USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně: M. K., zastoupená
Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 512, 284 01 Kutná
Hora, proti žalovanému: R. M., zastoupený JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem se
sídlem Bratranců Veverkových 702, 530 02 Pardubice, o ochranu osobnosti, vedené
u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 14/2020, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
30. 1. 2023, č. j. 27 Co 292/2022-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2022, č. j. 7 C
14/2020-253, uložil žalovanému, aby zaslal žalobkyni vlastnoručně podepsaný
dopis následujícího znění: „Vážená paní K., omlouvám se Vám za obsah dopisů ze
dne 30. 3. 2019 a 22. 6. 2019 adresovaných M. B., M. H., J. K., V. P. a K. K. A
to jak za jejich hrubě urážlivou formu, tak za nepravdivý a ve svém důsledku
rovněž urážlivý obsah. Zejména se proto omlouvám za tvrzení, že jste mého
bratra M. M. sociálně a psychicky zničila organizováním celé řady otřesných
ohavností; že jste na mém bratru M. M. cizopasila; že jste se nekorektními,
resp. nekalými („hluboce mravně upadlými“) úkony „samovecpala“ do
pozůstalostního řízení; že jste se domáhala nepoctivého hmotného prospěchu na
úkor M. M.; že jste cynicky naslouchala smrtelnému zápasu mého bratra M. M.,
aniž byste mu poskytla pomoc. Tyto výroky, jakož i jejich forma, mě
mrzí.“ (výrok I), zamítl žalobu v části omluvy pod petitem I „a do budoucna se
podobných vyjádření na vaši adresu zdržím“, a dále v části, ve které se
žalobkyně domáhala, aby žalovaný byl povinen zaslat do tří dnů od právní moci
rozsudku vlastnoručně podepsaný dopis takřka shodného znění, jako žalobkyni,
osobám: 1) M. B., 2) M. H., 3) J. K., 4) V. P., a 5) K. K., (výrok II) a
uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 317 Kč (výrok
III).
2. Okresní soud dospěl po skutkové stránce k závěru, že rozsudkem
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 9. 2019, č. j. 11 C 224/2018-247,
který následně nabyl právní moci, byla žalobkyně určena dědičkou zůstavitele M.
M., který zemřel dne XY. Řízení bylo vedeno proti B. M. – matce zůstavitele,
kterou v řízení zastupoval žalovaný – její syn, tj. bratr zůstavitele.
Žalobkyně žila se zůstavitelem ve XY asi 20 let, dřívější společné bydliště
opustila cca měsíc po pohřbu zůstavitele, tj. v květnu 2018, a odstěhovala se
do XY. Dopisy žalovaného ze dne 30. 3. 2019 a ze dne 22. 6. 2019 zaslané paní
M. H., J. K., V. P., K. K. a panu M. B. – vše bývalí sousedé žalobkyně – měly
návaznost na spor vedený u okresního soudu pod sp. zn. 11 C 224/2018, v němž
jmenované osoby byly k návrhu žalobkyně předvolány a vyslechnuty jako svědci k
okolnostem soužití žalobkyně se zůstavitelem. Předmětné dopisy byly žalovaným
adresátům zaslány za necelý rok po odstěhování žalobkyně z XY. Žalobkyně se o
existenci těchto dopisů dozvěděla v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 11 C
224/2018, kde byly předloženy některými svědky. Žalobkyně vyzvala žalovaného k
omluvě za tvrzení obsažená v dopisech, žalovaný to odmítl. Žalobkyně po
žalovaném nedosáhla žádné satisfakce za uvedené dopisy ani v rámci šetření
Policie ČR či přestupkového řízení před Městským úřadem ve XY, na které se
žalobkyně obrátila pro chování žalovaného vůči ní.
3. Uvedený skutkový stav okresní soud posoudil podle ustanovení § 81, §
82, § 2910, § 2911, § 2956 a § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
(dále též o. z.) a dospěl k závěru, že žalovaný je v tomto sporu pasivně
legitimován, neboť on sám byl tou osobou, která dopisy napsala a podepsala,
aniž by z nich bylo zřejmé, že jedná na pokyn jiného, a doručila adresátům,
tedy svým jednáním a na vlastní odpovědnost žalovaný zasáhl do osobnostních
práv žalobkyně. Pokud měl žalovaný za to, že uvedenými dopisy chránil procesní
a hmotná práva své matky, kterou zastupoval v řízení vedeném u okresního soudu
pod sp. zn. 11 C 224/2018, pak měl soud za to, že by se v takovém případě
jednalo o jednoznačný exces z procesních práv a povinností, který lze přičítat
samotnému žalovanému.
4. Při posuzování objektivní způsobilosti konkrétního jednání zasáhnout
do vážnosti a cti člověka okresní soud přihlédl ke všem okolnostem věci,
zejména k tomu, že nejen žalobkyně, ale i minimálně dva adresáti dopisů ze dne
30. 3. 2019 a 22. 6. 2019 (V. H. a V. P.) je vnímali jako urážlivé. Z obsahu
dopisů lze dovodit úmysl žalovaného znevážit a urazit žalobkyni, a to v takové
míře, že dopisy byly objektivně způsobilé vyvolat žalobkyni újmu tím, že
snižovaly její čest u jiných lidí. Nemohlo se tak ze strany žalovaného jednat o
jím tvrzenou pouhou obranu před jednáním žalobkyně či „přecitlivělost“
žalobkyně. Žalobkyně sice od května 2018 ve XY nebydlí, avšak nelze odhlédnout
od té skutečnosti, že žalovaná ve XY žila cca 20 let, s osobami, kterým byly
dopisy od žalovaného adresovány, byla téměř v každodenním kontaktu, s některými
z nich navázala osobní či přímo přátelské vazby. Mezi zásahem žalovaného do
osobní sféry žalobkyně a narušením osobní sféry žalobkyně je dána i příčinná
souvislost. Okresní soud proto žalobě v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby
jí žalovaný zaslal omluvný dopis, vyhověl, vyjma závěru formulace omluvy v
části ,,a do budoucna se podobných vyjádření na vaši adresu zdržím“. Okresní
soud pak nepovažoval za nutné, aby omluvné dopisy žalovaný zaslal též adresátům
původních dopisů, proto žalobu v této části zamítl.
5. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze
dne 30. 1. 2023, č. j. 27 Co 292/2022-375, z podnětu odvolání žalobkyně i
žalovaného potvrdil výroky I a II rozsudku okresního soudu (výrok I), změnil
výrok III tak, že žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši
29 397,90 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok III).
6. Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry
okresního soudu. Uvedl, že okresní soud správně neprovedl důkazy navržené
žalovaným k objasnění chování žalobkyně v den úmrtí zůstavitele, neboť tyto
důkazy nebyly způsobilé objasnit, co se v den úmrtí zůstavitele v jeho společné
domácnosti s žalobkyní dělo. K obsahu dopisů žalovaného pak uvedl, že se
nejednalo o kritiku konkrétního jednání žalobkyně, ale o urážky nízce
využívající soužití žalobkyně se zůstavitelem, resp. zjevně nepravdivá tvrzení
o žalobkyni, resp. o nepřípustné hodnotící úsudky o ní, jež měly za cíl
znevážit ji v očích jejích dlouholetých sousedů. Tyto výroky byly způsobilé
zasáhnout do práva na ochranu osobnosti žalobkyně.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný obsáhlým dovoláním (20
stran textu), které sám sepsal. Na žádost žalovaného mu byl pro dovolací řízení
ustanoven zástupcem advokát JUDr. Milan Růžička; usnesení o jeho ustanovení
nabylo právní moci dne 1. 8. 2023. Dne 22. 9. 2023 podal zástupce žalovaného
nové dovolání. V něm uvedl, že dovolání považuje za přípustné ve smyslu § 237
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí „je zásadním způsobem dotčeno nesprávnou
aplikací procesního i hmotného práva,“ a „závisí na vyřešení otázek procesních
i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena,“ resp. „jde o otázku procesního práva, pří níž má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ V dovolání nicméně
není označeno žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, od jejichž
závěrů se snad měl krajský soud ve svém rozhodnutí odchýlit, nebo které sice
krajský soud respektoval, avšak v nich vyřešená právní otázka by měla být
posouzena jinak; je zde pouze uvedeno, že „otázka ochrany osobnosti je a byla v
praxi Nejvyššího soudu řešena opakovaně, rozhodnutí jsou publikovaná a je možné
z nich seznat názor příslušného senátu.“
8. Žalovaný pak ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně
aplikoval právní úpravu hodnocení důkazů v rámci civilního řízení, a to tím, že
neprovedl důkazy navrhované žalovaným a nevypořádal se s těmito důkazními
návrhy v odůvodnění svého rozhodnutí. Řízení tak bylo v důsledku toho postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Krajský soud se dále nezabýval tím, že žalobkyně neuvedla žádnou
újmu na svých osobnostních právech, která jí měla vzniknout. Poukázal na to, že
dopisy byly odeslány až cca rok poté, kdy se žalobkyně z XY odstěhovala, a
jejich obsah nebyl nijak urážlivý, nýbrž vyjadřoval názory matky žalovaného.
Žalovaný tyto názory na pokyn své matky sepsal a dopisy odeslal. Žalovaný má
zato, že ve smyslu § 436 a § 446 o. z. vznikala práva a případné povinnosti z
těchto dopisů přímo matce žalovaného, neboť i kdyby žalovaný překročil zástupčí
oprávnění, nedala adresátům dopisů žádným způsobem najevo, že s obsahem dopisů
nesouhlasí. Otázkou pasivní legitimace žalovaného se okresní soud vlastně
nezabýval, neboť se spokojil s konstatováním, že dopisy byly podepsány
žalovaným, aniž zkoumal, jaký byl postoj zmocnitele – matky žalovaného. V době
sepisu dopisů jí navíc zdravotní stav neumožňoval, aby dopisy napsala a
odeslala sama. Žalovaný plnil vůli své matky a dopustil se pouze té
nepředloženosti, že listiny podepsal pouze svým jménem a neuvedl, že jedná v
zastoupení. Odvolací soud pak otázku pasivní legitimace žalovaného neřešil
vůbec. Dále pak měl žalovaný výhrady i proti výroku II rozsudku krajského soudu
o nákladech řízení. Žalovaný následně zaslal soudu sám několik dalších podání
označených jako doplnění dovolání. K některým z nich přiložil též dopis
zástupce žalobkyně adresovaný žalovanému ze dne 24. 1. 2024, v němž zástupce
žalobkyně sděluje, že obdržela vlastnoručně podepsaný dopis žalovaného, jehož
obsahem byla omluva uložená rozsudky okresního a krajského soudu, a tím
považuje tuto povinnost žalovaného za splněnou.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele
(§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
12. Podle § 241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel
uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil
důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, se nepřihlíží.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Z citovaných ustanovení občanského soudního řádu plyne, že Nejvyšší
soud při podaném dovolání nejprve z formálního hlediska posuzuje, zda dovolání
obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (včetně vymezení dovolacího důvodu a
toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) a až
posléze, má-li dovolání všechny zákonné náležitosti, může Nejvyšší soud
hodnotit, zda je některý z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním
případě skutečně splněn. Má-li být dovolání přípustné z některého důvodu
uvedeného v § 237 o. s. ř., pak z dovolání musí plynout otázka hmotného nebo
procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Tato otázka (dovolací důvod)
musí být vymezena tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Je-li tato otázka v dovolání přítomna, pak dovolatel musí ještě vysvětlit,
který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je naplněn
a jak konkrétně je naplněn (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 8.
2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23).
15. Z pohledu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného
(tj. dovolání sepsané advokátem, neboť k podáním sepsaným žalovaným nelze v
uvedeném směru přihlížet, a ostatně podání samotného žalovaného žádné vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání neobsahují) nesplňuje náležitost řádného
vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., pokud předpoklady přípustnosti spatřuje v „zásadním dotčení nesprávnou
aplikací procesního i hmotného práva,“ v „závislosti na vyřešení otázek
procesních i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a v „otázce procesního práva, pří
níž má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
16. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako v
tomto případě, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu tohoto ustanovení (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Má-li být např.
dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o
kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené
rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje
(srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména odstavce 31 - 39). Obdobně spatřuje-li dovolatel
přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud
odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Dovolání žalovaného však žádnou „ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu“ ani dřívější „řešení otázky hmotného či procesního práva
dovolacím soudem“ neoznačuje; takovým označením nepochybně není konstatování,
že „otázka ochrany osobnosti je a byla v praxi Nejvyššího soudu řešena
opakovaně, rozhodnutí jsou publikovaná a je možné z nich seznat názor
příslušného senátu.“ Pokud by tedy žalovaný vymezil předpoklady přípustnosti
dovolání jen způsoby popsanými v předchozím odstavci, bylo by nutno jeho
dovolání odmítnout jako vadné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
17. Vymezení přípustnosti dovolání tedy žalovaný provedl v souladu se
zákonem jen v tom bodu, kde tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na
vyřešení otázek procesních i hmotného práva, které v rozhodování dovolacího
soudu nebyly dosud vyřešeny.“ Nebyla-li nějaká otázka dosud dovolacím soudem
řešena, pak logicky dovolatel nemůže označit žádné rozhodnutí (či dokonce
ustálenou rozhodovací praxi) dovolacího soudu, které se dané otázky týkaly. K
závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. však nepostačuje, že
žalovaný řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
nýbrž je nutné, aby tyto předpoklady skutečně naplněny byly. Tak tomu ovšem v
dané věci není.
18. Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že „odvolací soud nesprávně
aplikoval právní úpravu hodnocení důkazů v rámci civilního řízení, a to tím, že
neprovedl důkazy navrhované žalovaným a nevypořádal se s těmito důkazními
návrhy v odůvodnění svého rozhodnutí,“ a že rozhodnutí odvolacího soudu
„vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování,“ pak v této souvislosti neformuloval žádnou právní
otázku. Žalovaný v podstatě uvedenými námitkami zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu a domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází
napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné
aplikace práva, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav,
s nímž nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem,
opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř. Jak ostatně sám žalovaný konstatoval, neprovedení žalovaným navržených
důkazů by samo o sobě mohlo být vadou řízení, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však dovolací soud může
přihlédnout jen tehdy, pokud je dovolání (z jiného důvodu) přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Jinak je dovolací soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej
zjistil odvolací soud, protože jediným způsobilým dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Tato výtka tedy
nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
19. Pokud žalovaný vytýkal odvolacímu soudu, že se „nezabýval tím, že
žalobkyně neuvedla žádnou újmu na svých osobnostních právech, která jí měla
vzniknout,“ pak otázkou, zda je k úspěchu žaloby na ochranu osobnosti za zásah
do cti a dobré pověsti třeba, aby skutečně došlo k újmě na těchto statcích
poškozeného (jejich porušení), se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudcích ze
dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3384/2016, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo
2666/2019, nebo v dřívější době v usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo
1174/2007, publikovaném pod č. 29/2009 Sb. rozh. obč., a to vždy se shodným
závěrem. Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem
do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Není tedy třeba, aby došlo ke
skutečné újmě na právech poškozeného; postačuje, pokud je zásah objektivně
způsobilý takovou újmu vyvolat. Jde tedy o otázku Nejvyšším soudem vyřešenou, a
odvolací soud se ve svém rozsudku od závěrů judikatury Nejvyššího soudu
neodchýlil. Ani tato výtka tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
20. Konečně žalovaný vytýkal odvolacímu soudu, že se řádně nezabýval
otázkou pasivní legitimace žalovaného, neboť ten podle svého tvrzení při psaní
předmětných dopisů jednal jako zástupce své matky a na její pokyn, a proto za
případnou újmu žalobkyně sám neodpovídá. Na vyřešení této otázky ovšem napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Obecně rozhodnutí závisí na vyřešení
nějaké otázky tehdy, pokud různá řešení dané otázky vedou (či mohou vést) k
odlišným rozhodnutím ve věci. V daném případě však odpovědnost žalovaného
vznikla bez ohledu na to, zda jednal svým jménem, nebo jako zástupce své matky
a na její pokyn. Podstatným je zde výklad ustanovení § 2914 o. z. (viz § 2984
odst. 2 o. z.).
21. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce,
zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by
ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou
činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba
nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho
povinnosti k náhradě škody.
22. Výkladem ustanovení § 2914 o. z. se Nejvyšší soud zabýval zejména v
rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, publikovaném pod č.
51/2022 Sb. rozh. obč., a dále v rozhodnutích ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25
Cdo 1221/2020, ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 612/2022, a ze dne 11. 6.
2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022. Závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl, lze
stručně a zjednodušeně shrnout tak, že ustanovení § 2914 o. z. řeší případy, ve
kterých konkrétní činnost, z níž vznikla újma, vykonává fyzická nebo právnická
osoba nikoliv sama, nýbrž prostřednictvím jiných osob, které zaměstnává nebo
jichž ke své činnosti využívá. Smyslem ustanovení § 2914 o. z. je posílení
ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.)
jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou, tedy jak od toho, kdo
škodu způsobil (pomocník), tak od toho, kdo má z činnosti pomocníka prospěch
(hlavní osoba). Bezdůvodné zbavení poškozeného možnosti domáhat se náhrady po
pomocníkovi odporuje obecným pravidlům, podle nichž by obě tyto osoby měly být
povinny k náhradě společně a nerozdílně; v případě tzv. samostatného pomocníka
(§ 2914 věty druhé o. z.) pak odpovídá primárně pomocník a hlavní osoba za jeho
závazek za tam uvedených podmínek ručí. V obecné rovině je tedy nutné přijmout
závěr, že poškozenému současná právní úprava zásadně neupírá přímý nárok na
náhradu škody vůči pomocníkovi. Z tohoto výkladu Nejvyšší soud dovodil v
podstatě jedinou výjimku, a sice, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá
výlučně zaměstnavatel; v tomto směru Nejvyšší soud poukázal jednak na charakter
závislé práce, jak vyplývá z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, a jednak na limit odpovědnosti zaměstnance za škodu podle § 257
odst. 2 zák. práce.
23. Žalovaný netvrdí, a z ničeho ani nevyplývá, že by při psaní
předmětných dopisů jednal jako zaměstnanec své matky. Z výše uvedeného tedy
vyplývá, že ať již žalovaný při psaní předmětných dopisů jednal svým jménem,
nebo jednal jako zástupce své matky a na její pokyn, v obou případech vzniklo
žalobkyni právo domáhat se přiznané satisfakce vůči žalovanému. Rozhodnutí
odvolacího soudu tak není v žádném rozporu s tímto právním závěrem. Ani tato
námitka žalovaného tedy nemohla založit přípustnost dovolání.
24. Konečně pokud žalovaný ve svém dovolání vznášel výhrady i proti
výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, pak proti tomuto výroku
není dovolání přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
25. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyššímu soudu nezbylo než podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítnout.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v případě odmítnutí
dovolání neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu