Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti E. T., zastoupeného advokátem JUDr. Vlastimilem Rampulou, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 450/2024-474 dne 9. června 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a České republiky - Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územního pracoviště Litoměřice a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem zrušil výrok o odkázání poškozené (České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, územním pracovištěm Litoměřice) s nárokem na náhradu škody na civilní řízení, obsažený v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, kterým byla schválená dohoda o vině a trestu, a stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 898 218 Kč.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, okresní soud rozsudkem č. j. 4 T 134/2024-430 ze dne 14. 10. 2024 schválil dohodu o vině a trestu s tím, že stěžovatel je vinen pomocí ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu 400 000 Kč. Poškozenou okresní soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, k čemuž uvedl, že stěžovatel byl odsouzen jen jako pomocník a na úhradě škody by se měli podílet hlavní pachatelé, kteří na trestné činnosti profitovali. Stěžovatel navíc spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení.
3. K odvolání poškozené krajský soud napadeným rozsudkem výrok o náhradě škody zrušil a stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 898 218 Kč. Jak krajský soud uvedl, celková výše škody byla součástí popisu skutku, přičemž jak v dohodě, tak ve výroku prvostupňového rozsudku byla škoda specifikována a nárok poškozené byl bez pochybností prokázán ve spise založenými fakturami. Všechny faktury byly přitom vystaveny obviněným. Za těchto okolností nebyl podle krajského soudu důvod, aby okresní soud o nároku poškozené meritorně nerozhodl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho cílem bylo uzavřít dohodu o vině a trestu v ujednaném znění, tedy bez uložení povinnosti nahradit škodu, kterou měl v úmyslu řešit v občanskoprávním řízení. V opačném případě by dohodu o vině a trestu neuzavřel. Při sjednávání dohody o vině a trestu byl stěžovatel státní zástupkyní vyzván, aby vyjádřil svůj postoj k náhradě škody, k čemuž stěžovatel sdělil, že se necítí být povinen k náhradě škody v plné výši, neboť si vydělal 100 000 až 150 000 Kč. To bylo respektováno státní zástupkyní i okresním soudem, nicméně poškozená, která neprojevila zájem účastnit se sjednávání dohody ani soudního jednání, podala odvolání. Krajský soud následně ve veřejném zasedání neprovedl žádný důkaz, pouze vyslechl stěžovatele, přesto stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu.
5. Stěžovatel tento postup považuje za rozporný s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1420/22
ze dne 6. 12. 2022 (N 147/115 SbNU 173), podle něhož "byl-li tedy skutek v dohodě popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby ... tedy nutně i s vyčíslením výše škody, sloužil dle Ústavního soudu tento údaj výhradně ke sjednání dohody. Založit na tomto popisu závěr o skutkovém stavu věci by však bylo v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 2 odst. 5 tr. řádu". Stěžovatel upozorňuje, že stejně jako ve věci řešené citovaným nálezem při sjednání dohody o vině a trestu s výší škody nesouhlasil, a krajskému soudu vytýká, že na základě uzavřené dohody přehodnotil skutkové závěry okresního soudu, a to aniž by sám provedl jakékoliv dokazování. Stěžovatele tak údajně připravil o opravný prostředek, neboť odvolání proti rozsudku bylo možné podat jen tehdy, pokud nebyl v souladu s dohodou o vině a trestu. Do rozporu s touto dohodou se ale daný rozsudek dostal až napadeným rozhodnutím krajského soudu. Toto rozhodnutí navíc podle stěžovatele není řádně odůvodněno, krajský soud se nezabýval ani možností postupu podle § 2953 občanského zákoníku.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud úvodem konstatuje, že usiloval-li stěžovatel o uzavření dohody o vině a trestu "v ujednaném znění, tedy bez uložení povinnosti k náhradě škody", tak tohoto cíle dosáhl, neboť stěžovatelem uzavřená a soudem schválená dohoda povinnost k náhradě škody skutečně neobsahuje. To ale neznamená, že o náhradě škody již nemůže být soudem rozhodováno, naopak zákon v takových případech výslovně předpokládá, že k rozhodnutí o náhradě škody může soud přistoupit ještě v daném trestním řízení (§ 314r odst. 4 in fine ve spojení s § 228 trestního řádu). Pokud tak neučiní, může tím dokonce porušit ústavně zaručená práva poškozeného (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 405/24
ze dne 4. 6. 2024, body 38 a 42, z něhož plyne, že k přiznání náhrady škody - jsou-li proto splněny zákonné podmínky - musí ve věcech, v nichž došlo ke schválení dohody o vině a trestu, případně přistoupit i odvolací soud, pokud soud nalézací tuto povinnost nesplní).
8. Opačný závěr, tedy že by soud za dané situace již o nároku na náhradu škody rozhodovat nemohl, neplyne ani ze stěžovatelem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1420/22, v němž Ústavní soud pouze odmítl, že by soudy mohly při vyčíslení škody pro účely rozhodování o nároku poškozených vždy automaticky, bez dalšího vycházet z toho, jak byla škoda vyčíslena v dohodě o vině a trestu pro účely řádného popisu skutku. To se v nyní posuzované věci nestalo. Krajský soud nevyšel toliko (automaticky) ze škody uvedené v dohodě o vině a trestu, nýbrž se zabýval tím, zda takto stanovená výše škody odpovídá důkazní situaci (šlo v zásadě o situaci č. 2 ve smyslu bodu 41 nálezu
sp. zn. III. ÚS 1420/22
). Předtím také stěžovatele řádně vyslechl (stěžovatel měl ostatně už v odvolání možnost zaujmout k této otázce postoj, čehož využil).
9. Z uvedeného důvodu nemohou obstát ani námitky stěžovatele, že krajský soud neprovedl vlastní dokazování. Zde si je potřeba uvědomit, že i když výše škody v popisu skutku podle citovaného nálezu slouží výhradně ke sjednání dohody, stále jde o skutkový závěr přejatý nalézacím soudem do rozsudku, kterým dohodu o vině a trestu schvaluje. Je pravda, že standardy dokazování jsou oproti dokazování v hlavním líčení sníženy, neboť soud sehrává primárně roli pojistky proti excesům (nelze proto vyloučit, že by na základě dokazování provedeného v hlavním líčení soud učinil závěry jiné). Zároveň se ale nelze tvářit, že pokud odvolací soud rozhodne o povinnosti nahradit škodu ve stejné výši, v jaké je tato škoda vyčíslena v rozsudkem nalézacího soudu schválené dohodě o vině a trestu, činí tím vlastní, od nalézacího soudu odlišná skutková zjištění a přehodnocuje důkazy. Tak tomu není, krajský soud závěr o povinnosti stěžovatele nahradit škodu nepostavil na žádném skutkovém zjištění, které by nemělo oporu ve skutku přijatém okresním soudem. Jen nad rámec toho pak - aby dostál povinnostem plynoucím z judikatury Ústavního soudu - ověřil, že takto stanovená výše škody odpovídá opatřeným důkazům s tím, že v této věci je výše škody lehce zjistitelná a ověřitelná (což stěžovatel nyní ani nijak konkrétně nezpochybňuje).
10. Z rozsudků obou soudů je přitom zřejmé, že za odlišným rozhodnutím o nároku na náhradu škody stálo jen odlišné právní posouzení, nikoliv rozdílný náhled na skutkový stav. Okresní soud ve svém rozsudku vůbec nezpochybnil výši způsobené škody, pouze považoval za právně relevantní, že stěžovatel byl jen pomocníkem, který nadto spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, zatímco z trestné činnosti profitovali hlavní pachatelé (to v podstatě odpovídá postoji stěžovatele, který při sjednávání dohody o vině a trestu nezpochybňoval výši způsobené škody, nýbrž svou povinnost ji nahradit s ohledem na míru vlastního obohacení). S touto argumentací se krajský soud v napadeném rozsudku vypořádal a vysvětlil, proč ji nepovažuje za relevantní. Lze pro úplnost nad rámec odůvodnění zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti poznamenat, že obecně v podústavním právu platí, že je-li vícero škůdců, platí škodu společně a nerozdílně, přičemž škůdci se pak mezi sebou vypořádají podle účasti na způsobení vzniklé škody (§ 2916 občanského zákoníku); jen ve výjimečných případech může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti; tento postup ale není možný, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem (§ 2915 odst. 2 občanského zákoníku). Nahrazuje se pak způsobená škoda, která přitom vůbec nemusí odpovídat užitku škůdce (srov. § 2951 a násl. občanského zákoníku; ohledně významu toho, že se stěžovatel sám neobohatil do výše způsobené škody, srov. mutatis mutandis i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 132/2024-481 ze dne 25. 9. 2024).
11. Vzhledem k tomu Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelovy výhrady ke kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud vysvětlil rozdíly mezi nyní řešenou situací a situací řešenou nálezem
sp. zn. III. ÚS 1420/22
a podrobně se zabýval i důvody, které okresní soud vedly k odkázání poškozené na civilní řízení. Jinými slovy, správně se zaměřil na to, co především mohlo být v řešené věci sporné. Lze připustit, že v jiných ohledech byl jeho rozsudek spíše stručnější, celkově ale požadavkům na řádné odůvodnění krajský soud plně dostál. Ostatně stěžovatelovy výhrady jsou v tomto směru spíše teoretické, nevznáší žádné námitky, které by mohly nárok poškozené zpochybnit a zároveň nebyly krajským soudem řešeny. Stěžovatel tak např. zmiňuje možné snížení požadované náhrady podle § 2953 občanského zákoníku, dokonce ale ani sám netvrdí, že by podmínky pro postup podle uvedeného ustanovení byly dány.
12. Z uvedeného je zřejmé, že opodstatněný není ani argument, že stěžovatel byl připraven o řádný opravný prostředek kvůli tomu, že až rozhodnutím odvolacího soudu se rozsudek o schválení dohody o vině a trestu ocitl v rozporu s touto dohodou. Stěžovatelem uzavřená dohoda o vině a trestu nedoznala změn, změn v této části nedoznal ani rozsudek tuto dohodu schvalující, přičemž uzavření dohody o vině a trestu nevylučuje paralelní přiznání náhrady škody (jiná věc by byla, pokud by dohoda o vině a trestu přiznání náhrady škody vylučovala, tak tomu ale nebylo; lze navíc poznamenat, že odst. 2 čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv změnu v neprospěch obžalovaného v odvolacím řízení nepovažuje ani v trestních věcech za porušení práva na odvolání). Pokud jsou v řízení, v němž dojde ke schválení dohody o vině a trestu, pro přiznání náhrady škody splněny zákonné podmínky, soud by ji měl zásadně přiznat. Neučiní-li tak, může to v případě podání opravného prostředku napravit odvolací soud (srov. bod 42 nálezu
sp. zn. IV. ÚS 405/24
).
13. Konečně, na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani procesní strategie či míra procesní aktivity poškozené.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud úvodem konstatuje, že usiloval-li stěžovatel o uzavření dohody o vině a trestu "v ujednaném znění, tedy bez uložení povinnosti k náhradě škody", tak tohoto cíle dosáhl, neboť stěžovatelem uzavřená a soudem schválená dohoda povinnost k náhradě škody skutečně neobsahuje. To ale neznamená, že o náhradě škody již nemůže být soudem rozhodováno, naopak zákon v takových případech výslovně předpokládá, že k rozhodnutí o náhradě škody může soud přistoupit ještě v daném trestním řízení (§ 314r odst. 4 in fine ve spojení s § 228 trestního řádu). Pokud tak neučiní, může tím dokonce porušit ústavně zaručená práva poškozeného (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 405/24
ze dne 4. 6. 2024, body 38 a 42, z něhož plyne, že k přiznání náhrady škody - jsou-li proto splněny zákonné podmínky - musí ve věcech, v nichž došlo ke schválení dohody o vině a trestu, případně přistoupit i odvolací soud, pokud soud nalézací tuto povinnost nesplní).
8. Opačný závěr, tedy že by soud za dané situace již o nároku na náhradu škody rozhodovat nemohl, neplyne ani ze stěžovatelem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 1420/22, v němž Ústavní soud pouze odmítl, že by soudy mohly při vyčíslení škody pro účely rozhodování o nároku poškozených vždy automaticky, bez dalšího vycházet z toho, jak byla škoda vyčíslena v dohodě o vině a trestu pro účely řádného popisu skutku. To se v nyní posuzované věci nestalo. Krajský soud nevyšel toliko (automaticky) ze škody uvedené v dohodě o vině a trestu, nýbrž se zabýval tím, zda takto stanovená výše škody odpovídá důkazní situaci (šlo v zásadě o situaci č. 2 ve smyslu bodu 41 nálezu
sp. zn. III. ÚS 1420/22
). Předtím také stěžovatele řádně vyslechl (stěžovatel měl ostatně už v odvolání možnost zaujmout k této otázce postoj, čehož využil).
9. Z uvedeného důvodu nemohou obstát ani námitky stěžovatele, že krajský soud neprovedl vlastní dokazování. Zde si je potřeba uvědomit, že i když výše škody v popisu skutku podle citovaného nálezu slouží výhradně ke sjednání dohody, stále jde o skutkový závěr přejatý nalézacím soudem do rozsudku, kterým dohodu o vině a trestu schvaluje. Je pravda, že standardy dokazování jsou oproti dokazování v hlavním líčení sníženy, neboť soud sehrává primárně roli pojistky proti excesům (nelze proto vyloučit, že by na základě dokazování provedeného v hlavním líčení soud učinil závěry jiné). Zároveň se ale nelze tvářit, že pokud odvolací soud rozhodne o povinnosti nahradit škodu ve stejné výši, v jaké je tato škoda vyčíslena v rozsudkem nalézacího soudu schválené dohodě o vině a trestu, činí tím vlastní, od nalézacího soudu odlišná skutková zjištění a přehodnocuje důkazy. Tak tomu není, krajský soud závěr o povinnosti stěžovatele nahradit škodu nepostavil na žádném skutkovém zjištění, které by nemělo oporu ve skutku přijatém okresním soudem. Jen nad rámec toho pak - aby dostál povinnostem plynoucím z judikatury Ústavního soudu - ověřil, že takto stanovená výše škody odpovídá opatřeným důkazům s tím, že v této věci je výše škody lehce zjistitelná a ověřitelná (což stěžovatel nyní ani nijak konkrétně nezpochybňuje).
10. Z rozsudků obou soudů je přitom zřejmé, že za odlišným rozhodnutím o nároku na náhradu škody stálo jen odlišné právní posouzení, nikoliv rozdílný náhled na skutkový stav. Okresní soud ve svém rozsudku vůbec nezpochybnil výši způsobené škody, pouze považoval za právně relevantní, že stěžovatel byl jen pomocníkem, který nadto spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, zatímco z trestné činnosti profitovali hlavní pachatelé (to v podstatě odpovídá postoji stěžovatele, který při sjednávání dohody o vině a trestu nezpochybňoval výši způsobené škody, nýbrž svou povinnost ji nahradit s ohledem na míru vlastního obohacení). S touto argumentací se krajský soud v napadeném rozsudku vypořádal a vysvětlil, proč ji nepovažuje za relevantní. Lze pro úplnost nad rámec odůvodnění zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti poznamenat, že obecně v podústavním právu platí, že je-li vícero škůdců, platí škodu společně a nerozdílně, přičemž škůdci se pak mezi sebou vypořádají podle účasti na způsobení vzniklé škody (§ 2916 občanského zákoníku); jen ve výjimečných případech může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti; tento postup ale není možný, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem (§ 2915 odst. 2 občanského zákoníku). Nahrazuje se pak způsobená škoda, která přitom vůbec nemusí odpovídat užitku škůdce (srov. § 2951 a násl. občanského zákoníku; ohledně významu toho, že se stěžovatel sám neobohatil do výše způsobené škody, srov. mutatis mutandis i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 132/2024-481 ze dne 25. 9. 2024).
11. Vzhledem k tomu Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelovy výhrady ke kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud vysvětlil rozdíly mezi nyní řešenou situací a situací řešenou nálezem
sp. zn. III. ÚS 1420/22
a podrobně se zabýval i důvody, které okresní soud vedly k odkázání poškozené na civilní řízení. Jinými slovy, správně se zaměřil na to, co především mohlo být v řešené věci sporné. Lze připustit, že v jiných ohledech byl jeho rozsudek spíše stručnější, celkově ale požadavkům na řádné odůvodnění krajský soud plně dostál. Ostatně stěžovatelovy výhrady jsou v tomto směru spíše teoretické, nevznáší žádné námitky, které by mohly nárok poškozené zpochybnit a zároveň nebyly krajským soudem řešeny. Stěžovatel tak např. zmiňuje možné snížení požadované náhrady podle § 2953 občanského zákoníku, dokonce ale ani sám netvrdí, že by podmínky pro postup podle uvedeného ustanovení byly dány.
12. Z uvedeného je zřejmé, že opodstatněný není ani argument, že stěžovatel byl připraven o řádný opravný prostředek kvůli tomu, že až rozhodnutím odvolacího soudu se rozsudek o schválení dohody o vině a trestu ocitl v rozporu s touto dohodou. Stěžovatelem uzavřená dohoda o vině a trestu nedoznala změn, změn v této části nedoznal ani rozsudek tuto dohodu schvalující, přičemž uzavření dohody o vině a trestu nevylučuje paralelní přiznání náhrady škody (jiná věc by byla, pokud by dohoda o vině a trestu přiznání náhrady škody vylučovala, tak tomu ale nebylo; lze navíc poznamenat, že odst. 2 čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv změnu v neprospěch obžalovaného v odvolacím řízení nepovažuje ani v trestních věcech za porušení práva na odvolání). Pokud jsou v řízení, v němž dojde ke schválení dohody o vině a trestu, pro přiznání náhrady škody splněny zákonné podmínky, soud by ji měl zásadně přiznat. Neučiní-li tak, může to v případě podání opravného prostředku napravit odvolací soud (srov. bod 42 nálezu
sp. zn. IV. ÚS 405/24
).
13. Konečně, na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani procesní strategie či míra procesní aktivity poškozené.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu