25 Cdo 612/2022-73
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: L. K.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem
Husovo náměstí 20, 588 13 Polná, proti žalovanému: V. M., narozený XY, bytem
XY, zastoupený JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Hasskova 95/16,
674 01 Třebíč, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.
zn. 7 C 202/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 3. 11. 2021, č. j. 70 Co 103/2021-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2021, č. j. 70 Co 103/2021-56, a
rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 4. 2021, č. j. 7 C 202/2020-34,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobce se po žalovaném domáhá omluvy a finančního zadostiučinění za
zásah do osobnostních práv zveřejněním „Informace pro členy Honebního
společenství XY“ ve zpravodaji městyse XY.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 70 Co
103/2021-56, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze
dne 19. 4. 2021, č. j. 7 C 202/2020-34, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se
žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci a
uveřejnit na své náklady na jedné ze tří úvodních stran ve zpravodaji městyse
XY omluvu tohoto znění: „V. M., starosta Honebního společenstva XY se omlouvá
panu L. K. za zveřejnění článku Informace pro členy Honebního společenstva XY,
který obsahoval nepravdivé informace týkající se pana L. K.“ a zaplatit žalobci
náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je
starostou Honebního společenstva XY. Ve zpravodaji městyse XY byl uveřejněn
text nazvaný „Informace pro členy Honebního společenství XY“, který se týkal
fungování honebního společenstva a kde žalovaný jako starosta tohoto
společenstva reagoval na to, že žalobce rozšiřuje nepravdivé zprávy ohledně
údajného neplacení nájmu za pronájem honitby a údajné osobní odpovědnosti všech
členů za závazky honebního společenstva, tyto zprávy uváděl na pravou míru, a
byl zakončen výzvou, aby v případě jakékoli nejasnosti členové honebního
společenstva kontaktovali žalovaného nebo kteréhokoli člena výboru honebního
společenstva. Pod textem byl podepsán i s uvedením své funkce. Po právní
stránce ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný publikoval
předmětný text ve věcné souvislosti se svou činností starosty honebního
společenstva, neboť se tematicky týkal fungování honebního společenstva a byl
určen k informování jeho členů. Nešlo o exces, který by jakkoli vybočoval z
otázek fungování honebního společenstva, jímž by žalovaný sledoval výlučně
uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež
nesouvisejí s jeho úkoly. Odvolací soud dále s odkazem na § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), § 19 odst. 1 a § 23
zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2386/2020, dovodil, že žalovaný jako starosta honebního
společenstva nevystupoval při tomto informování členů jako tzv. nesamostatný
pomocník ve smyslu § 2914 věty první o. z., tedy jako zmocněnec, zaměstnanec
nebo jiný pomocník, ani jako tzv. samostatný pomocník ve smyslu § 2914 věty
druhé o. z. Zmínil rovněž, že vzhledem k jeho funkci by v případě, že by bylo
zveřejnění daných informací neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti
žalobce, odpovídalo podle § 167 o. z. honební společenstvo jako právnická
osoba. Z těchto důvodů uzavřel, že žalovaný není pasivně legitimován a dalšími
otázkami se nezabýval. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce
dovoláním. Za otázku hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, anebo má být, ač byla dovolacím soudem vyřešena, posouzena jinak,
považuje otázku, zda při posouzení, zda je konkrétní jednání činěno jménem
právnické osoby, či je osobním jednáním fyzické osoby, posuzovat obsah a
důsledky jednání fyzické osoby na právnickou osobu. Dovolatel tím míní, zda
soudy měly posuzovat pravdivost textu, jeho vyznění vůči žalobci a zda může ve
svém důsledku text poškodit právnickou osobu. Za v judikatuře dovolacího soudu
dosud neřešenou považuje otázku, zda lze přisuzovat právní jednání právnické
osobě v situaci, kdy jednající osoba označí jednání svým jménem a příjmením,
svým osobním telefonním číslem a místem svého osobního bydliště (tedy nikoliv
sídlem právnické osoby).
Za otázku, která doposud byla řešena rozdílně,
dovolatel považuje, zda mají soudy při posuzování přičitatelnosti jednání
právnické osobě posuzovat otázku, zda fyzická osoba měla mandát právnické osoby
vyjadřovat se ke konkrétnímu tématu. Podle dovolatele byla publikace článku
iniciativou pouze žalovaného a jeho osobní zášti vůči žalobci. Publikovaný text
měl s honebním společenstvem společný toliko nadpis a uvedení funkce
žalovaného. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2386/2020 dovozuje, že
pokud honební společenstvo o záležitosti nerozhodlo, neměl o ní žalovaný
referovat. K této otázce soudy nepřipustily dokazování a tím zatížily řízení
vadou. Při posuzování otázky přičitatelnosti jednání právnické osobě postupoval
odvolací soud formálně. Měl tuto otázku posuzovat podle konkrétního obsahu,
vyznění textu a podle jeho možných důsledků pro právnickou osobu. Poukazuje na
skutečnost, že pokud by podal žalobu na náhradu škody na samotnou právnickou
osobu, důsledkem bude, že požadavku na úhradu nemajetkové újmy bude čelit
honební společenstvo, čímž budou fakticky postiženi všichni členové, přestože
se jednalo o excesivní osobní jednání žalovaného. Obzvláště pak za situace, kdy
žalovaný neměl k dispozici žádné rozhodnutí honebního společenstva v této
otázce. Jestliže žalovaný v textu u svého jména uvedl místo svého osobního
bydliště (nikoliv sídla honebního společenstva) a své osobní telefonní číslo,
svědčí to o tom, že se jednalo o zcela osobní iniciativu žalovaného, a je proto
ve věci pasivně věcně legitimován. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, a rozhodl o náhradě nákladů celého
řízení.
4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl odmítnutí dovolání.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“)
a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno
včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a shledal, že je přípustné
podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky odpovědnosti starosty honebního
společenstva za nemajetkovou újmu vzniklou publikací nepravdivých informací,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
6. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce,
zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by
ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou
činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba
nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho
povinnosti k náhradě škody.
7. Podle § 23 zákona o myslivosti honební starosta zastupuje honební
společenstvo navenek. Uzavřít, změnit nebo vypovědět smlouvu o nájmu honitby
může honební starosta jenom s předchozím souhlasem příslušného orgánu honebního
společenstva, jinak je jím provedený úkon neplatný (odst. 1). Honební starosta
obstarává všechny záležitosti honebního společenstva, pokud nejsou vyhrazeny
valné hromadě; je přitom povinen řídit se pokyny valné hromady, pokud jsou v
souladu s právními předpisy a stanovami (odst. 4). Honební starosta je povinen
vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Honební starosta odpovídá
honebnímu společenstvu za škodu, kterou způsobil porušením právních povinností
při výkonu funkce. V řízení proti honebnímu starostovi zastupuje honební
společenstvo určený člen honebního výboru, a není-li honební výbor zvolen,
kterýkoliv člen honebního společenstva (odst. 5).
8. Podle § 167 o. z. právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého
se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný
její zástupce vůči třetí osobě.
9. Dovolatel spatřuje nesprávný právní závěr odvolacího soudu mimo jiné
v tom, že nesprávně posoudil otázku tzv. excesu žalovaného. Jak vyplývá z
ustálené judikatury, pouze v případě, že se činnost použité fyzické osoby
neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení z tohoto rámce,
tedy o jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu (exces), postihují
občanskoprávní sankce přímo a pouze tuto fyzickou osobu. Pro posouzení, zda o
exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a
především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené. V
případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou původce zásahu sledoval
výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež
nesouvisejí s jeho úkoly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 896/2009, publikovaný pod C 9025 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30
Cdo 5848/2016, Soubor C 17276, nebo ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo
1526/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2003, str. 93). Aby šlo
o tzv. exces, musí jednání vybočovat z plnění úkolů dané osoby natolik, že jím
vůbec není sledováno plnění úkolů pro osobu pověřující nebo provádění činnosti
v jejím zájmu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp.
zn. 25 Cdo 705/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále jen „Sb. rozh. obč.“, pod č. 97/2020).
10. V projednávané věci posoudil odvolací soud otázku excesu zcela v
souladu s uvedenou judikaturou. Publikovaný text je svým obsahem informací pro
členy honebního společenstva, kterým starosta uvádí na pravou míru podle něho
nesprávné informace týkající se fungování honebního společenstva, které žalobce
považuje za nesprávné. Z textu pak ani náznakem nevyplývá, že by tím žalovaný
sledoval své osobní zájmy. Případné důsledky jednání fyzické osoby na
právnickou osobu se při posouzení, zda došlo k excesu, nezohledňují. Připojil-
li starosta honebního společenstva k textu pod uvedení své funkce své jméno,
bydliště i soukromé telefonní číslo, neznamená to, že nevystupuje z titulu své
funkce; pouze tím usnadňuje případnou komunikaci s ním, k níž v textu vyzývá.
Závěr odvolacího soudu, že se žalovaný nedopustil excesu, z těchto důvodů
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Nicméně závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace
žalovaného byl učiněn, aniž by bylo přihlédnuto ke všem rozhodným okolnostem.
Ustanovení § 2914 o. z. řeší případy, ve kterých konkrétní činnost, z níž
vznikla újma, vykonává fyzická nebo právnická osoba nikoliv sama, nýbrž
prostřednictvím jiných osob, které zaměstnává nebo jejichž práci ke své
činnosti využívá. V rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021,
publikovaném pod č. 51/2022 Sb. rozh. obč., dovolací soud shrnul výkladová
hlediska § 2914 o. z. (s mnoha odkazy na odbornou českou i zahraniční
literaturu) tak, že toto ustanovení vychází z předpokladu, že ten, kdo má
prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená.
Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné
povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od
obou, tedy jak od toho, kdo škodu způsobil (pomocník), tak od toho, kdo má z
činnosti pomocníka prospěch (hlavní osoba). Výhoda bývá spatřována i v tom, že
hlavní osoba bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak
snáze domůže náhrady, navíc hlavní osoba mívá obecně lepší pozici, aby
zhodnotila rizika vzniku škody spojená s činností, kterou pro ni vykonávají
její pomocníci, a tato rizika a náklady s nimi spojené rozložila jak mezi
samotné pomocníky, tak i mezi případné zákazníky. Podle zahraničních úprav,
které byly rovněž vzorem pro rekodifikaci, není dán přesvědčivý důvod, proč by
pomocník měl být povinnosti k náhradě zproštěn jen kvůli tomu, že povinnost k
náhradě nese i další osoba. Bezdůvodné zbavení poškozeného možnosti domáhat se
náhrady po pomocníkovi odporuje obecným pravidlům, podle nichž by obě tyto
osoby měly být povinny k náhradě společně a nerozdílně. Samostatně bývá též
poukazováno na riziko insolvence osoby využívající pomocníka. V případě, že je
dána společná a nerozdílná odpovědnost jeho i pomocníka, nese toto riziko
pomocník, přičemž má vůči hlavní osobě regres ve výši, kterou plnil nad svou
část. To, že riziko insolvence nese pomocník namísto poškozeného, bývá
považováno za spravedlivější s ohledem na to, že pomocník jednal zaviněně a
protiprávně, zatímco poškozený se na škodě nijak nepodílel. V obecné rovině je
tedy nutné přijmout závěr, že poškozenému současná právní úprava zásadně
neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi.
12. Avšak ze samotného textu § 2914 o. z. není zcela zřejmé, zda
zákonodárce (oproti předchozí právní úpravě § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 skutečně sledoval
rozšíření odpovědnosti na pomocné osoby, případně zda na všechny, či jen
některé z nich, přičemž důvodová zpráva se o záměru změnit vyloučení přímé
odpovědnosti pomocníka nezmiňuje, a to přestože řadu jiných, i méně podstatných
změn, vysvětluje. Jazykovým výkladem § 2914 o. z. se lze dobrat víceméně k
oběma závěrům, zda podle věty první odpovídá za činnost pomocníka hlavní osoba
či spolu s ní i pomocník. Vzhledem k tomu, že zahraniční srovnání nemůže
převážit nad jazykovým, systematickým, historickým a teleologickým výkladem
ani nad specifiky českého právního prostředí, které není formováno jen jedním
ustanovením občanského zákoníku, nýbrž je tvořeno řadou předpisů dalších,
zejména těch, které upravují postavení pomocných osob v různých pozicích (např.
zaměstnanec, statutární orgán, úřední osoba, starosta obce, člen spolku,
představitel společenství vlastníků jednotek a celá řada různých zmocněnců), je
třeba v kontextu těchto úprav vykládat i § 2914 o. z. Právě míra autonomie či
naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení,
zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod,
aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k
náhradě.
13. Z toho vyplývá, že závěr o tom, zda za újmu (škodu) odpovídá pouze
osoba hlavní nebo spolu s ní i pomocník, závisí na výkladu § 2914 věty prvé o.
z., kde bude rozhodné zejména, zda osoba (ať již fyzická nebo právnická)
provádí činnost pro jinou fyzickou (právnickou) osobu podle jejích pokynů či
příkazů, pod její odpovídající kontrolou a je vůči ní v podřízeném postavení.
Věta druhá ustanovení § 2914 o. z. pak upravuje případy, kdy hlavní osoba pro
svou činnost využije tzv. samostatného pomocníka, tedy osobu, která pro ni
provádí činnost vlastním jménem a na vlastní riziko; takový pomocník či
subdodavatel odpovídá za škodu sám. Pokud však takovou osobu fyzická
(právnická) osoba nepečlivě vybrala nebo na ni nedostatečně dohlížela, ručí ve
smyslu § 2018 a násl. o. z. za splnění jejího závazku z deliktu a poškozený se
může domáhat splnění dluhu vůči takovému ručiteli na základě § 2021 odst. 1 o.
z., který obecně určuje podmínky, za kterých se věřitel může domáhat splnění
dluhu na ručiteli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo
1198/2019; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 2035/21).
14. Soudy žalobě nevyhověly z důvodu nedostatku pasivní legitimace
žalovaného, neboť podle jejich názoru neměl postavení pomocníka nesamostatného
(§ 2914 věta první o. z.) ani samostatného (§ 2914 věta druhá o. z.). Podle
skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu
přezkumu, se předmětný text tematicky týkal činnosti honebního společenstva a
byl určen jeho členům. Žalovaný se pod něj podepsal svým jménem a připojil i
svou funkci, kterou v honebním společenstvu vykonává. Mezi tzv. nesamostatné
pomocníky řadí § 2914 věta první o. z. zmocněnce, zaměstnance a jiné pomocníky.
Žalovaný v rozhodné době vykonával funkci honebního starosty, který podle § 23
odst. 1 zákona o myslivosti zastupuje honební společenstvo navenek, a byl tedy
jeho zástupcem, kterého lze považovat za jiného pomocníka ve smyslu § 2914 věta
první o. z. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný nevystupoval
v pozici tzv. nesamostatného pomocníka ve smyslu § 2914 věty první o. z.
Rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2386/2020, ze kterého vyšel odvolací soud, na
projednávaný případ nedopadá zejména pro skutkovou odlišnost. Nejen proto, že
šlo o starostu obce, ale i proto, že v odkazované věci starosta prezentoval na
veřejnosti stanovisko, o kterém rozhodlo předtím zastupitelstvo, a tlumočil
tedy jeho vůli. Obdobná okolnost nebyla v projednávané věci, vzhledem k závěru
odvolacího soudu, zkoumána.
15. Ustálená judikatura dále staví na východisku, že obecně současná
právní úprava neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi podle §
2914 věty první o. z., což § 167 o. z. nevylučuje. Rozhodující pro posouzení,
zda převáží samostatná odpovědnost honebního společenstva nebo zda bude
samostatnost žalovaného důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě,
odvisí od míry jeho autonomie nebo závislosti vůči honebnímu společenstvu.
Protože se soudy těmito otázkami nezabývaly, je jejich právní posouzení
neúplné, a tedy nesprávné a uplatněný dovolací důvod je tím naplněn. Pokud pro
posouzení této otázky nepřipustily soudy dokazování, zatížily rovněž řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak namítá
dovolatel.
16. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné další vady
nad rámec výše uvedené neshledal.
17. Z vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také
tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. V dalším řízení se soud bude zabývat řešením věci z hledisek
uvedených v bodě 15. tohoto rozhodnutí, pokud nedospěje k závěru, že předmětným
textem nemohlo být zasaženo do osobnostních práv žalobce (v takovém případě by
to bylo nadbytečné).
19. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
20. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že zrušil rozsudek odvolacího
i prvoinstančního soudu v celém rozsahu, tedy včetně nároku na relutární
zadostiučinění, jehož výše nedosahovala zákonného limitu ve smyslu § 238 odst.
1 písm. c) o. s. ř., neboť toto ustanovení se neuplatní v případě, že předmětem
dovolání je právní posouzení, zda je žalovaný vůbec povinen nahradit (odčinit)
vzniklou újmu.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu