30 Cdo 3384/2016

30 Cdo 3384/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců

JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce

K. Q., zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem se sídlem v Praze 2,

Sokolská 60, proti žalované Ing. S. F., o náhradu nemajetkové újmy, vedené u

Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 26 C 121/2015, o dovolání žalobce proti

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2016, č.j. 14 Co

395/2015-118, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2016, č.j. 14 Co

395/2015-118, se zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k

dalšímu řízení.

1. Žalobce se vůči žalované domáhal písemné omluvy a finančního

zadostiučinění za e-mail zaslaný žalobci dne 30. dubna 2014, ve kterém je podle

žalobce uvedena řada neověřených, nepravdivých a dehonestujících tvrzení.

Žalovaná, vykonává funkci tajemnice Městského úřadu v Plané, přičemž je

nadřízená stavebnímu úřadu Planá, který vede stavební řízení týkající se

pozemků žalobce. V souvislosti s tímto stavebním řízením probíhala mezi

žalobcem a žalovanou četná komunikace. Žalovaná poslala dne 30. dubna 2014

žalobci e-mail, ve kterém mluvila o těžké nemoci a smrti jiného člověka,

kterého poznala jako nenávistného, uvedla, že v některých formulacích žalobce

vidí obdobu jeho vyjadřování a myšlení, a zmínila negativní postavu Jidáše.

2. Okresní soud v Tachově (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze

dne 1. října 2015, č.j. 26 C 121/2015-89, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal, že žalovaná není pasivně

legitimována, neboť předmětný e-mail byl zaslán z pracovní pošty v rámci plnění

pracovních úkolů. Zároveň uvedl, že i kdyby byla shledána pasivní legitimace

žalované, jí způsobený zásah do osobnostních práv by byl již odčiněn, neboť se

žalovaná několikrát žalobci písemně i ústně za své jednání omluvila a litovala

svých slov.

3. Krajský soud v Plzni (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze

dne 1. března 2016, č.j. 14 Co 395/2015-118, k odvolání žalobce rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud

uvedl, že ačkoliv žalovaná je pasivně legitimována, neboť se jednalo o

neformální komunikaci mimo plnění pracovních povinností, nejednalo se ze strany

žalované o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud

poukázal na spíše neobratné vyjádření pocitů žalované, na to, že nebylo jejím

úmyslem žalobce urazit a také na fakt, že se žalovaná žalobci již vícekrát za

své jednání omluvila.

4. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 4. května 2016,

přičemž právní moci nabyl téhož dne.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 11. května 2016

včasné dovolání, které pokládá za přípustné, neboť se odvolací soud podle jeho

mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (mimo jiné se

zdůvodněním odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ve věci 20 Cdo

266/2012, 28 Cdo 3256/2006, 28 Cdo 2838/2005, 32 Cdo 1019/2009, 30 Cdo

422/2012, 30 Cdo 5021/2008, 30 Cdo 1912/2003), resp. připomíná též příslušná

rozhodnutí Ústavního soudu. Podle jeho názoru bylo rozhodnutí odvolacího soudu

překvapivé, přičemž odvolací soud měl ve smyslu § 213b o.s.ř. ve spojení s §

118a o.s.ř. poučit dovolatele o tom, jakým způsobem může ve věci rozhodnout a

poskytnout mu tak možnost se k této věci vyjádřit a uvést relevantní

argumentaci. Zároveň podle jeho názoru není odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu dostatečně konkretizované, neboť není zřejmé, jakým způsobem se odvolací

soud vypořádal s odvolacími námitkami dovolatele, když odvolací soud převážně v

odůvodnění cituje komentářovou literaturu a konkrétní úvahy odvolacího soudu

však v napadeném rozhodnutí absentují. Dovolatel též poukazuje na to, že

odvolací soud neuplatnil diferenciované objektivní kritérium a neposoudil věc z

pohledu dovolatele, ale slova žalované označil za neobratná a neuvážlivá a

posoudil je tak subjektivně s ohledem na úmysl žalované. Dovolatel také uvedl,

že omluvy žalované nepokládá za dostačující, neboť ty nebyly omluvami za

nezákonné jednání, ale toliko projevem lítosti, že si dovolatel nesprávně

vyložil její dobře míněná slova. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud

rozsudek soudů obou stupňů zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu

řízení.

6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu –

dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu

účinného od 1. ledna 2014.

8. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,

přičemž byly splněny předpoklady ustanovení § 241 o.s.ř., a stalo se tak ve

lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud nejprve

zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout

pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému

rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je

dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená

právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

11. Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst.

1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.)

uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí

napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů

přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.

dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede

právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá

nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na

podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v

odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo

důkazy (odst. 6).

12. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v

dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

13. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako

přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k

dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z

těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky

hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést,

od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl

odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je

třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu,

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit

rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu

mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit),

anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak

(zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v

rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by

měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

14. Podle ustanovení § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále

jen „o.z.“), je osobnost člověka chráněna včetně všech jeho přirozených práv.

Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odst. 1).

Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v

příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy

osobní povahy (odst. 2).

15. Podle ustanovení § 82 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má

právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl

odstraněn jeho následek (odst. 1). Po smrti člověka se může ochrany jeho

osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých (odst. 2).

16. Podle ustanovení § 2956 o.z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit

člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto

zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako

nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

17. Podle ustanovení § 2957 o.z. způsob a výše přiměřeného

zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního

zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s

použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením

účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace

poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru

nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného

ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo

jiná příčina vyvolala.

18. S přihlédnutím k obsahu dovolání stejně jako k důvodům jím

napadeného rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud dospěl k závěru, že toto

dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. proti výroku ve věci samé,

neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu (jak bude rozvedeno dále).

19. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava

institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným

dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale

i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací

soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly

uplatněny v dovolání. V daném případě se v prvé řadě projevuje takováto vada.

20. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na

případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který

měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak

nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým

dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí

odvolacího soudu.

21. Podle ustanovení § 157 odst. 1 a 2 o.s.ř. není-li stanoveno jinak,

v písemném vyhotovení rozsudku se po slovech "Jménem republiky" uvede označení

soudu, jména a příjmení soudců a přísedících, přesné označení účastníků a

jejich zástupců, účast státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve

věcech majetkových, označení projednávané věci, znění výroku, odůvodnění,

poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na

obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, poučení o

možnosti výkonu rozhodnutí a den a místo vyhlášení. Je-li to možné, uvede se v

označení účastníků též jejich datum narození, resp. identifikační číslo

(odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede,

čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci

vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které

skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková

zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další

důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní

stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a

provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s

vyhlášeným odůvodněním (odstavec 2).

22. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to

způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a

spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv

a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva

na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými

zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na

straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2

o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov.

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo

1091/2006, in www.nsoud.cz).

23. Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění

písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku

obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce

nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání

úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu

věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah

nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů,

jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních

prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či

korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. Jednou z

důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný

závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro

rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané

skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém

stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový

stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení

věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je

rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti),

zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina

provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti,

navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím,

jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často

nahodilých okolností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května

2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz, nebo Drápal, L., Bureš, J. a

kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.

Beck, 2009, s. 1081).

24. Jak již bylo naznačeno, odvolací soud, ač dospěl ke shodnému závěru

jako soud prvního stupně, tj., že předmětná žaloba je nedůvodná, zcela

přehodnotil důvody, na nichž bylo zbudováno prvostupňový rozhodnutí. Dovodil

tak jednak, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, jednak současně učinil

závěr, že v žalobě popsaným způsobem nedošlo k zásahu do práva žalobce na

ochranu osobnosti člověka.

25. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí odvolací soud ač jinak správně

odkázal mimo jiné na ustanovení § 81 a § 82 o.z. vymezujících ochranu osobnosti

člověka, vlastní úvahy ústící v závěr, že k zásahu do práva na ochranu

osobnosti žalobce nedošlo, procesním předpisem předpokládaným způsobem

srozumitelně nedefinoval. Soud druhého stupně po té, co exponoval obecný

výklad, co je třeba rozumět lidskou důstojností, bezprostředně učinil vlastní

závěr znějící: „Vzhledem k uvedenému odvolací soud dospěl k dalšímu odlišnému

právnímu závěru, že vzhledem na chápání lidské důstojnosti a definici

nedůstojného zacházení s člověkem nelze jednán žalované hodnotit jako zásah do

chráněných osobnostních práv žalobce a jeho lidské důstojnosti“ (což soud

dokumentuje na připomínce žalované týkající se smrtelné nemoci souseda, stejně

jako biblického příběhu). Bezprostředně však uvádí, že „z obsahu

přezkoumávaného spisu pak vyplývá, že žalovaná uznala svá nevhodná slovní

spojení adresovaná žalobci v soukromém e-mailu ze dne 30. dubna 2014 a

reagovala tak, že se žalobci za svá slova písemně, ale i u soudu prvního stupně

omluvila. I odvolací soud považuje písemnou omluvu žalované vůči žalobci za

dostačující jednání, kterým žalovaná odčinila svá neuvážlivá a nevhodná slova.

Je tak zřejmé, že vzájemný vztah obou tvrzení odvolacího soudu není možno

pokládat za konzistentní. Na jedné straně je tak dovozováno (byť bez

podrobnějšího zdůvodnění), že nedošlo k zásahu do chráněných osobnostních práv

žalobce, na straně druhé akceptuje sporem dotčená slova adresovaná žalobci jako

nevhodná. Soud druhého stupně současně fakticky posuzuje (byť opět jen zcela

obecně) úroveň těchto slov tvrzením, že žalovaná omluvou odčinila svá

neuvážlivá a nevhodná slova. Za tohoto stavu proto není jasná a přehledná

klasifikace těchto slov že „nemohou být považována za dehonestující tvrzení

poškozující lidskou důstojnost žalobce“, ač odvolací soud omluvu (omluvy)

žalované vůči žalobci hodnotil jako dostačující jednání k odčinění jejího

jednání – tedy k odčinění soudem nepochybně fakticky dovozovaného zásahu.

Potud lze zdůvodnění napadeného rozhodnutí posuzovat jako v zásadě jsoucí i v

rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností.

26. Nad to není možno přehlédnout, že ustálená judikatura Nejvyššího

soudu (která je použitelné i za účinnosti nyní platného občanského zákoníku z

roku 2012 (dále opět jen „o.z.“) vycházela a vychází ze zásad, že člověk

(fyzická osoba) má právo na ochranu své osobnosti, přičemž požadavek zajištění

účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti

fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v

porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro

původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě

zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního

případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od

tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout

přiměřené zadostiučinění.

27. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby

došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke

vzniku nemajetkové újmy - pak fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby

bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby

byly odstraněny následky těchto zásahů, resp. aby jí bylo dáno přiměřené

zadostiučinění.

28. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti člověka je

jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 81 násl. o. z. a je v

rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem.

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně

směřující proti osobní i mravní integritě člověka (fyzické osoby), které je

objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje

její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (analogicky srovnej např.

rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro

úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání

konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že

zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit uvedená práva

(analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn.

28 Cdo 662/2002). Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu

způsobenou zásahem do osobnosti člověka (fyzické osoby) musí být jako

předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně

způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen

ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento

zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence

příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické

osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti člověka (fyzické osoby),

který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Uplatnění

konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech

znamená, že o snížení důstojnosti postiženého člověka či jeho vážnosti ve

společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému

zásahu do osobnosti člověka (fyzické osoby) došlo, jakož i s přihlédnutím k

dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu

vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení

její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťoval jako závažnou zpravidla

každý člověk nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Z

napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však v zásadě nevyplývá, že by odvolací

soud uvedené zásady blíže bral v úvahu. Již i z tohoto důvodu je proto třeba

vyjít ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s

rozhodovací praxí dovolacího soudu.

29. Odvolací soud též na rozdíl od soudu prvního stupně dále učinil

závěr, že žalovaná je ve sporu pasivně legitimována. Ač v tomto případě jinak

přiléhavě zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. Cdo 4709/2010, ani

v tomto případě není plně zřejmé, jak k tomuto posouzení z hlediska zásady, že

„v mezích plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, je taková činnost

zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k

plnění pracovních úkolů“, když se ze spisu podává, že žalovaná v předmětné

době působila jako tajemnice Městského úřadu v Plané, přičemž nelze vyloučit,

že k e-mailové korespondenci (realizované prostřednictvím jejího pracovního

e-mailu tajemnice@muplana.cz ) přistupovala (minimálně) v zájmu uvedeného

úřadu. Skutečnost, že tyto kontakty žalované s žalobcem nebyly nikde ve

správním řízení zaznamenány, nemusí pak být pro posouzení věci významná. I v

této pasáži se jeví napadené rozhodnutí jako nepodepřené odpovídajícími

skutečnostmi.

30. Je proto třeba uzavřít, že posuzovaný rozsudek odvolacího soudu není

možno hodnotit jako správný. Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud ČR podle §

243e odst. 1 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu

k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.).

31. V dalším řízení je soud odvolací soud (prvního stupně) vázán právním

názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, část za středníkem, § 226

odst. 1 o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně

řízení odvolacího a dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu