25 Cdo 2613/2022-81
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: V. Š.,
zastoupená JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, 702 00
Ostrava, proti žalovaným: 1. Orth – Traum, spol. s r. o., IČO 05403812, se
sídlem Horní 1068, 744 01 Frenštát pod Radhoštěm, 2. D. S., oba zastoupeni Mgr.
Radomilem Kožuským, MBA, advokátem se sídlem Sokolovská 68/105, 186 00 Praha 8,
o odškodnění újmy na zdraví a zásahu do osobnostních práv, vedené u Okresního
soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 153/2021, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2022, č. j. 71 Co 43/2022-66,
Výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2022, č. j. 71
Co 43/2022-66, a výrok I v části, jíž byla zamítnuta žaloba, aby 2. žalovaný
zaplatil žalobkyni 1 750 000 Kč s příslušenstvím, a výrok III, jímž byla
žalobkyni uložena povinnost zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů řízení,
rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 11. 2021, č. j. 13 C
153/2021-44, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 13 C
153/2021-44, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní
zaplatili 1 750 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných
zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého (výrok I), zamítl rovněž
žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po 1. žalované zaplacení 500 000 Kč s
příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud
vyšel ze zjištění, že žalobkyně se v období od 1. 9. 2017 do 13. 3. 2018 léčila
u 1. žalované se zánětem šlachy a pouzdra natahovače malíkové části zápěstí a
bolestivým syndromem zápěstního kloubu vpravo. Kvůli uvedeným potížím se u 1.
žalované podrobila dvěma operacím, a to dne 20. 10. 2017 a poté dne 10. 1.
2018; žalovanou léčil (i operoval) 2. žalovaný. Žalobkyně byla předem písemně
seznámena s průběhem operací i s možnými komplikacemi, vyslovila s nimi
souhlas, což stvrdila svým podpisem. Poté, co dne 13. 3. 2018 bylo při kontrole
konstatováno zhoršení stavu, vyhledala pomoc v revmatologické a neurologické
ambulanci ve Frýdku-Místku. V období od 15. 6. 2018 do 18. 6. 2019 se léčila ve
Fakultní nemocnici v Ostravě, kde nakonec přistoupili k amputaci malíku. Dle
posudku Odborné komise pro ortopedii Vědecké rady České lékařské komory 2.
žalovaný neporušil žádnou povinnost uloženou mu zákony, jinými předpisy a řády
komory. Ke komplikacím došlo v důsledku zánětlivé reakce, která způsobila
vzájemné srůsty šlach a šlachy se šlachovou pochvou, což vedlo k omezení
pohyblivosti v kloubu. Jednoznačnou příčinu tohoto stavu však komise považovala
za nejasnou. Diagnostika a léčebný postup do provedení operačního zákroku na
pravé ruce žalobkyně 2. žalovaným byl správný a v souladu s postupy současné
medicíny. Poté následovala správně indikovaná rehabilitace a rozcvičování pravé
ruky. Ke stejným závěrům dospěl i znalec MUDr. Václav Kameníček. Po právní
stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně byla ve smluvním
vztahu k 1. žalované, se kterou uzavřela smlouvu o poskytování zdravotní péče;
2. žalovaný vykonával veškeré lékařské úkony jejím jménem. Odpovědnost za
případnou škodu na zdraví nese pouze 1. žalovaná, která pacientovi poskytuje
zdravotní služby, a nikoliv ošetřující lékař. Žalobu vůči 2. žalovanému proto
soud zamítl pro nedostatek pasivní legitimace. Ve vztahu k 1. žalované pak
uzavřel, že informovaný souhlas žalobkyně s operacemi splňoval náležitosti
vyžadované § 31 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách
jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Žalobkyně byla
řádně upozorněna na nejčastější možné důsledky infekce, a není tudíž chybou
výslovné nezmínění skutečnosti, že může někdy dojít v důsledku zánětlivé
infekce i ke srůstům. První žalovaná pak operaci žalobkyně provedla v souladu s
obvyklými a obecně uznávanými postupy a metodami daného oboru a v souladu s
lékařským uměním ve smyslu § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách. Jelikož
1. žalovaná neporušila žádnou povinnost, není dána její odpovědnost za tvrzenou
újmu.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 5.
2022, č. j. 71 Co 43/2022-66, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, bylo-li jím
rozhodnuto o žalobě vůči 1. žalované, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu
řízení (výrok I), rozsudek v zamítavém výroku potvrdil ve vztahu k 2.
žalovanému (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi
žalobkyní a 2. žalovaným (výrok III). Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a věc právně posoudil podle § 167, § 1935 a §
2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Soudu
prvního stupně vytkl, že se nezabýval postavením 2. žalovaného, což ale ve
výsledku nemělo vliv na správnost jeho posouzení. Uvedl, že pokud by se jednalo
o zaměstnance, byla by jeho odpovědnost vyloučena (odkázal na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021), ale i kdyby
měl jiné postavení, ani v tom případě by neodpovídal. Zohlednil, že 2.
žalovaného 1. žalovaná využila jako pomocníka ve smyslu § 1935 o. z. k plnění
svého smluvního závazku. Přihlédl k tomu, že fyzické osoby běžně zřizují
právnické osoby s ručením omezeným, aby ochránily svůj majetek. Zákonodárce tím
povzbuzuje podnikatele k provádění činnosti, jež nese s sebou rizika, která by
fyzická osoba sama nepodstoupila. V případě, že by jednatel či společník
společnosti s ručením omezeným odpovídal bez dalšího jakožto pomocník této
společnosti za újmu způsobenou při činnosti jménem společnosti, byla by popřena
podstata této společnosti a omezené ručení za závazky společnosti by pozbylo
smyslu. Dále uzavřel, že povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité
odborné úrovni měla 1. žalovaná a nikoliv 2. žalovaný, který byl pouze jejím
odborným zástupcem ve smyslu § 12 odst. 2 a 3 zákona o zdravotních službách.
Vzhledem ke zvláštní právní úpravě poskytování zdravotnických služeb, principu
společnosti s ručením omezeným a ochraně zaměstnance dospěl odvolací soud k
závěru, že poskytuje-li lékař zdravotní služby jako odborný zástupce právnické
osoby podle § 12 zákona o zdravotních službách (ať již v pozici zaměstnance,
jednatele, společníka, či na jiném smluvním základě ve vztahu k společnosti),
neodpovídá za újmu způsobenou při poskytování zdravotních služeb vůči třetí
osobě (pacientovi), a to ani jako pomocník ve smyslu § 2914 o. z. Zvláštní
právní úprava poskytování zdravotních služeb totiž vylučuje užití obecných
ustanovení občanského zákoníku, a tedy i případnou přímou odpovědnost lékaře
jako pomocníka. Důvodem zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k 1.
žalované byl nedostatečně zjištěný skutkový stav.
3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků II a III napadla žalobkyně
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Za nesprávný považuje dovolatelka závěr odvolacího
soudu, že poskytuje-li lékař zdravotní služby jako odborný zástupce právnické
osoby podle § 12 zákona o zdravotních službách (ať již v pozici zaměstnance,
jednatele, společníka, či na jiném smluvním základě ve vztahu ke společnosti),
neodpovídá za újmu způsobenou při poskytování zdravotních služeb vůči třetí
osobě (pacientovi), a to ani jako pomocník ve smyslu § 2914 o. z. S tímto
výkladem smyslu a účelu právní normy a s aplikací § 2914 o. z. na to navazující
dovolatelka nesouhlasí. I když rozumí důvodům, pro které Nejvyšší soud v
recentní judikatuře dovodil nedostatek přímé odpovědnosti zaměstnance coby
pomocníka, domnívá se, že pro vyloučení přímé odpovědnosti lékaře/operatéra
není důvod. Dovolatelka zastává názor, že lékařské zařízení odpovídá za
vzniklou újmu ze smlouvy a lékař z deliktu, a je na poškozeném, aby si mezi
oběma subjekty vybral, případně aby žaloval oba s tím, že plněním jednoho ze
žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého. Je, na
rozdíl od odvolacího soudu, přesvědčena, že zvláštní právní úprava poskytování
zdravotních služeb užití obecných ustanovení občanského zákoníku nevylučuje a
nevylučuje tedy ani přímou odpovědnost lékaře jako pomocníka. Pokud by
zákonodárce měl v úmyslu odpovědnost pomocníka v daném případě vyloučit, jistě
by to v obecné právní úpravě uvedl výslovně. To však neučinil. Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku II zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“)
a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno
včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s.
ř. pro posouzení otázky odpovědnosti lékaře jako pomocníka hlavní osoby, jejímž
je současně statutárním zástupcem, za nemajetkovou újmu vzniklou postupem non
lege artis, která za daných skutkových okolností nebyla dosud dovolacím soudem
vyřešena. Dovolání je důvodné.
5. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
6. Podle § 167 o. z. právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého
se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný
její zástupce vůči třetí osobě.
7. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost
stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí
poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který
zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti
stanovené na ochranu takového práva.
8. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce,
zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by
ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou
činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba
nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho
povinnosti k náhradě škody.
9. Podle § 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách poskytovatelem
zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k
poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona.
10. Podle § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách náležitou odbornou
úrovní se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a
uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s
ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
11. Podle § 12 odst. 1 zákona o zdravotních službách způsobilostí k
samostatnému výkonu zdravotnického povolání se pro účely tohoto zákona rozumí
způsobilost k samostatnému výkonu povolání lékaře, zubního lékaře nebo
farmaceuta nebo způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka
nelékařského povolání bez přímého vedení a odborného dohledu podle jiných
právních předpisů. Podle § 12 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel, který je
fyzickou osobou, musí být způsobilý k samostatnému výkonu zdravotnického
povolání podle odstavce 3 anebo je povinen ustanovit odborného zástupce s touto
způsobilostí; ustanovení odborného zástupce se nepřipouští, jde-li o
poskytování zdravotních služeb na základě oprávnění podle § 16 odst. 2.
Poskytovatel, který je právnickou osobou, je povinen ustanovit odborného
zástupce se způsobilostí k samostatnému výkonu zdravotnického povolání podle
odstavce 3 vždy.
12. Podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách
zdravotnický pracovník je povinen poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal
odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů, v
rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti, zdravotnímu stavu pacienta, na
náležité odborné úrovni a řídit se etickými principy.
13. Podle § 2 písm. b) zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a
uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, pro účely tohoto
zákona se rozumí zdravotnickým pracovníkem fyzická osoba, která vykonává
zdravotnické povolání lékaře, zubního lékaře nebo farmaceuta podle tohoto
zákona.
14. Ustanovení § 2914 o. z. řeší případy, ve kterých konkrétní činnost,
z níž vznikla újma, vykonává fyzická nebo právnická osoba nikoliv sama, nýbrž
prostřednictvím jiných osob, které zaměstnává nebo jejichž práci ke své
činnosti využívá. V rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021,
publikovaném pod č. 51/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen
„Sb. rozh. obč.“ (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou odmítl
Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 287/22), dovolací
soud shrnul výkladová hlediska § 2914 o. z. (s mnoha odkazy na českou i
zahraniční odbornou literaturu) tak, že toto ustanovení vychází z předpokladu,
že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho
činností spojená. Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě
porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost
požadovat náhradu od obou, tedy jak od toho, kdo škodu způsobil (pomocník), tak
od toho, kdo má z činnosti pomocníka prospěch (hlavní osoba). Výhoda bývá
spatřována i v tom, že hlavní osoba bude zpravidla solventnější než její
pomocník, a poškozený se tak snáze domůže náhrady. Dále se poukazuje i na to,
že hlavní osoba mívá obecně lepší pozici, aby zhodnotila rizika vzniku škody
spojená s činností, kterou pro ni vykonávají její pomocníci, a tato rizika a
náklady s nimi spojené rozložila jednak mezi samotné pomocníky, a i mezi
zákazníky jejího podniku (Sztefek, M. Deliktní odpovědnost principálů za
pomocníky: srovnávací a právně-ekonomická analýza § 2914 ObčZ. Právní rozhledy,
2017, č. 1, s. 6–13). Podle zahraničních úprav, které byly rovněž vzorem pro
rekodifikaci, není dán přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k
náhradě zproštěn jen kvůli tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba.
Bezdůvodné zbavení poškozeného možnosti domáhat se náhrady po pomocníkovi
odporuje obecným pravidlům, podle nichž by obě tyto osoby měly být povinny k
náhradě společně a nerozdílně. Samostatně bývá též poukazováno na riziko
insolvence osoby využívající pomocníka. V případě, že je dána společná a
nerozdílná odpovědnost hlavní osoby i pomocníka, nese toto riziko pomocník,
přičemž má vůči hlavní osobě regres ve výši, kterou plnil nad svou část. To, že
riziko insolvence nese pomocník namísto poškozeného, bývá považováno za
spravedlivější s ohledem na to, že pomocník jednal zaviněně a protiprávně,
zatímco poškozený se na škodě nijak nepodílel. V obecné rovině je tedy nutné
přijmout závěr, že poškozenému současná právní úprava zásadně neupírá přímý
nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi.
15. V této souvislosti lze odkázat i na již shora citovaný článek Mgr.
Martina Sztefeka podle něhož odpovědnost hlavní osoby za protiprávní jednání
pomocníků z pohledu ekonomické analýzy deliktního práva směřuje k
minimalizování rizik vzniku škod, neboť působí jako motivace k tomu, aby své
podřízené pomocníky podněcovala k vynaložení řádné péče a předcházení škodám.
To může činit prostřednictvím různých finančních či kontrolních mechanismů na
straně jedné nebo rozhodováním o tom, jaké úkoly s ohledem na jejich složitost
bude vykonávat který pomocník, na straně druhé. Lze doplnit, že i přímá
odpovědnost pomocníků by měla směřovat k tomu, aby se při své činnosti pro
hlavní osobu s větším úsilím snažili předejít případným škodám na majetku a
zdraví třetích osob.
16. Ve shora citovaném rozsudku se pak Nejvyšší soud zabýval značně
specifickou situací, již v rámci široké množiny případů představuje pozice
osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z
nedbalosti. Odpovědnost zaměstnance (má-li vzniknout) se totiž odvíjí od
události vyplývající z činnosti zaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci,
ve které způsobil újmu, zpravidla ocitl v důsledku práce pro zaměstnavatele. Má-
li nést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové riziko podstupuje
právě při své činnosti pro zaměstnavatele, při níž je vůči němu v závislém
postavení. Přitom zde neobstojí námitka, že svou činnost vykonává za úplatu,
neboť ta nemusí být ekvivalentní riziku, které přitom nese. Pak je ovšem nutné
zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže
mít vliv na rozsah náhrady poskytované poškozenému přímo z jeho strany. Při
posouzení této otázky Nejvyšší soud vyšel ze zákonné definice závislé práce (§
2 odst. 2 zákoníku práce), tedy práce, která je vykonávána ve vztahu
nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele,
podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává
osobně. V této definici shledal zjevnou navázanost zaměstnance na
zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost
pokynům, kterými jeho činnost řídí, a uzavřel, že jestliže zaměstnanec při
škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914
věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá
výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní
činností zaměstnance, kterého k tomu použil. Z toho vyplývá, že rozhodující pro
posouzení, zda pomocník hlavní osoby odpovídá spolu s ní za škodu, kterou svým
protiprávním jednáním způsobil, je míra autonomie, či naopak závislosti
pomocníka na osobě hlavní, tedy zda převáží samostatná (výlučná) odpovědnost
hlavní osoby, nebo kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla
důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě. Bude rozhodné zejména,
zda pomocník (ať již osoba fyzická nebo právnická) provádí činnost pro jinou
fyzickou (právnickou) osobu podle jejích pokynů či příkazů, pod její
odpovídající kontrolou a je vůči ní v podřízeném postavení.
17. Z hlediska autonomie nebo závislosti pomocníka vůči hlavní osobě je
vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo
1319/2022, ve kterém dovolací soud dovodil přímou odpovědnost pomocníka, který
byl sice zaměstnancem společnosti, ale současně i jejím jednatelem a
společníkem. Za těchto okolností nepovažoval jeho pracovní činnost u uvedené
společnosti za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti
zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť byl osobou ovládající
společnost, ve které byl také zaměstnán. Sám tak řídil svoji pracovní činnost a
rozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodní události.
18. Odvolací soud v nyní projednávané věci založil svůj závěr o
nedostatku pasivní legitimace 2. žalovaného na závěru o specialitě zákona o
zdravotních službách ve vztahu k občanskému zákoníku, principu společnosti s
ručením omezeným a principu ochrany zaměstnance. Proto uzavřel, že poskytuje-li
lékař zdravotní služby jako odborný zástupce právnické osoby podle § 12 zákona
o zdravotních službách (ať již v pozici zaměstnance, jednatele, společníka, či
na jiném smluvním základě ve vztahu ke společnosti), neodpovídá za újmu
způsobenou při poskytování zdravotních služeb vůči třetí osobě.
19. Předně je třeba konstatovat, že odvolací soud nesprávně vyložil § 12
zákona o zdravotních službách, jde-li o pojem odborného zástupce. V odstavci 1
tohoto ustanovení je zakotveno, za jakých podmínek může lékař vykonávat
zdravotnické povolání samostatně, tedy bez dozoru nebo dohledu jiné osoby (tyto
podmínky jsou blíže upraveny zákonem č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a
uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta; jde zejména o tzv.
atestaci). Ustanovení § 12 odst. 2 a 3 zákona o zdravotních službách pak
stanoví podmínku, aby se ať už fyzická nebo právnická osoba mohla stát
poskytovatelem zdravotních služeb, spočívající v tom, že buď fyzická osoba
osobně má způsobilost k samostatnému výkonu zdravotnického povolání podle § 12
odst. 3, a pokud ji nemá, anebo v případě právnické osoby, je povinna ustanovit
odborného zástupce, který takovou způsobilost má. Jde o nezbytnou veřejnoprávní
podmínku pro to, aby se subjekt mohl stát poskytovatelem zdravotních služeb.
Odborný zástupce ve smyslu výše citovaných ustanovení je garantem určité
konkrétní odbornosti, který poskytovateli zdravotních služeb umožňuje, aby v
této odbornosti poskytoval zdravotní péči a nijak přímo nesouvisí s
odpovědností poskytovatele za případnou újmu, jež by vznikla pacientovi při
postupu non lege artis. Protože v dané věci jde o soukromoprávní vztah, není
ustanovení § 12 odst. 2 zákona o zdravotních službách pro posouzení
odpovědnosti lékaře, který pacienta léčil jako pomocník osoby hlavní, za újmu
způsobenou postupem non lege artis rozhodné.
20. V posuzované věci žalobkyně uzavřela s 1. žalovanou smlouvu o péči o
zdraví. První žalovaná proto odpovídá za to, že bude plnit své povinnosti ze
smlouvy na náležité odborné úrovni (§ 2645 o. z., § 4 odst. 5 i § 49 zákona o
zdravotních službách). Žalobkyně, která má za to, že při jejím léčení takto
postupováno nebylo, se proto domáhá po 1. žalované náhrady tvrzené újmy, avšak
současně uplatňuje své nároky i vůči 2. žalovanému, který léčebnou péči
(žalobkyni osobně léčil i operoval) fakticky za 1. žalovanou prováděl. Lze jej
tedy považovat za pomocníka hlavní osoby, tedy 1. žalované. Je-li podle výše
citované judikatury při posouzení odpovědnosti za újmu pomocníka rozhodná míra
jeho autonomie nebo naopak podřízenosti vůči hlavní osobě, potom v posuzované
věci je podstatné, že 2. žalovaný vykonával odbornou činnost pro poskytovatele
zdravotních služeb, jehož byl jednatelem i jediným společníkem (jak je patrné z
obchodního rejstříku). V takovém případě nelze o podřízenosti pomocníka vůči
hlavní osobě uvažovat, neboť 2. žalovaný byl současně osobou ovládající osobu
hlavní, a to i kdyby odbornou lékařskou péči vykonával jako její zaměstnanec.
21. Lze namítnout, že lékař [podle § 2 písm. b) zákona č. 95/2004 Sb.
zdravotnický pracovník] je povinen, kromě obecných povinností odborníka ve
smyslu občanského zákoníku, navíc při odborné činnosti plnit povinnosti
zakotvené v zákoně o zdravotních službách, tedy stejně jako poskytovatel
zdravotních služeb má povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné
úrovni [§ 49 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách], což by mohlo vést
k úvaze, že jej proto při výkonu odborné činnosti obecně nelze považovat za
osobu, která by při ní byla zcela závislá na pokynech hlavní osoby
(poskytovatele zdravotních služeb). Je však třeba odlišit postavení lékaře,
který je současně statutárním zástupcem poskytovatele zdravotních služeb, a
lékaře, který odbornou činnost vykonává jako zaměstnanec v organizační
podřízenosti vůči zaměstnavateli (např. nemocnici nebo obdobně velkému
poskytovateli), kde je nepochybně limitován organizačními pokyny a přístrojovým
i personálním vybavením, na jejichž zajištění nemá vliv a jež může ovlivňovat
celkovou kvalitu lékařské péče. Pokud však tatáž (fyzická) osoba je současně
poskytovatelem zdravotních služeb i lékařem, který vykonává odbornou činnost,
nelze při výkonu léčebné péče uvažovat o její faktické nebo organizační
podřízenosti, a proto nic nebrání tomu, aby spolu s hlavní osobou za případnou
újmu odpovídala podle § 2914 o. z.
22. V pozici pomocníka (lékaře, který léčení prováděl) však odpovídá za
vzniklou újmu pouze v případě, že vlastním zaviněním poruší povinnost
stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného (zde právo na
zdraví), je-li újma pacienta v příčinné souvislosti s jeho porušením povinnosti
(§ 2910 o. z.). V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že lékař (ani
poskytovatel zdravotních služeb) neodpovídá za výsledek, ale pouze za správný
postup. Samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být totiž nutně
vyvolán postupem při léčení, neboť při zásazích do lidského organismu působí
mnoho faktorů, které v konečném výsledku mohou vést k nedosažení
předpokládaného stavu či dokonce k jeho zhoršení, tj. k újmě na zdraví.
23. Na závěru, že 2. žalovaný, vedle hlavní osoby, nese odpovědnost za
své případné porušení zákonné povinnosti, nic nemění ani další argumenty
uváděné odvolacím soudem. Lze přisvědčit jeho závěru, že zákon o zdravotních
službách má ve vztahu k občanskému zákoníku povahu zvláštního právního
předpisu, avšak jde především o veřejnoprávní úpravu podmínek pro poskytování
zdravotních služeb, přičemž z žádného ustanovení zákona o zdravotních službách
nevyplývá, že by za vzniklou újmu odpovídal pouze poskytovatel zdravotních
služeb. Nic takového nelze dovodit ani z jeho povinnosti uzavřít smlouvu o
pojištění jeho odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s poskytováním
zdravotních služeb [§ 45 odst. 2 písm. n) zákona o zdravotních službách].
Povinnost k náhradě újmy není podmíněna pojištěním pro případ odpovědnosti za
škodu.
24. K přehodnocení uvedených závěrů nevedou dovolací soud ani úvahy
odvolacího soudu o principech, na nichž je založena společnost s ručením
omezeným. Společnost s ručením omezeným je právnickou osobou s právní osobností
(§ 15 a § 20 o. z.) a vlastním majetkem odděleným od majetku jejích společníků,
kteří za dluhy společnosti ručí společně a nerozdílně pouze do výše, v jaké
nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v
době, kdy byli věřitelem vyzváni k plnění. Smyslem a účelem založení
společnosti s ručením omezeným může být zajisté ochrana osobního majetku
společníka před možnými negativními důsledky činnosti, kterou chce vykonávat
(srov. Pokorná, Jarmila. § 132 Charakteristika společnosti. In: Lasák, Jan, Jan
Dědič, Jarmila Pokorná, Zdeněk Čáp, Jana Skálová a kol. Zákon o obchodních
korporacích: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer). V daném případě je 2.
žalovaný lékařem, ale i statutárním zástupcem poskytovatele zdravotních služeb
(společnosti s ručením omezeným), a proto je povinen jako takový vykonávat i
jiné činnosti (např. spravovat zařízení, v němž je zdravotní péče poskytována,
zajišťovat jeho vybavení, zaměstnávat zdravotní personál, uzavírat smlouvy se
zdravotními pojišťovnami, řešit organizační otázky nakládání s léčivy a
biologickými materiály, hygienická a protiepidemiologická opatření, zajišťovat
vedení zdravotnické dokumentace a podobné technicko-organizační záležitosti).
Při této činnosti se na něj vztahuje ochrana týkající se specifik společnosti s
ručením omezeným. Vykonává-li však současně osobně odbornou činnost jako
pomocník své vlastní právnické osoby, není dán žádný důvod k tomu, aby osobně
nenesl odpovědnost za případné porušení povinnosti postupovat při léčení lege
artis. Jestliže se za vůli právnické osoby považuje rozum a vůle člověka, který
za tuto právnickou osobu jedná (tzv. fiktivní teorie právnických osob), musí
být tyto atributy stejné, vystupuje-li současně v pozici pomocníka. Jinak
řečeno, i když by byl v pozici zaměstnance, je to on sám v pozici
zaměstnavatele, jehož pokyny by se měl řídit, a proto se na něj ochrana
poskytovaná zaměstnancům závislým na pokynech a pravidlech od nich odlišných
subjektů při odpovědnosti za újmu nevztahuje. Nedávalo by totiž dobrý smysl,
aby někteří zdravotničtí pracovníci za újmu způsobenou postupem non lege artis
odpovídali (např. lékaři provozující svou praxi jako fyzické osoby) a ti, kteří
praxi provozují jako pomocníci společnosti s ručením omezeným, již ovládají,
nikoli. Lze pak připomenout, že § 167 o. z. přímou odpovědnost pomocníka
nevylučuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo
612/2022). A Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1029/2021 (bod
9) citovaném výše dovodil, že poškozený nemá být zbaven možnosti domáhat se
náhrady způsobené újmy po pomocníkovi pouze z toho důvodu, že za ni odpovídá i
někdo další.
25. Z uvedených důvodů považoval dovolací soud dovoláním napadený závěr
odvolacího soudu za nesprávný, a proto jeho rozsudek v napadené části podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zrušil rozsudek
soudu prvního stupně (v dovoláním nenapadené části) pro nedostatečně zjištěný
skutkový stav, který se částečně týká i případné odpovědnosti 2. žalovaného
(vhodnost jiného způsobu léčení než operace a poškození poutka šlachy), zrušil
dovolací soud v rozsahu ve výroku uvedeném i rozsudek soudu prvního stupně a
vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
26. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 6. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu