ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. M.,
narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se
sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti žalovanému: K. A., narozený dne XY,
bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova
3132/4, 149 00 Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha -
západ pod sp. zn. 5 C 180/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 21 Co 267/2019-57, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
4. 3. 2020, č. j. 21 Co 267/2019-57, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, se
zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
JUDr. Pavla Bracha.
rozhodl o náhradě nákladů řízení; a rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný, který
je starostou obce XY, byl dne 1. 2. 2019 telefonicky osloven redaktorkou
rozhlasové stanice Frekvence 1, aby se jakožto starosta vyjádřil ke kácení
dřevin na obecních pozemcích. Jeho vyjádření se týkalo rekultivace zeleně na
obecních pozemcích, poskytl informace o průběhu akce a jak bude naloženo s
pokáceným dřevem. V telefonickém rozhovoru s redaktorkou se zmínil o žalobci
takto: …„XY“ (dále též jen „předmětný výrok“); tato zmínka nebyla odvysílána.
Revitalizace zeleně v obci byla schválena zastupitelstvem, proběhla podle
předem připraveného projektu vypracovaného odbornou firmou a byla dotována.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil věc podle § 81 a § 82
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) s tím,
že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, neboť svým vyjádřením realizoval
činnost právnické osoby – obce XY. Žalovaný byl rozhlasovou stanicí osloven
jako starosta obce a jako takový se také ve vysílání k věci vyjadřoval, neboť
poskytl informace týkající se průběhu akce a k tomu, jak bude naloženo s
pokáceným dřevem, vysvětlil postoj obce. Svým vyjádřením nesledoval své vlastní
zájmy či potřeby. Zmínil se sice o žalobci, avšak nepoužil žádné vulgární
výrazy, dopustil se pouze drobné nepřesnosti ohledně vysázení tújí, které
proběhlo před mnoha lety a jeho vyjádření neobsahovalo žádné dehonestující
osobní útoky. Svými výroky žalovaný nepřekročil své pravomoci. Nešlo o exces, a
jeho jednání je tak přičitatelné obci, kterou reprezentuje. Žalovaný je navíc
voleným zástupcem obce, jehož projevy učiněné ve veřejném zájmu jsou kryty tzv.
úřední licencí, neboť jde o výkon pravomoci úřední osoby, který požívá vyšší
míry ochrany. Výroky na adresu žalobce pak nebyly rozhlasovou stanicí
odvysílány a vyjádření žalovaného bylo zveřejněno bez jakékoliv zmínky o
žalobci.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že
otázka pasivní legitimace žalovaného byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítá, že v daném případě sice
žalovaný vystupoval jako starosta obce, dotčenými výroky se však nevyslovil v
rámci běžné reprezentace obce, ale šlo o jeho osobní obranu a hodnocení osoby
žalobce; jednal tedy v soukromém zájmu. Navíc nešlo o výroky, které by
představovaly vůli obce schválenou k tomu příslušným orgánem, ale útok vůči
žalobci a jeho nepodložené obvinění; žalobce k prokázání tohoto svého tvrzení
navrhoval důkazy, soud je však neprovedl. Dovolatel se domnívá, že se jednalo o
exces v rámci reprezentace obce při poskytování rozhovoru pro média. V tomto
směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2712/2005, 30 Cdo
2092/2007, 25 Cdo 1329/2014, 30 Cdo 4207/2013 a namítl, že soudy nezkoumaly,
zda napadené výroky jsou skutečně projevem vůle obce či žalovaného jako
soukromé osoby. V napadených výrocích žalovaný používá subjektivní obraty – „za
to já fakt nemůžu“, „to je samozřejmě akce pana M. M.“, které nesměřují k
činnosti obce, ale k subjektivnímu hodnocení žalobce a obraně osoby žalovaného.
Tvrzení žalovaného, že žalobce inicioval občany obce k tomu, aby se obraceli na
média, nemá žádný reálný podklad. Obcí byl udělen výslovný souhlas s vysázením
dotčených dřevin, k žádnému protiprávnímu jednání ze strany žalobce či jeho
manželky tak nemohlo dojít. Žalovaný svůj více než negativní postoj k žalobci
a jeho manželce stvrdil svým vyjádřením k předmětné žalobě a při jednání soudu.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaný se ve vyjádření zcela ztotožnil se závěry soudů obou stupňů
s tím, že dovolatelem odkazovaná judikatura na projednávanou věc nedopadá a
navrhl zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“,
a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že je přípustné podle
§ 237 o. s. ř. pro řešení otázky subjektu odpovědného za nemajetkovou újmu
způsobenou zásahem do osobnostních práv starostou obce, která za účinnosti
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolání
není důvodné.
5. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
6. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech
jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít
podle svého. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a
důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí,
jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
7. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má
právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl
odstraněn jeho následek.
8. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce,
zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by
ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou
činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba
nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho
povinnosti k náhradě škody.
9. Podle § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, (dále jen
„zákon o obcích“), starosta zastupuje obec navenek.
10. Do osobnosti člověka, resp. do jejích jednotlivých složek, jak jsou
demonstrativně vypočteny v § 81 odst. 2 o. z., může být neoprávněně zasaženo
osobou fyzickou, osobou právnickou, ale i subjektem, který je povolán k výkonu
veřejné moci a jedná ve sféře práva veřejného. Tyto případy je třeba pečlivě
rozlišovat s ohledem na okruh osob povinných k náhradě nemajetkové újmy. I po
účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. je totiž třeba vycházet ze zásady,
podle níž, byl-li neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit
právnickou osobou (nebo jinou fyzickou osobou) k realizaci činnosti této
právnické osoby (nebo jiné fyzické osoby), kdy určující je existence místního,
časového a věcného vztahu k plnění činnosti takové osoby, postihují
občanskoprávní sankce podle § 82 o. z. samotnou právnickou (nebo jinou
fyzickou) osobu ve smyslu § 2914 věta první o. z. (obdobně srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2092/2007, ze dne 31. 5.
2007, sp. zn. 30 Cdo 1293/2007, usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo
122/2018, nebo Karel Knap a Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle
občanského práva, Linde-Praha, a.s., 2004, str. 166 a násl.).
11. Nejvyšší soud podle nové právní úpravy již řešil otázku subjektu
odpovědného za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv
orgánem veřejné moci. V rozsudku ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019,
publikovaném pod č. 97/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Sbírka“), uzavřel, že vykoná-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý
ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci,
který je mu svěřen, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát, a to v
případě, že se tak za podmínek stanovených tímto zákonem stalo nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tehdy je zákon č. 82/1998 Sb. (v
jehož § 31a je výslovně založen nárok na náhradu nemajetkové újmy, jehož povaha
je odvozena od téhož východiska jako obecný nárok na ochranu před zásahy do
osobnostních práv) v poměru speciality k občanskému zákoníku, neboť upravuje
užší množinu neoprávněných zásahů do osobnosti člověka, a občanský zákoník se
užije jen podpůrně v otázkách, které nejsou tímto zvláštním předpisem upraveny.
12. Podle v předchozím odstavci citovaného judikátu by bylo na místě
postupovat v případě, že by obec v daném vztahu vystupovala jako orgán veřejné
moci. Avšak v projednávané věci mělo k zásahu do osobnostních práv žalobce
dojít v souvislosti se správou majetku obce. Obec je veřejnoprávní korporací,
která má vlastní majetek, vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese
odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 2 odst. 1 zákona o obcích). Správu
vlastního majetku realizuje obec v rámci samostatné působnosti ve smyslu § 35
zákona o obcích. Rozhodování obce o úpravě zeleně na vlastních pozemcích nemá
charakter rozhodování o právech a povinnostech jiných osob, vůči nimž by byla
uplatňována tzv. vrchnostenská pozice. Obec zde vystupuje a rozhoduje jako
vlastník, vykonává svá oprávnění při nakládání a hospodaření se svým majetkem.
Dispozice s obecním majetkem má zvláštní soukromoprávní povahu a rozhodování
obce o vlastním majetku není výkonem veřejné moci (obdobně např. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, publikovaný pod č.
141/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a proto její odpovědnost
nemůže být založena aplikací zákona č. 82/1998 Sb. V případě neoprávněného
zásahu obce do osobnostních práv člověka, nejde-li o výkon veřejné moci,
přichází v úvahu obecná odpovědnost za újmu (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1961/2005, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn.
25 Cdo 532/2007) podle občanského zákoníku účinného v době zásahu, v daném
případě občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Pro takový případ podle § 2914 věty
první o. z. platí, že byl-li neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo
byl použit obcí k realizaci její činnosti, odpovídá za škodu jím způsobenou
(nejde-li o exces) obec.
13. Žalovaný předmětný výrok pronesl jako starosta obce XY. V rozhovoru
se vyjadřoval k okolnostem kácení dřevin na obecních pozemcích, jež bylo
schváleno zastupitelstvem a proběhlo podle předem připraveného projektu,
vypracovaného odbornou firmou. Jestliže se žalovaný jako starosta obce v
rozhovoru vyjadřoval k okolnostem týkajícím se nakládání s obecními pozemky,
činil tak zcela v rámci své pravomoci (i povinnosti, již mu ukládá § 103 odst.
1 zákona o obcích) reprezentovat obec navenek a informovat veřejnost o činnosti
i záměrech obce, a to i v případě, že nejde o výkon veřejné moci, ale o
nakládání s jejím majetkem. Odpovědnost za případný neoprávněný zásah do
osobnosti žalobce tak nese podle § 81, § 82 a § 2914 věta prvá o. z. obec XY.
14. Žalovaný by za újmu odpovídal v případě tzv. excesu. Jak vyplývá z
ustálené judikatury, pouze v případě, že se činnost použité fyzické osoby
neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení z tohoto rámce,
tedy o jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu (exces), postihují
občanskoprávní sankce přímo tuto fyzickou osobu. Pro posouzení, zda o exces
šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především
věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené. V případě
excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování
svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho
úkoly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo
896/2009, publikovaný pod C 9025 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck,
dále jen "Soubor", ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, Soubor C 17276,
nebo ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, publikovaný v časopise
Soudní rozhledy č. 3/2003, str. 93). Ani to, že došlo k porušení zákona, a to
dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek,
však automaticky neznamená, že se o exces jedná (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný pod č. 49/2007 Sbírky),
jestliže se jednající osoba dopustila trestného činu jednáním, jehož účelem
bylo splnění služebních povinností či svěřených úkolů, byť krajně neadekvátním
způsobem. Aby šlo o tzv. exces, musí jednání vybočovat z plnění úkolů dané
osoby natolik, že jím vůbec není sledován výkon veřejné moci (srov. již
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 705/2019,
publikovaný pod č. 97/2020 Sbírky).
15. Byť uvedené judikatorní závěry byly převážně učiněny za účinnosti
předešlého občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný
do 31. 12. 2013), není žádný racionální důvod se od nich v současné době
odchylovat. Nová právní úprava sice přináší širší a propracovanější úpravu
nároků na náhradu nemajetkové újmy, avšak až na výjimky v zákonném režimu
výkonu a ochrany osobnostních práv podstatné koncepční změny nepřináší [v
odborné literatuře srov. TŮMA, P. In: LAVICKÝ, P. a kolektiv. Občanský zákoník
I. Obecná část (§ 1-654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 393-394.].
16. Žalovaný měl do osobnostních práv žalobce zasáhnout pronesením
jediné věty, v níž vyjádřil domněnku, že byl (redaktorkou) osloven na základě
akce žalobce, a současně názor, že důvodem toho je okolnost, že žalobci
pokáceli túje, které bez souhlasu na obecních pozemcích vysadil. Avšak toto
vyjádření má místní, časový, ale i věcný vztah k problematice týkající se
majetku obce, na niž byl redaktorkou dotazován. Týká se totiž rekultivace
zeleně na obecních pozemcích, která se u některých obyvatel setkala s
nepochopením (jak vyplývá ze skutkových zjištění, která podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu). Nebylo zjištěno, že by žalovaný
předmětným vyjádřením sledoval konkrétní soukromý zájem; pouze konstatoval svůj
názor (jakýsi povzdech), kterým však nijak nevybočil ze své pravomoci, neboť se
týkal dané problematiky. Toto vyjádření pak není vulgární, takže ani v tomto
směru nejde o exces. Excesem pak v daném případě není ani to, že žalovaný
použil v předmětném výroku subjektivní obraty, neboť tato skutečnost sama o
sobě neznamená, že hovoří sám za sebe a ve svém zájmu; vyjádřil tak pouze svou
domněnku ohledně důvodu, pro který byl redaktorkou požádán o rozhovor.
Dovolatel se pak mýlí, pokud se domnívá, že výroky starosty při reprezentaci
obce navenek musí být schváleny příslušnými orgány obce, neboť zákon o obcích
žádnou takovou povinnost nestanoví (ani by to nebylo možné). Jestliže obec
zákonným způsobem rozhodla (a v projednávané věci nebylo prokázáno a ani
tvrzeno, že tomu tak nebylo), potom je na starostovi, aby při reprezentaci obce
navenek vůli obce vhodně prezentoval. Obranu žalovaného při soudním řízení,
která je nejen jeho právem, ale i procesní povinností, pak nelze chápat jako
výraz negativního postoje vůči žalobci. Dovolatelem odkazovaná judikatura,
pokud jde o posouzení excesu, na projednávanou věc nedopadá, neboť se jedná o
skutkově zcela odlišné případy.
17. Zbývá posoudit, zda by žalovaný jako starosta mohl nést
občanskoprávní odpovědnost za zásah do osobnostních práv spolu s obcí. S
ohledem na ustanovení zákona o obcích nelze starostu považovat za zmocněnce
obce, neboť je jejím orgánem (§ 5 odst. 1 zákona o obcích) jemuž zákon ukládá
povinnost zastupovat obec navenek, a není ani jejím zaměstnancem (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1319/2004,
publikovaný pod č. 16/2006 Sbírky). Jak již bylo zdůrazněno, práva a povinnosti
starosty jsou upraveny speciálním zákonem. Jako jeden z orgánů obce vykonává
funkci, která má veřejnoprávní charakter, a to i když jedná v rámci samostatné
působnosti obce či správy jejího majetku. Při výkonu své funkce se musí řídit
tímto speciálním zákonem, respektovat vůli obce (subjektu spravovaného
kolektivním orgánem – zastupitelstvem) a prezentovat ji navenek (byť by se jeho
osobní názor od stanoviska obce lišil). Proto jej nelze považovat ani za jiného
pomocníka ve smyslu § 2914 o. z., a nemá tak povinnost k náhradě.
18. Z uvedených důvodů lze uzavřít, že odvolací soud (i soud prvního
stupně) dospěl ke správnému právnímu závěru, že žalovaný za případný zásah do
osobnostních práv žalobce neodpovídá.
19. Namítá-li žalobce, že předmětný výrok není pravdivý, neboť túje
nezasadil on, ale v minulosti jeho manželka, a to na základě souhlasu obce,
není třeba se touto otázkou zabývat. Není-li totiž žalovaný v projednávané věci
odpovědným subjektem, není důvod zkoumat, zda došlo k neoprávněnému zásahu do
osobnosti žalobce. Pro úplnost se sluší dodat, že v případě takového zkoumání
by s největší pravděpodobností bylo možno dát za pravdu závěru soudu prvního
stupně, že předmětným výrokem nebylo do osobnostních práv žalobce neoprávněně
zasaženo. Nejen pro obsah a formu předmětného výroku, ale i proto, že nebyl
zveřejněn.
20. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné
takové vady neshledal. Neprovedení navržených důkazů k prokázání, zda
zastupitelstvo schválilo předmětný výrok, vadou řízení není, neboť jejich
provedení nemohlo mít na rozhodnutí z výše uvedených důvodů jakýkoli vliv.
21. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé bylo
správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
zamítl.
22. Napadl-li dovolatel výslovně rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání proti tomuto
výroku přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a proto je Nejvyšší
soud v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. V dovolacím řízení byl úspěšný žalovaný, proto má podle § 243c odst.
3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů. Ty jsou tvořeny náklady na právní zastoupení, a to
odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 2 500 Kč (§
9 odst. 3 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále jen
„AT“), jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13
odst. 4 AT) a náhradou DPH z těchto částek (588 Kč); celkem 3 388 Kč. Lhůta k
plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění podle § 149
odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu