Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Josefa Mižigara, zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, č. j. 28 Cdo 2080/2019-684, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel je toho názoru, že závěry nalézacího soudu týkající se exekučního zápisu nemohou mít vliv na existenci hmotněprávního základu, kterým je samotná ústní smlouva o hotovostní půjčce. O její existenci svědčí podle stěžovatele předložená kvitance, z níž jednoznačně vyplývá, že vedlejší účastník jako dlužník vrátil stěžovateli jako věřiteli poskytnutou hotovostní půjčku na základě ústní smlouvy o půjčce. Zneplatněním předmětného exekutorského zápisu nemůže být dotčen samotný právní důvod, tj. ústní smlouva o půjčce, na základě níž vedlejší účastník jako dlužník od stěžovatele jako věřitele obdržel hotovostní půjčku, kterou následně stěžovateli vrátil oproti písemné kvitanci.
Stěžovatel se jako věřitel ocitl v absurdní situaci, kdy na základě jím vystavené kvitance na vrácení jím poskytnuté peněžité půjčky je následně ze strany vedlejšího účastníka jako dlužníka žalován pro vydání této jím vrácené půjčky z titulu bezdůvodného obohacení. Kvitance nemůže podle stěžovatele hovořit proti věřiteli a nemůže být potvrzením bezdůvodného obohacení. V tomto smyslu též stěžovatel předestřel Nejvyššímu soudu otázku, zda popření pravdivosti kvitance má za následek vznik důkazního břemene ohledně touto listinou osvědčovaných skutkových okolností účastníku, jenž z existence v kvitanci uvedeného prohlášení o přijetí plnění věřitelem vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
S touto argumentací se Nejvyšší soud podle stěžovatele nevypořádal, čímž měl zasáhnout do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
V projednávané věci se Ústavní soud zaměřil především na to, jakým způsobem se s argumentací stěžovatele vypořádal Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení. Stěžovatel vytkl dovolacímu soudu především to, že se nezabýval povahou kvitance, která nemůže hovořit proti věřiteli a nemůže být potvrzením jeho bezdůvodného obohacení. K tomu lze odkázat na ústavní stížností napadené usnesení, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud nezpochybnil údaje obsažené ve kvitanci samotné, ale zpochybnil schopnost stěžovatele unést břemeno tvrzení a rovněž břemeno důkazní týkající se hmotněprávního důvodu opravňujícího jej si přijaté peněžité plnění ponechat. Z předložené kvitance nelze dovodit ničeho o povaze či obsahu stěžovatelem tvrzené smlouvy. Z toho důvodu je nanejvýš vhodné uzavírat smlouvy v písemné podobě, a to zejména v těch případech, kdy jsou jejich předmětem vyšší částky.
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud se argumentací stěžovatele řádně zabýval, když mu v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání vysvětlil, že na jím vznesené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nestálo. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem Nejvyššího soudu napadené usnesení protiústavním nečiní. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu