ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce D. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova č. 3488/1, proti žalovaným 1) Dražební společnost MORAVA s. r. o. se sídlem ve Zlíně, Dlouhá č. 4433, IČO 26275953, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze, Václavská č. 316/12, 2) FERGUSON CONSULTING LLC se sídlem v Louisville, KY 40202, North Seventh Street 101, Spojené státy americké, reg. č. 1024296, zastoupené Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem v Praze, Točitá č. 1964/34, a 3) MERIDIES sigma s. r. o. se sídlem v Českých Budějovicích, Chelčického č. 123/6, IČO 11684691, zastoupené JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem se sídlem v Černošicích, Svatopluka Čecha č. 2202, o neplatnost dražby, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 6/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. června 2024, č. j. 59 Co 57/2024-698, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá, jinak se dovolání zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Adama Rakovského, advokáta se sídlem v Praze, Václavská č. 316/12. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Chlaně, advokáta se sídlem v Praze, Točitá č. 1964/34. IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Gajdaruse, advokáta se sídlem v Černošicích, Svatopluka Čecha č. 2202.
1. Žalobce se v žalobě domáhal určení, že veřejná dražba nedobrovolná č. XY, která se konala dne 24. 11. 2022 od 11:00 do 11:30 hodin elektronicky na adrese: elektronicke-drazby.draspomorava.cz, kde došlo k vydražení nemovitostí ve vlastnictví žalobce (dále jen „předmětné nemovitosti“), je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že dražba je neplatná pro neexistenci oprávnění navrhovatele dražby jako dražebního věřitele, neboť za žalovanou 2) jednala neoprávněná osoba, žalovaná 2) dokonce určitou dobu právně neexistovala. Dále namítal absenci doručení oznámení o dražbě, zákaz nakládání s předmětem dražby dle předběžného opatření, neexistenci vykonatelného exekučního titulu, určení ceny bez přítomnosti žalobce. Namítl, že dražba měla být zrušena, neboť byla podána žaloba na nepřípustnost prodeje zástavy, o čemž byla žalovaná 3) vyrozuměna. Došlo k formálním pochybením při provádění dražby, neboť nebyla složena jistota, cena dražby nebyla správně odhadnuta a žalobci byl doručen neúplný protokol o provedení dražby bez kopie stejnopisu dražební vyhlášky. Tvrdil, že podstatným zásahem do jeho práv byla ztráta vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nemožnost zúčastnit se stanovení ceny a jednání se znalcem, že byla dražena pohledávka, která není pohledávkou, že nemohl znalci zpřístupnit nemovitost, dále že byl připraven o možnost přezkoumání lichevního jednání, že žalovaná 2) neměla být způsobilá k právnímu jednání a že s dražbou nebyl obeznámen.
2. Žalovaná 1), žalovaná 2) i žalovaná 3) navrhly zamítnutí žaloby, neboť žalobce netvrdil a neprokázal, že provedením dražby došlo k podstatnému zásahu do jeho práv. Žalovaná 1) uvedla, že žalobci doručováno bylo, nicméně žalobce si zásilky nepřebíral, že zákaz nakládání s předmětem dražby neměl bránit realizaci zástavního práva, že žalobci nepřísluší namítat nedostatek v zastoupení žalované 2) a vady smluv, že žaloba na nepřípustnost prodeje zástavy byla podána opožděně, že absence zápisu žalované 2) jako zástavního věřitele není způsobilým důvodem neplatnosti dle zákona, že cena byla určena znaleckým posudkem a že další námitky žalobce nebrání provedení dražby. Žalovaná 2) poukázala na obstrukční jednání žalobce, k předběžnému opatření uvedla, že jeho účelem nebylo znemožnit věřitelům realizovat zástavní právo. Žalovaná 3) odkázala na vyjádření zbylých žalovaných, nadto uvedla, že jistota byla složena.
3. Rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 59 Co 57/2024-698, Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 6. 2023, č. j. 11 C 6/2023-480, ve výroku I, kterým tento soud zamítl žalobu o určení, že veřejná dražba nedobrovolná, při níž došlo k vydražení předmětných nemovitostí, je neplatná (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích II, III, IV a V, kterými tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzované věci nejsou naplněny zákonné podmínky pro vyslovení neplatnosti dražby. Potvrdil závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal podstatný zásah do svých práv. Zabýval se námitkami žalobce týkajícími se postupu soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že nejsou důvodné, neboť se jednání u soudu prvního stupně účastnil „právní“ zástupce žalobce, dokazování bylo provedeno procesně správným postupem podle § 129 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a výzva k doplnění tvrzení a označení důkazů nebyla učiněna v rozporu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K námitce nedostatku oprávnění jednat za žalovanou 2) odvolací soud uzavřel, že vady v zastoupení nečiní právní jednání neplatným ani nicotným a že námitka nevázanosti právním jednáním učiněným za jiného osobou, která k tomu neměla oprávnění, svědčí jen osobě, za kterou bylo jednáno. Protože žalovaná 2) tuto námitku nevznesla a žalobci tato námitka nesvědčí, nelze právní jednání považovat za neplatné. Dospěl k závěru, že závazkový vztah z úvěrové smlouvy či jeho zajištění ručením ze strany žalobce není v rozporu s dobrými mravy, a shodně se soudem prvního stupně vyhodnotil ujednání úvěrové smlouvy jako nikoli lichevní.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti výrokům I a III rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dovolacím soudem doposud nebyly vyřešeny, a to: a) „Lze provést důkaz v cizím jazyce předložený jedním z účastníků při jednání bez úředně ověřeného překladu do českého jazyka, aniž by následně soud poskytl účastníkovi, který o to požádal, lhůtu k seznámení se s obsahem takového důkazu, nadto v situaci, kdy absence překladu byla při jednání namítána, a byla namítnuta důvodně pravost listiny, a jedná se o listiny, které mají vztah k subjektivitě a oprávnění jednat za právnickou osobu založenou podle jiného právního řádu?“
b) „Jaká jsou kritéria pro posouzení, zda je ve smyslu ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. postačující provést důkaz listinou tak, že ji soud pouze předloží účastníkům k nahlédnutí? Náleží takové posouzení do výlučné pravomoci soudu, nebo je soud povinen zohlednit stanoviska účastníků? Pokud účastník namítne, že předložení listinných důkazů k nahlédnutí účastníkům není dostatečné a požaduje v rámci ústnosti jednání jejich čtení, případně sdělení jejich obsahu, vzniká soudu povinnost takové žádosti vyhovět?“
c) „Zda náleží účastníku řízení právo namítat nedostatek ve zmocnění uděleném jiným účastníkem řízení právnímu zástupci, a při naplnění jakých kritérií je soud povinen, resp. si má vyžádat aktuální procesní plnou moc?“ d) „Má soud v případě, kdy jsou prokázány důvodné pochybnosti o oprávnění osoby jednající za účastníka udělit plnou moc k zastupování v soudním řízení, jakož i pochybnosti o pravosti podpisu na plné moci, povinnost rozhodnout ve smyslu ust. § 28 odst. 4 o. s. ř. o povinnosti zajistit úředně ověřený podpis na plné moci?“
e) „Pokud účastník řízení předloží po nastalých účincích koncentrace důkaz, u něhož prokáže, že jej nemohl předložit před koncentrací řízení, neboť takovým důkazem v té době nedisponoval, jedná se o důvod k prolomení koncentrace řízení a připuštění takového důkazu?“
f) „Uplatní se právní ochrana proti lichevnímu jednání na fyzickou osobu nepodnikatele, která ručí za závazky podnikající právnické osoby?“ g) „Je v souladu s právem na spravedlivý proces (rovnost účastníků), pokud soud jednoho z účastníků vyzve k doplnění tvrzení více než 10 dnů před jednáním, zatímco druhého vyzve takovým způsobem, že se mu výzva oznámí až při jednání soudu a následně není poskytnuta lhůta k doplnění vyjádření?“ h) „Je důvodem pro odmítnutí žádosti o odročení jednání skutečnost, že o zastoupení je soud informován teprve současně s žádostí o odročení a že právní zástupce účastníka dle soudu dostupných zdrojů nevykonává činnost samostatně? Nadto v situaci, kdy žádost je podána z objektivních důvodů (nutnost zajištění péče o nezletilé děti), které se vyskytly den před nařízením jednáním?“ i) „Je podstatný zásah do práv dlužníka ve smyslu ust. § 48 odst. 3) zák. č.
26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, skutečnost, že není postaveno najisto, kdo je věřitelem, zdali jeho dluh zanikl uspokojením pohledávky a jaká je skutečná výše dluhu včetně příslušenství v době provedení dražby?“
5. Žalovaná 1), žalovaná 2) i žalovaná 3) navrhly, aby dovolání žalobce dovolací soud odmítl.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání žalobce a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a III, přičemž výrokem III odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení; v části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v této části dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl jednatelem společnosti G ServiceGlobal Invest Service s. r. o., která uzavřela se společností RONDA INVEST a. s. dne 7. 5. 2020 smlouvu o úvěru, žalobce vystupoval jako ručitel. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k předmětným nemovitostem ve vlastnictví žalobce. Uvedené společnosti spolu se žalobcem notářským zápisem ze dne 7. 5. 2020 sjednali úrok ve výši 9,49 % a úrok z prodlení ve výši 36,5 %; notářský zápis obsahoval dohodu se svolením vykonatelnosti. Společnost RONDA INVEST a. s. postoupila dne 30. 4. 2021 pohledávku ze smlouvy o úvěru na žalovanou 2), dle dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení se stala žalovaná 2) i oprávněnou ze zástavního práva. Žalovaná 2) je subjektem práva státu Kentucky, pro nesplnění povinností byla v období od 19. 10. 2021 do 8. 6. 2022 v režimu „administrative dissolution“, následně byla státním tajemníkem obnovena. Manažerkou společnosti s právem za společnost samostatně podepisovat byla a je A. R., která byla původně i společníkem žalované 2). Žalovaná 2) zmocnila ke svému zastupování Mgr. Jiřího Chlaně. Dne 13. 7. 2022 oznámil zástupce žalované 2), že je přistoupeno k výkonu zástavního práva, když je úvěr od 24. 2. 2022 zesplatněn a ručitel byl vyzván k úhradě dluhu. Dne 15. 9. 2022 uzavřela žalovaná 2) se žalovanou 1) smlouvu o provedení dražby nedobrovolné elektronické č. XY pro vykonatelnou pohledávku dle notářského zápisu ze dne 7. 5. 2020. Dražba proběhla elektronicky dne 24.11. 2022.
11. Za této skutkové situace není dovolání přípustné pro řešení otázek uvedených v bodu 4 tohoto odůvodnění pod písmeny a), c) – f) a i), neboť napadené rozhodnutí na vyřešení těchto otázek nezávisí, případně je odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej netvrdí), aby byly uvedené otázky vyřešeny jinak. K otázce a)
12. Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky žalobce týkající se provedení důkazů v cizím jazyce nejsou důvodné, neboť listinné důkazy, které byly sepsány v anglickém jazyce, označil a připojil ke svým tvrzením v řízení žalobce, přičemž některé z nich byly posléze předloženy též stranou žalovanou. Důkazy, které byly předloženy u jednání pouze stranou žalovanou, byly předloženy včetně jejich úředního překladu do českého jazyka. Protože žalobce předložil tytéž listiny jako žalovaná 2), musel mu být znám jejich obsah již před jednáním; po provedení důkazů mu byl soudem prvního stupně dán prostor se vyjádřit. Nadto odvolací soud uvedl, že pro posouzení věci bylo možné od těchto listin (provedených pouze v anglickém jazyce) odhlédnout, neboť pro posouzení věci byly dostačující důkazy provedené listinami v českém jazyce.
13. Na vyřešení otázky, zda lze provést důkaz v cizím jazyce předložený jedním z účastníků při jednání bez úředně ověřeného překladu do českého jazyka, napadené rozhodnutí nezáviselo. Dovolatel vychází z odlišné procesní situace, než jaká byla zjištěna soudem odvolacím; dovolatel předmětné listinné důkazy, jejichž provedení bez překladu do českého jazyka nyní namítá, sám označil a připojil k žalobním tvrzením.
14. Lze dodat, že ačkoliv dovolatel uvádí, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, v části VI dovolání namítá, že odvolací soud postupoval při jejím řešení v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1656/2015, jestliže žalobce neseznámil s tím, jak obsah listin vykládá. V odkazované věci se však soud zabýval situací, kdy účastnice řízení, která důkaz nepředložila, nemožnost provedení důkazem listinou v cizím jazyce namítala. Vzhledem k tomu, že v nyní řešené věci listiny předložil soudu i sám žalobce a nelze proto dospět k závěru, že s jejich obsahem nebyl seznámen (srov. bod 12 tohoto rozsudku), jakož i vzhledem ke skutečnosti, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně nenamítal nesouhlas s provedením důkazu v cizím jazyce, není rozhodnutí, na které dovolatel odkazuje, přiléhavé. Odvolací soud se při řešení této otázky od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
15. Vzhledem k uvedenému tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. K otázce c)
16. K otázce c) dovolatel namítá, že žalovaná 2) není v řízení řádně zastoupena, neboť plná moc udělená Mgr. Chlaňovi není platná, když A. R. nebyla oprávněna za žalovanou 2) jednat, uvádí, že žalovaná 2) neuzavřela ani smlouvu o postoupení pohledávky a smlouvu o dražbě. Namítá, že judikatura, na niž odkazuje odvolací soud, není přiléhavá a soud měl „upřednostnit na daný případ rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 898/2020“. Uvedl, že své tvrzení, že na žalovanou nepřešla pohledávka, doložil řadou důkazů, které přinesly důvodné pochybnosti, že by „skutečně došlo k přechodu pohledávky“.
17. Dovolatel v prvé řadě pomíjí, že odvolací soud provedl důkaz originálem listiny „osvědčení o výkonu funkce ze dne 9. 8. 2022“ opatřeným apostilou státního tajemníka státu Florida ze dne 12. 8. 2022 a dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná 2) je společností, která byla založena dne 18. 6. 2018 ve státě Kentucky a jejím manažerem s pravomocí podepisovat samostatně je A. R. (srov. bod 37 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
18. Dovolatel v dovolání zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, z
provedeného dokazování činí své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
19. Lze dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu následkem situace, kdy za osobu jedná jiná osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění (nehledě na to, zda se jednalo o zákonné či smluvní zastoupení či přímé jednání právnické osoby), není absolutní či relativní neplatnost, nýbrž takto učiněný právní úkon osobě, za kterou bylo jednáno, nelze přičítat a nezavazuje ji (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016). Oprávnění uplatnit výhradu (ne)vázanosti dotčeným právním úkonem, právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby, svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3412/2012, nebo ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4530/2016).
20. Závěr odvolacího soudu, že nebylo třeba v řízení zkoumat oprávněnost jednání za žalovanou 2), neboť žalovaná 2) nenamítala, že není vázána právním jednáním učiněným A. R., potažmo Mgr. Jiřím Chlaněm, je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
21. K námitce, že měl odvolací soud upřednostnit na daný případ rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 898/2020, dovolací soud poznamenává, že dovolatel touto námitkou vyslovuje pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by formuloval, v čem řešení přijaté odvolacím soudem znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 898/2020, není zřejmé, jaký závěr formulovaný v tomto rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují. Nad uvedené lze dodat, že rozhodnutí není přiléhavé, neboť vychází z odlišného skutkového stavu.
22. Vzhledem k uvedenému tak ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, stejně tak nelze dospět k závěru, že by odvolací soud namítaným postupem zatížil řízení vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K otázce e)
23. Jak sám dovolatel uvádí, odvolací soud odmítl provést důkaz listinami z důvodu, že byly předloženy až po koncentraci řízení, a současně z důvodu nadbytečnosti. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že není třeba zkoumat oprávněnost jednání za žalovanou 2), protože žalobci tato námitka nesvědčí. Dovolateli se nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo třeba zkoumat oprávněnost jednání za žalovanou 2) a že provedení důkazů, které mají prokazovat (ne)oprávněnost jednání za žalovanou 2) [předmětné listiny mají dle dovolatele „podpůrně prokazovat jeho tvrzení o nedostatku zmocnění Mgr. Jiřího Chlaně, a tím i skutečnosti, že pohledávka ze společnosti RONDA INVEST a. s. na žalovanou 2) nikdy nepřešla, tedy že žalovaná 2) nebyla nikdy věřitelem a nemohla uzavřít smlouvu o dražbě“], bylo proto nadbytečné. Zpochybnění závěru odvolacího soudu, že provedení těchto důkazů brání koncentrace řízení a neúplná apelace, se proto nemohlo nijak projevit v poměrech dovolatele. Ani tato otázka proto přípustnost dovolání nemůže založit.
24. Z dovolání nadto vyplývá, že dovolatel námitkami, že „tvrzení soudu o tom, že žalobce si mohl obstarat předmětné prohlášení v dřívější době, je opět zcela absurdní a nemá oporu v soudním spise“, a že „soud neuvádí, jakým způsobem to mohl žalobce učinit, když se jedná o prohlášení třetí osoby, na niž žalobce nemá žádný vliv, tj. nebyl schopen ovlivnit kdy Heleca Administration Foundation prohlášení poskytne, resp. zda vůbec tak učiní“, vyslovuje pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem řešení přijaté odvolacím soudem znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K otázce f)
25. Odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání úvěrové smlouvy není lichevní, sjednaná výše úroků i úroků z prodlení není nepřiměřená (a odporující zákonu či dobrým mravům) postavení smluvních stran a skutečnosti, že úvěr byl poskytnut k rozvoji podnikatelské činnosti dlužníka, co se týče smluvních pokut, žalobce ani neuvedl, která smluvní pokuta dle něj představuje lichevní jednání a z jakých konkrétních důvodů. Na posouzení otázky, zda se uplatní ochrana proti lichevnímu jednání na fyzickou osobu nepodnikatele, která ručí za závazky podnikající právnické osoby, odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, tato otázka proto přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť soud dospěl k závěru, že ujednání smlouvy lichevní není.
26. K námitce, že smluvní úrok z prodlení ve výši 36,5 % ročně je v rozporu s dobrými mravy, lze uvést, že odvolací soud vycházel z individuálních okolností nyní souzeného případu, přihlédl ke zjištěným skutečnostem, které z provedených důkazů vyplynuly. Jeho úvaha odpovídá zjištěným skutečnostem, nelze proto uzavřít, že by byla zjevně nepřiměřená. Sama skutečnost, že byl sjednán úrok z prodlení ve výši 36,5 % p. a. a smluvní úrok ve výši 9,49 % p. a., nepůsobí neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. V řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit nemravnost sporného ujednání. Nutno podotknout, že dovolatel ani žádné takové okolnosti v řízení netvrdil, závěr odvolacího soudu je tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019).
27. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud posoudil otázku v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, není zřejmé, jaký závěr formulovaný v tomto rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K otázce i)
28. Odvolací soud nedospěl k závěru, že není postaveno najisto, kdo je věřitelem, zda dluh zanikl uspokojením pohledávky a jaká je skutečná výše dluhu včetně příslušenství v době provedení dražby. Soud prvního stupně, jehož závěry potvrdil soud odvolací, naopak uzavřel, že věřitelem pohledávky a zástavním věřitelem je dle smlouvy o postoupení pohledávky včetně dodatku č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávky žalovaný 2), neměl pochybnosti o tom, jaká je skutečná výše dluhu, ani nedospěl k závěru, že ujednání o příslušenství pohledávky by bylo neurčité.
29. Dovolatel v této části zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, z provedeného dokazování činí své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
IV. Důvodnost dovolání K otázkám uvedeným pod písmenem b)
30. K otázkám uvedeným pod písmenem b) dovolatel namítá, že s ohledem na předmět sporu, jeho význam, jakož i obsah jednotlivých listin nepostačovalo, aby soud prvního stupně předložil účastníkům listiny k nahlédnutí, ale bylo nezbytné, aby zazněl konkrétní obsah listin tak, aby bylo postaveno najisto, co je jejich obsahem, a aby se k nim mohli účastníci vyjádřit.
31. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky, za jakých podmínek je postačující provést důkaz listinou tak, že ji soud předloží účastníkům k nahlédnutí, neboť jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
32. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
33. Podle § 117 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu zahajuje, řídí a končí jednání, uděluje a odnímá slovo, provádí dokazování, činí vhodná opatření, aby zajistil splnění účelu jednání, a vyhlašuje rozhodnutí. Dbá přitom, aby jednání probíhalo důstojně a nerušeně a aby věc mohla být úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána. Podle § 122 odst. 1 o. s. ř. dokazování provádí soud při jednání. Podle § 129 odst. 1 o. s. ř. se důkaz listinou provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah, případně předloží účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující.
34. Ve vztahu k výkladu zákona je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání (§ 2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (§ 2 odst. 2 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.).
35. Nyní vykládaná část ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř. byla zakotvena zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Z důvodové zprávy k tomuto zákonu se podává, že k rozšíření způsobů provedení listinných důkazů z původních dvou možných způsobů (přečtením nebo sdělením obsahu listiny) o možnost provedení důkazu předložením účastníkům k nahlédnutí došlo v rámci posílení elektronizace justice a že provést důkaz předložením listiny účastníkům k nahlédnutí je možné, „je-li to vzhledem k dokazovaným skutečnostem a dalším okolnostem soudního jednání postačující“. Vzhledem k jazykovému vyjádření ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř. však nelze dospět k závěru, že by se měla možnost provedení listinného důkazu předložením účastníkům k nahlédnutí vztahovat pouze k jejich vyobrazení na technickém zařízení, ustanovení se tedy vztahuje k listinným důkazům ve všech podobách (jak v elektronické podobě, tak v podobě papírové). Krom uvedeného důvodová zpráva k vyjasnění ustanovení příliš nepřispívá.
36. Komentářová literatura rozvíjí úvahy o tom, za jakých podmínek je postačující provést důkaz listinou předložením účastníkům k nahlédnutí. Autoři dospívají k závěru, že tímto způsobem je možno provést důkaz pouze takovou listinou, jejíž obsah je účastníkům znám, neboť ji sami navrhují, případně listinou, jejíž charakter (stručnost či jednoduchost) to umožňuje. Vždy by mělo být zřejmé, jaké informace soud z listiny čerpá, proto by měl být důkaz listinou prováděn primárně přečtením či sdělením jejího obsahu, předložením účastníkům k nahlédnutí by měl být důkaz prováděn omezeně [srov. Lavický, P. § 129 o. s. ř. In: Lavický a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2016, a Jirsa, J. § 129 o. s. ř. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023].
37. Dle judikatury Nejvyššího soudu je účelem občanského soudního řízení především zajištění spravedlivé ochrany porušených nebo ohrožených soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků (srov. § 1 o. s. ř.). Nezbytným předpokladem tohoto cíle je náležité objasnění skutkového stavu, ke kterému dochází prostřednictvím procesu dokazování. Podle ustanovení § 6 věty první o. s. ř. soud v řízení postupuje předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny.
38. Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.).
39. Občanské soudní řízení je ovládáno – mimo jiné – zásadou přímosti (bezprostřednosti), která je – v subjektivním smyslu – vyjádřena v ustanovení § 122 odst. 1 o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, které – nestanoví-li zákon jinak – nařídí předseda senátu k projednání věci samé a ke kterému předvolá účastníky řízení a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (srov. § 115 odst. 1 o. s. ř.).
40. Jak vyplývá z četné judikatury Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu, jedním ze základních principů občanského soudního řízení vycházejícím z čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. O překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí jde zejména tehdy, pakliže soud bere v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení; soudy tak nesmí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení (srovnej odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněný pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021, dále pak odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20).
41. Odrazem uvedeného principu tak musí být i volba způsobu provedení důkazu listinou ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř.; společným účelem všech zde zavedených způsobů provádění důkazu je zajistit, aby účastníci byli seznámeni s obsahem listin, a mohli tak předvídat skutkové závěry (řešení), které z obsahu listin vyplývají a ke kterým (pravděpodobně) soud po vyhodnocení zprostředkovaného obsahu dospěje, dále též aby se účastníci mohli k obsahu listiny smysluplně vyjádřit (srov. ustanovení § 123 o. s. ř.). Tento účel je zachován vždy, když soudce (předseda senátu) sám aktivně reprodukuje obsah listiny (přečtením listiny nebo její části, popř. sdělením obsahu listiny). Třetí, nově zavedený způsob provedení důkazu listinou (předložením k nahlédnutí), vyžaduje aktivitu účastníka, který se sám s obsahem důkazu seznamuje bez jeho zprostředkování soudem. Zákonodárce tento způsob provedení důkazu omezuje premisou „je-li to postačující“. Uvedené je nutno chápat tak, že provedení důkazu předložením listiny k nahlédnutí musí být „postačující“ vzhledem k výše uvedenému smyslu a účelu provádění důkazů, musí být postačující k seznámení účastníků s obsahem důkazu; nelze tedy požadovat po účastníku, aby v listině „hledal“, co v ní lze považovat za podstatné, dlouze ji pročítal a „odhadoval“, co z obsahu listiny má považovat za skutkově významné a co nikoliv.
42. Dovolací soud dospěl ve světle výše uvedeného k závěru, že provedení důkazu listinou předložením účastníkům k nahlédnutí je možné tehdy, je-li to postačující vzhledem k charakteru předmětné listiny, vzhledem k dokazovaným skutečnostem a dalším okolnostem soudního jednání, přičemž každý případ je třeba posuzovat individuálně. Půjde tedy zejména o listiny formálně i obsahově jednoduché, krátkého textu, nevyžadující delší nebo náročnější orientaci v textu (obsahu), dále listiny, které neobsahují větší množství informací. Půjde též o situace, kdy se jedná o listinu, u níž je provedení náhledu účelné, neboť její přečtení či popis jsou pro účastníky méně srozumitelné než nahlédnutí (půjde zejména o listiny, obsahující kromě textové části i různé nákresy, obrazovou část, či listiny, které mají specifickou grafickou úpravu).
43. Výjimečně lze připustit, aby způsobem předložení k nahlédnutí byly jako důkaz provedeny i listiny, které v předchozím odstavci uvedené charakteristice nevyhovují; vždy se však musí dbát na to, aby skutkový výsledek z důkazu vyplývající (tedy vyhodnocení obsahu důkazu), nebyl pro účastníka překvapivý, resp. nepředvídatelný. O takovou situaci jde zejména: a) z obsahu spisu je zcela nepochybné, že všichni u jednání přítomní účastníci byli s obsahem listiny obeznámeni [zejména proto, že listinu k důkazu předložili, listina byla vyhotovitelem (stranou sporu), popř. soudem ostatním účastníkům doručena, popř. se s ní účastníci seznámili jinak], b) z obsahu spisu je nepochybné, k jakému konkrétnímu skutkovému tvrzení je listina k důkazu předkládána, a c) je nepochybné, k jaké konkrétní části listiny se skutkové tvrzení, k jehož prokázání je předložena, vztahuje.
44. V takových případech bude jistě vhodnější (i praktičtější) dát příslušnou část listiny účastníkům k nahlédnutí; může jít např. o situace dokazování složitými a rozsáhlými smlouvami, tzv. všeobecnými obchodními podmínkami, různou technickou dokumentací apod., neboť účastník v takovém případě dokáže lépe na obsah listiny reagovat, má-li listinu před sebou. 45. V této věci byla naprostá většina listinných důkazů provedených soudem prvního stupně označena a předložena samotným dovolatelem, případně byly provedeny důkazy listinami předloženými stranou žalovanou, nicméně dovolatel v řízení navrhoval totožné listiny. Ve vztahu k těmto listinným důkazům bylo jejich provedení předložením k nahlédnutí postačující, neboť dovolatel byl s obsahem těchto listin seznámen. Z obsahu spisu je zřejmé, k jakým skutkovým tvrzením byla ta která listina předložena a k jaké konkrétní části listiny se skutkové tvrzení vtahuje.
46. Soud prvního stupně nicméně provedl předložením k nahlédnutí důkaz i listinami, které navrhovala pouze strana žalovaná. Jedná se o smlouvu o provedení dražby nedobrovolné č. XY (č. l. 336-338), spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 9 Nc 925/2022 (č. l. 400), oznámení o dražbě včetně zásilky (č. l. 423-429), prohlášení agenta (č. l. 436-442) a good standing (č. l. 443-450).
47. Předložením k nahlédnutí účastníkům bylo postačující provést důkaz smlouvou o provedení dražby nedobrovolné elektronické č. XY, neboť skutečnosti, které jsou touto smlouvou prokazovány, jsou mezi účastníky nesporné; dovolatel sám tvrdil skutečnosti, které jsou smlouvou prokazovány.
48. Dovolatel byl účastníkem řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 Nc 925/2022, obsah spisu mu proto musel být znám. Nadto sám dovolatel navrhoval k prokázání žalobního tvrzení v této věci důkaz usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 9 Nc 925/2022-44 (dovolatel namítal zákaz nakládání s předmětem dražby pro existenci předběžného opatření). Provedení důkazu splňuje i další kritéria uvedená v bodě 43 tohoto rozhodnutí (z obsahu spisu je nepochybné, které konkrétní listiny ze spisu byly provedeny k důkazu, k jakým skutkovým tvrzením byly listiny předkládány i ke kterým částem listin se skutková tvrzení vztahují), jeho provedení předložením k nahlédnutí tak lze v této konkrétní situaci považovat za postačující.
49. Oznámení o dražbě včetně zásilky tvoří několik listin; obálka s dodejkou, přičemž vzhledem k charakteru listiny lze považovat provedení důkazu jejím předložením účastníkům k nahlédnutí za účelné, neboť tímto způsobem jsou účastníci nejlépe seznámeni s jejím obsahem, dále přípis, v němž žalovaná 1) oznamuje žalobci, že přílohou zasílá dražební vyhlášku, včetně dražební vyhlášky č.XY. Vzhledem k rozsahu přípisu (5 řádků textu), jeho srozumitelnosti a jednoduchosti postačovalo k seznámení se s jeho obsahem nahlédnutí. Dražební vyhláška, která tvoří přílohu přípisu, byla předkládána v řízení k důkazu též žalobcem, proto mu musel být její obsah znám. Vzhledem k uvedenému tak bylo provedení tohoto důkazu předložením k nahlédnutí postačující.
50. Odvolací soud provedl důkaz originálem listin „good standing“ (jejichž kopiemi byl proveden důkaz soudem prvního stupně), a to sdělením podstatného obsahu těchto listin. Případné chybné provedení tohoto důkazu soudem prvního stupně tak bylo napraveno postupem soudu odvolacího.
51. Co se týče listin souhrnně označených soudem prvního stupně jako „prohlášení agenta“, dospěl dovolací soud k závěru, že vzhledem ke skutečnostem, které jsou těmito listinami prokazovány, nebylo v tomto případě postačující, aby soud provedl i tento důkaz předložením účastníkům k nahlédnutí. Prohlášení agenta tvoří originál listiny „prohlášení registrovaného agenta společnosti FERGUSON CONSULTING LLC“ a apostila, spolu s jejich ověřeným překladem do českého jazyka. Vzhledem k rozsahu a složitosti listiny „prohlášení registrovaného agenta společnosti“ nelze její obsah seznat pouhým nahlédnutím. Tento důkaz nicméně prokazuje skutečnosti, které jsou dílem prokázány i jinými důkazními prostředky, které navrhovala strana žalovaná a žalobce s nimi byl seznámen, nebo je navrhoval i sám žalobce. Soud prvního stupně na základě tohoto důkazu vzal za prokázané skutečnosti, že žalovaná 2) je společností registrovanou v Kentucky a řídící se Zákonem o korporaci Kentucky, že byla v období od 19. 10. 2021 administrativně rozpuštěna pro nesplnění povinnosti podle kapitoly 14A kentuckého zákona o podání obchodních subjektů, když nedoručila první roční výkaz státnímu tajemníkovi, a že společnost byla následně uvedena do dobrého postavení dne 8. 6. 2022. Tyto skutečnosti však vyplývají i z listiny „Reinstatement Application and Reinstatement Annual Report“ ze dne 31. 5. 2022 (skutečnost, že byla společnost v období od 19. 10. 2021 administrativně rozpuštěna pro nesplnění povinnosti, neboť nedoručila první roční výkaz státnímu tajemníkovi), a z listiny „Certificate of Existance“ ze dne 8. 6. 2022 (skutečnost, že společnost byla uvedena do dobrého postavení dne 8. 6. 2022). Lze proto dospět k závěru, že listina prokazuje skutečnosti, které vyplývají i z jiných důkazních prostředků, jakož i že skutečnosti, které vzal soud z listiny za prokázané, jsou skutečnosti nesporné, neboť je tvrdil i sám žalobce. Odvolací soud však z této listiny vzal za prokázané další skutečnosti, které vyplývají výhradně z tohoto důkazu a které tvrdila pouze strana žalovaná.
52. Lze tak dospět k závěru, že vzhledem k rozsahu skutečností z listin vyplývajících, rozsahu samotného textu listin, celkové nepřehlednosti listin (část skutečností z obsahu listiny vyplývajících se překrývala se zjištěními, vyplývajícími z obsahu jiných listin, část nikoliv), nebylo možno provést důkaz těmito listinami pouze jejich předložením účastníkům k nahlédnutí; pakliže tyto důkazy uvedeným způsobem soud prvního stupně provedl a odvolací soud toto pochybení nenapravil (zopakováním těchto důkazů alespoň sdělením jejich obsahu), zatížil řízení vadou, ke které by musel dovolací soud přihlédnout, pokud by tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.).
53. Jak vyplynulo z předchozího textu, listiny se týkaly otázky, zda paní A. R. byla oprávněna jednat za společnost FERGUSON CONSULTING LLC, resp. jménem této společnosti zmocnit Mgr. Jiřího Chlaně k jednání za společnost v době, kdy byla společnost „administrativně rozpuštěna“ (období od 19. 10. 2021 do 8. 6. 2022). Jak však již bylo vysvětleno (srov. bod 19 odůvodnění tohoto rozsudku), následkem situace, kdy za osobu jedná jiná osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění (nehledě na to, zda se jednalo o zákonné či smluvní zastoupení či přímé jednání právnické osoby), není absolutní či relativní neplatnost, nýbrž takto učiněný právní úkon osobě, za kterou bylo jednáno, nelze přičítat a nezavazuje ji (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016). Oprávnění uplatnit výhradu (ne)vázanosti dotčeným právním úkonem, právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby, svědčí pouze tomu, za něhož byl dotčený právní úkon učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3412/2012, nebo ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4530/2016).
54. Z uvedeného tak vyplývá, že vada řízení, jíž odvolací soud své rozhodnutí zatížil, nemohla mít na správnost jeho závěru (o platnosti veřejné nedobrovolné dražby konané dne 24. 11. 2022) vliv. K otázce d)
55. Dovolatel dále namítá, že soud měl rozhodnout ve smyslu § 28 odst. 4 o. s. ř. a vyzvat zástupce žalované 2) k předložení plné moci s ověřeným podpisem. Porušení procesních práv zkracujících jen jednu stranu řízení, která mají povahu tzv. jiné vady řízení, přísluší však namítat pouze té straně řízení, jejíž procesní práva mohla být touto vadou zkrácena, nikoli protistraně. K takové vadě (je-li dovolání přípustné) přihlíží dovolací soud, pouze týká li se dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3186/2021). Újma z tohoto případného procesního nedostatku by mohla vzniknout výhradně žalované 2), nikoli žalobci, který se jej tudíž nemůže dovolávat ke svému prospěchu (přiměřeně viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněné pod č. 68 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, a ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 29 Cdo 2953/2000).
56. Nad uvedené odvolací soud nevycházel z procesní situace, z níž při formulaci otázky vychází dovolatel, neboť o oprávnění udělit plnou moc neměl odvolací soud pochybnosti (srov. bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud naopak uvedl, že zástupce žalované 2) předložil soudu prvního stupně v souladu s § 28 odst. 1 o. s. ř. v písemné formě plnou moc ze dne 17. 3. 2023.
57. Lze dodat, že ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. upravuje oprávnění předsedy senátu, aby rozhodnutím, které má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, určil, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny, aniž by současně stanovilo, jakými kritérii by se měl předseda senátu při takovém rozhodování řídit. Význam rozhodnutí předsedy senátu podle § 28 odst. 4 o. s. ř. spočívá zejména v tom předejít případným sporům (spojeným s nutností dokazování) ohledně zneužití plné moci. Jedná se o oprávnění předsedy senátu, který v případě, že má pochybnosti o oprávnění zástupce vystupovat jménem zastoupeného subjektu, je oprávněn, nikoli povinen vyzvat k předložení plné moci s úředně ověřenými podpisy, jedná se o rozhodovací diskreci předsedy senátu. K otázce g)
58. Dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud prvního stupně vyzval žalovanou 2) k doplnění tvrzení 10 dnů před jednáním, zatímco žalobce vyzval takovým způsobem, že se mu výzva oznámila při jednání a následně mu nebyla poskytnuta lhůta k doplnění vyjádření.
59. Svojí povahou se jedná o námitku tzv. jiné vady řízení. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
60. Usnesením ze dne 7. 6. 2023, č. j. 11 C 6/2023-410, které bylo žalobci doručeno dne 8. 6. 2023, Okresní soud ve Zlíně žalobce vyzval, aby nejpozději do dne jednání písemně doplnil svá tvrzení obsažená v žalobě a písemně označil a předložil důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Tuto výzvu lze posoudit jako prostou výzvu dle ustanovení § 114a odst. 2 písm. g) o. s. ř., neboť jejím účelem bylo připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání a bylo předejito potřebě odročit jednání pro nedostatečné zajištění veškerých podstatných skutečností a důkazních prostředků (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.). Lhůta stanovená v usnesení k vyjádření je lhůtou soudcovskou (srov. § 55 o. s. ř.), soudce ji určuje dle vlastní úvahy.
61. Dovolací soud neshledal námitku žalobce opodstatněnou, neboť se nejedná o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S nesplněním výzvy soudu prvního stupně totiž nejsou pro žalobce spjaty žádné nepříznivé procesní následky. Dle § 118a odst. 1 o. s. ř. v případě, že se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, vyzve jej předseda senátu, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, a dle odst. 3 téhož ustanovení zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy, což také předseda senátu při jednání učinil (viz protokol o jednání dne 9. 6. 2023). Lhůta podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. je taktéž lhůtou soudcovskou. Dovolací soud neshledal, stejně jako soud odvolací, nepřiměřenou úvahu soudu prvního stupně, že není třeba poskytnout lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů v návaznosti na dané poučení, neboť navazovalo na argumentaci žalované 1) obsaženou ve vyjádření k žalobě, které bylo žalobci doručeno dne 26. 4. 2023, soud vyzval k doplnění těchto tvrzení, označení a předložení důkazů žalobce před zahájením jednání, a s přihlédnutím k tomu, že žalobce v reakci na poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. reagoval, a uvedl skutečnosti, které považoval za zásah do žalobcových práv. K otázce h)
62. Dovolatel namítá, že postupem soudu prvního stupně, který odmítl odročit jednání, bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc žalobce, neboť žalobce nemohl být z důvodu, že soud jednání neodročil, zastoupen „právním zástupcem“, „který se na jednání důkladně připravoval“.
63. Žalobce byl při jednání před soudem prvního stupně řádně zastoupen advokátem oprávněným ve smyslu § 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, poskytovat právní služby, mimo jiné zastupovat před soudy. Dle ustanovení § 25 odst. 2 o. s. ř. je advokát oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem. Vzhledem k tomu, že zájmy žalobce byly před soudem prvního stupně chráněny, neboť tento byl v souladu s ustanovením § 25 odst. 2 o. s. ř. zastoupen zapsaným advokátem Mgr. Danielem Bartošem na základě substituční plné moci jemu udělené zástupcem žalobce, advokátem Mgr. Tomášem Urbanem, nemohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ani právo na právní pomoc. Tato otázka přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť její řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018, nebo ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 21 Cdo 170/2024), stejně tak nelze dospět k závěru, že by odvolací soud namítaným postupem zatížil řízení vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
64. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
65. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovaným náklady potřebné k účelnému bránění práva. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif“). Každému žalovanému náleží náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 2 500 Kč [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 588 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). V řízení před dovolacím soudem tedy každému žalovanému vznikly náklady v celkové výši 3 388 Kč.
66. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, v důsledku čehož odpadla časová podmínka trvání odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2024, č. j. 21 Cdo 3023/2024-774, nebylo již samostatně rozhodováno o návrzích žalované 2) a žalované 3) na zrušení odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu, jež se tak staly bezpředmětnými. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2025
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu