Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů J. T. a E. T., obou zastoupených JUDr. Igorem Nitrianským advokátem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 7. 2006, č. j. 6 C 168/2004-231, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2010, č. j. 6Co 433/2008-333, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 2010 č. j. 6Co 433/2008-341, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. II. ÚS 256/08 ), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125) - podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání. Stěžovatele opírají ústavní stížnost zejména o následující důvody:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. 3. 2005, č. j. 6 C 168/2004-133 bylo rozhodnuto o žalobě žalobce K. R. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka - dále jen "žalobce") proti žalovanému J. T. (nyní jednomu ze stěžovatelů) na vyklizení pozemku označeného geometrickým plánem, včetně odstranění plotu tak, že žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno. K odvolání stěžovatele J. T. bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 Co 164/2005-163, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Okresní soud v Prachaticích po částečně opakovaném a doplněném dokazování ve věci znovu rozhodl (tentokráte již proti oběma žalovaným - stěžovatelům) rozsudkem ze dne 27. 7. 2006, č. j. 6 C 168/2004-231, tak, že žalobě opětovně vyhověl v plném rozsahu a zároveň rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaných - stěžovatelů bylo rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 10. 2006, č. j. 6 Co 2293/2006-267, změněno a žaloba byla zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání.
Dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem ze dne 3. 1. 2008, č. j. 22 Cdo 220/2007-287, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 6 Co 433/2008-302, znovu napadené rozhodnutí soudu prvého stupně změnil a opětovně žalobu na vyklizení nemovitosti včetně odstranění plotu zamítl. K dovolání žalobce pak bylo opět i toto rozhodnutí odvolacího soudu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19.
7. 2010, č. j. 22 Cdo 4166/2008-319, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích nakonec rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, č. j. 6 Co 433/2008-333, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2010, č. j. 6 Co 433/2008-341, rozhodl o odvolání stěžovatelů tak, že rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 7. 2006, č. j. 6 C 168/2004-231, potvrdil a uložil stěžovatelům uhradit žalobci náklady soudního řízení. Proti posledně citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.
10. 2010, č. j. 6 Co 433/2008-333, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 11. 2010, č. j. 6 Co 433/2008-341, podávají stěžovatelé ústavní stížnost (poznámka: srov. ale první odstavec tohoto usnesení). Mají za to, že v řízení bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle článku 38 odst.
2 Listiny a konečně též podle článku 37 odst. 3 Listiny. Jednotlivá rozhodnutí soudů (zejména soudu odvolacího) byla podle názoru stěžovatelů nepředvídatelná. Soudní řízení - s ohledem na projednávanou problematiku - trvalo podle názoru stěžovatelů nepřiměřeně dlouhou dobu, v čemž rovněž spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces. Předmětem sporu bylo vydržení pozemků, tuto otázku si soudy tedy musely vyřešit jako otázku předběžnou. K dané problematice byla provedena řada důkazů, nicméně pouze soudem prvého stupně, neboť odvolací soud již dokazování neprováděl a vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvostupňovým, aniž by se zabýval otázkou hodnocení důkazů, kterou stěžovatelé učinili předmětem svého odvolání; odvolání stěžovatelů totiž směřovalo - podle jejich tvrzení - výlučně proti hodnocení důkazů, neboť mají zato, že důkazy které byly soudem prvého stupně provedeny, nevedou k jednoznačnému závěru, že žalobce sporný pozemek vydržel.
Stěžovatelé dodali, že proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání nepodali, neboť uvedené rozhodnutí - podle jejich názoru - zásadní právní význam nemá.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích citovaný rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem z 5. 10. 2010, č.j. 6 Co 433/2008-333, ve znění opravného usnesení č.j. 6 Co 433/2008-341 ze dne 3. 11. 2010, potvrdil a uložil stěžovatelům nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Je prý nesporné, že právním titulem, na základě něhož započalo užívání sporného pozemku žalobcem a jeho právními předchůdci, je kupní smlouva rodičů žalobce z roku 1960. Teprve v roce 2003 - po zaměření - bylo zjištěno, že správná hranice pozemku je jiná.
Pokud jde o právní posouzení věci, je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu (který v této věci rozhodoval již dvakrát) vysloveným v rozsudcích ze dne 3. 1. 2008, č. j. 22 Cdo 220/2007-287, a ze dne 19. 7. 2010, č. j. 22 Cdo 4166/2008-319. V rozsudku č. j. 22 Cdo 220/2007-287 Nejvyšší soud zaujal právní názor, že se jedná o omluvitelný omyl ze strany právních předchůdců žalobce (resp. žalobce samotného), neboť výměra předmětného sporného pozemku představuje méně než 20 % výměry pozemku nabytého koupí do vlastnictví žalobce.
V rozsudku č.j. 22 Cdo 4166/2008-319 Nejvyšší soud uvedl, že držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby, neboť držby věci se lze chopit i tradicí. Držitel se rovněž nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem. V případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových spoluvlastníku z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící části pozemku, pak naplní-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce si může do své vydržecí doby započíst dobu, po kterou sporný pozemek drželi jeho právní předchůdci. Existovala zde tedy dobrá víra, že žalobci, jeho spoluvlastníkům a dříve jeho rodičům svědčilo vlastnické právo k celému předmětnému pozemku v původních hranicích. Žalobce a jeho právní předchůdci - podle odvolacího soudu - užívali pozemek od roku 1960 a je proto splněná 10letá doba vydržení podle § 134 občanského zákoníku. Je tedy správný závěr okresního soudu, že podmínky vydržení byly v daném případě na straně žalobce splněny a pokud žalobce požaduje vyklizení nemovitosti, realizuje tím (vlastně) své vlastnické oprávnění podle § 126 občanského zákoníku.
Krajský soud v Českých Budějovicích se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že napadeným rozhodnutím žádná práva stěžovatelů neporušil. Se všemi aspekty se podle svého názoru vypořádal, a to i v souladu s právními názory Nejvyššího soudu. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas. Protože vyjádření obecných soudů nevnesla do věci nic nového, Ústavní soud z nich při svém rozhodování nevycházel a proto je stěžovatelům k event. replice ani nezasílal.
sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
V souladu s těmito principy se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by byla dokazováním porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody toho kterého stěžovatele. K tomu může dojít zejména tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, či jde-li o rozhodnutí vykazující prvky svévole. Nic takového však Ústavní soud neshledal.
Stěžovatelé se ústavní stížností dovolávají ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ke konkrétním námitkám Ústavní soud uvádí ještě následující:
Stěžovatelé rozhodnutí odvolacího soudu vytýkají, že se v něm tento soud otázkou stěžovateli v odvolání namítanou - tedy tvrzeným nesprávným hodnocením důkazů - vůbec nezabýval. K tomu Ústavní soud uvádí, že byť se krajský soud této otázce v napadeném rozhodnutí skutečné šířeji nevěnuje, není pravda, že by ji ve svém rozhodnutí vůbec nereflektoval. Jak totiž upozorňují i sami stěžovatelé, krajský soud jejich případ projednával opakovaně. Nadto byl ve svém rozhodování vázán dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu; právě v rozhodnutí z 3. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 220/2007, se Nejvyšší soud, přezkoumávající rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 10. 2006, č. j. 6 Co 2293/2003-267, zabýval otázkou omluvitelného omylu, a to implicitně i ve vztahu k hodnocení skutečností plynoucích z relevantních dědických spisů po předcích žalobce.
Pokud se týká hodnocení ostatních důkazů (jako výpovědí svědků, dobových fotografií a podobně) vycházel krajský soud ze závěrů prvostupňového soudu. Mohl tak učinit (a podle názoru Ústavního soudu tak učinil zcela správně), neboť prvostupňový soud odvedl v tomto směru precizní práci, zejména vysvětlil, proč a do jaké míry z jednotlivých důkazů vycházel. Pokud stěžovatelé - v této souvislosti - upřednostňují v odvolání některé důkazy a myšlenkové vývody z nich plynoucí, pak nebylo povinností odvolacího soudu se k výhradám stěžovatelů vyjadřovat jednotlivě; krajský soud zde právem učinil odkaz jak na závěry okresního soudu, tak i Nejvyššího soudu.
Stěžovatelé rovněž namítají, že řízení před obecnými soudy trvalo neúměrně dlouho - žaloba byla podána před šesti lety - a že tedy soudy jejich věc neprojednaly bez zbytečných průtahů. Tu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovateli formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným rozhodnutím byla či nebyla porušena jejich základní práva či svobody. Jen na okraj Ústavní soud k této otázce dodává, že se ne zcela ztotožňuje s tvrzením stěžovatelů, že jejich věc je jednoduchá a zcela prejudikovaná (srov. k tomu i závěry již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j.
22 Cdo 4166/2008-319). Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu