Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Dmitrije Tafa, zastoupeného Mgr. et Mgr. Alexejem Krenke, advokátem se sídlem Budečská 1010/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3023/2024-828 ze dne 21. 8. 2025, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 57/2024-698 ze dne 5. 6. 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 11 C 6/2023-480 ze dne 9.
6. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a 1) Dražební společnosti MORAVA s.r.o., sídlem Dlouhá 4433, Zlín, 2) FERGUSON CONSULTING LLC, sídlem North Seventh Street 101, Louisville, KY 40202, Spojené státy americké, reg. č. 1024296, a 3) MERIDIES sigma s.r.o., sídlem Chelčického 123/6, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel se žalobou před obecnými soudy domáhal určení neplatnosti veřejné dražby nedobrovolné č. 1435-EDN/22, kde došlo k vydražení nemovitostí vlastněných stěžovatelem. Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelova žaloba se zamítá (výrok I). Současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejším účastníkům jakožto žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok II až IV) a povinnosti zaplatit náklady řízení státu (výrok V).
2. Rozhodnutí okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I se potvrzuje (výrok I). Změnil nicméně nákladové výroky II až V (výrok II) a současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Nejvyšší soud o stěžovatelově dovolání napadeným rozsudkem rozhodl tak, že dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá, jinak se zamítá (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů dovolacího řízení (výroky II až IV).
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody, jakož i principy právního státu garantované čl. 2 odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Tvrdí, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na skutkových závěrech, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Rozhodnutí obecných soudů považuje za projev přepjatého formalismu až libovůle. Připomíná i to, že obecné soudy ignorovaly povinnosti přihlížet v nynější věci k absolutní neplatnosti právního jednání ex officio.
5. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti. Ve zdůvodnění tohoto kroku odkázal na vady vymezené v ústavní stížnosti a závažnost újmy, která mu hrozí v případě, že dojde k nabytí právní moci a vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 taktéž) a není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledal-li současně porušení základního práva nebo svobody.
7. Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně námitky překročení zástupčího oprávnění. Obecné soudy s odkazem na § 440 občanského zákoníku uvedly, že tato námitka náleží pouze zastoupenému (druhému vedlejšímu účastníkovi), a nikoliv stěžovateli.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle a přepjatého formalismu obecných soudů. K tomu doplňuje, že obecné soudy jednak nesprávně hodnotily jeden z důkazů předložených vedlejšími účastníky, jednak tím, že se odmítly zabývat tvrzeními stěžovatele s odkazem na koncentraci řízení (§ 118b občanského soudního řádu). I v tomto ovšem Ústavní soud důvody pro svůj kasační zásah neshledal.
9. Ústavní soud ovšem připomíná, že jeho úkolem není zasahovat do činnosti obecných soudů, a to zejména v rámci hodnocení důkazů. Do procesu dokazování nemá důvod zasahovat, pokud obecné soudy nepřekročí limity vymezené zásadou volného hodnocení důkazů. To se ovšem v nynější věci nestalo. Ústavní soud shledal, že se s touto argumentací stěžovatele již obecné soudy dostatečně zabývaly a vypořádaly ji. Krajský soud k danému přijal jasné a odůvodněné stanovisko (viz body 37 a 38 napadeného rozsudku krajského soudu).
Nelze přitom ani přehlédnout závěry Nejvyššího soudu v bodech 17 až 20 napadeného rozsudku, ze kterých vyplývá, že i případné hodnocení, jak jej navrhuje stěžovatel, nevede k jemu požadovanému následku. Možnost domáhat se nedostatku zástupčího oprávnění, resp. uplatnit výhradu nevázanosti dotčeným právním jednáním, svědčí pouze osobě, na jejíž ochranu jsou dotčená pravidla stanovena, tedy tomu, jehož jménem neoprávněný zástupce jednal (viz např. Brim, Luboš komentář k § 440 in Lavický, Petr. Občanský zákoník I.
Obecná část (§ 1-654). Komentář. Svazek druhý. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1382; či též bod 53 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu).
10. Obdobným nedostatkem trpí přitom i námitka, že krajský soud aplikoval právní úpravu koncentrace řízení svévolně. Nejvyšší soud v bodě 23 dostatečně vysvětluje, proč v nynější věci není nezbytné zjišťovat, zda krajský soud aplikoval právní úpravu koncentrace řízení nesprávně, neboť ani konstatování ve prospěch stěžovatele by nevedlo ke kýženému následku, aby obecné soudy konstatovaly neplatnost právního jednání z důvodu neoprávněnosti jednat za druhého vedlejšího účastníka. Jak je ovšem uvedeno již v bodě výše, stěžovatel nebyl oprávněn uplatnit výhradu nevázanosti dotčeným právním jednáním.
11. Přisvědčit přitom Ústavní soud nemůže ani stěžovatelově argumentaci, že obecné soudy ignorovaly povinnost přihlížet ex officio k absolutní neplatnosti právního jednání, na jehož základě měl být druhý vedlejší účastník zastupován. V ústavní stížnosti sice stěžovatel vymezuje, že obecné soudy pochybily tím, že se odmítly zabývat absolutní neplatností právního jednání, ve skutečnosti se ovšem obecné soudy v odůvodnění (viz body 51 a násl. napadeného rozsudku krajského soudu) touto námitkou zabývaly a vymezily, že následkem jednání za jinou osobu bez příslušného oprávnění není absolutní neplatnost či nicotnost.
Následkem ovšem je, že osoba, za kterou bylo jednáno jiným bez příslušného oprávnění, může uplatnit výhradu nevázanosti právním jednáním. Druhý vedlejší účastník tuto námitku neuplatnil a stěžovateli takové oprávnění nenáleží. Platnost posuzovaného právního jednání proto nebyla dotčena a druhý vedlejší účastník je tímto jednáním vázán. Obecné soudy se rovněž důkladně věnovaly dalším námitkám stěžovatele ohledně neplatnosti provedené dražby (viz zejména body 71 a násl. napadeného rozsudku krajského soudu).
12. Stěžovatel taktéž namítá, že způsob, jakým obecné soudy rozhodly, je projevem extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy, čímž mělo dojít k porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). S tímto názorem stěžovatele se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem zabývaly stěžovatelem předloženými důkazy. Jasně a srozumitelně vysvětlily, k jakým skutkovým závěrům dospěly na základě konkrétních důkazů, případně vysvětlily, proč k některým stěžovatelem předloženým důkazním návrhům nemohou přihlédnout. Sama skutečnost, že stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, nemůže založit důvodnost pro případný kasační zásah Ústavního soudu.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu