že nemá pravomoc k takovému zásahu, přičemž je nutno rovněž zohlednit skutečnost, že řízení o žalobě žalobkyně před obecnými soudy dosud není pravomocně skončeno.
Ústavnímu soudu proto v případě nenapadení konkrétního rozhodnutí v žádném případě nepřísluší předjímat výsledek řízení před obecnými soudy, resp. nařizovat obecným soudům, jak mají v jimi souzených věcech rozhodnout. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu