Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra a Daniely Zemanové ve věci ústavních stížností stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti výrokům I. d) a II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.
října 2023 č. j. 13 Co 163/2023-226, vedené pod sp. zn. I. ÚS 365/24 , a stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Janem Puldou, LL.M., advokátem, sídlem Křižíkova 53/52, Praha 8 - Karlín, proti výrokům I. a), I. b) a I. c) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. října 2023 č. j. 13 Co 163/2023-226 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. února 2023 č. j. 0 P 206/2022-141, vedené pod sp. zn. II. ÚS 389/24 , za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a nezletilých J.
B. a L. B., obou v řízení před obecnými soudy zastoupených statutárním městem Děčín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 365/24 a
II. ÚS 389/24 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 365/24
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatel a stěžovatelka domáhají zrušení tamtéž uvedených rozhodnutí, resp. jejich částí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich základních práv a svobod.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatel a stěžovatelka brojí proti stejnému napadenému rozhodnutí, byť každý v jiných výrocích, nicméně oba napadají rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, přičemž napadené výroky spolu imanentně souvisejí. Na základě tohoto zjištění, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, Ústavní soud spojil ve výroku uvedené věci ke společnému řízení.
4. V souladu s rozvrhem práce pro rok 2024 č. Org. 01/24 (ve znění č. Org 10/24) je soudcem zpravodajem u spojených věcí soudce Jan Wintr, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností vedená pod sp. zn. I. ÚS 365/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. února 2024
Josef Baxa, v. r. předseda Ústavního soudu
5. Z vyjádření nezletilého před opatrovníkem a krajským soudem vyplynulo, že si přeje zůstat v péči stěžovatele a se stěžovatelkou se i nadále pravidelně stýkat o víkendech. Oproti tomu z vyjádření nezletilé před opatrovníkem a krajským soudem vyplynulo, že by si přála být v péči stěžovatelky a se stěžovatelem se pravidelně stýkat o víkendech, současně si však nedovedla představit odloučení od bratra. Obě děti se vyslovily proti střídavé péči, kterou jako nevyhovující odmítly, a nechtěly se rozdělit mezi rodiče, ale být spolu.
Krajský soud proto shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že v zájmu nezletilých je svěření do péče stěžovatele, ve které nebyly shledány nedostatky a zajistí jim jedno stabilní výchovné prostředí v původním bydlišti. I přes jednání stěžovatelky (svévolné odstěhování se spolu s dětmi) krajský soud považoval za nutné zachovat její právo podílet se na výchově nezletilých, a to prostřednictvím širokého styku, který je v zájmu obou dětí. Upravil jej proto tak, že děti budou se stěžovatelkou kromě prázdninového styku trávit celkem tři víkendy v měsíci, z toho dva vždy od pátku a jeden již od čtvrtku odpoledne s tím, že stěžovatelka zajistí předání a převzetí dětí v místě jejich bydliště a ponese náklady cestování.
12. Výhradám stěžovatelů formulovaným v ústavní stížnosti přisvědčit nelze, neboť z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, napadená rozhodnutí obstojí. Obecné soudy vycházely z řádně provedeného dokazování, aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, vysvětlily, jakými úvahami se řídily a svá rozhodnutí taktéž srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Potřebnou pozornost věnovaly také nejlepšímu zájmu nezletilých, přičemž při zohlednění konkrétních specifik posuzovaného případu nelze způsob jeho vymezení promítnutý do napadených rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Sama skutečnost, že soudy dospěly k jiným než stěžovateli preferovaným závěrům, důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
13. Jestliže obecné soudy při rozhodování přihlédly k názoru nezletilých, je takový postup zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se práva dítěte být slyšeno v soudním řízení, jakož i s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého musí stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Pochybení by se obecné soudy dopustily naopak tehdy, pokud by jednoznačně vyjádřený názor nezletilých (který však současně nebyl jediným argumentem, který výsledné rozhodnutí ovlivnil) nijak nereflektovaly.
14. Názor stěžovatelky, která v ústavní stížnosti s ohledem na jejich věk a možnost ovlivnění stěžovatelem zpochybňuje schopnost nezletilých vyjádřit svou skutečnou vůli, Ústavní soud nesdílí. Nezletilým bylo v době rozhodování krajského soudu 11 a 8 let a podle napadených rozhodnutí svůj názor v průběhu řízení vyjádřili před opatrovníkem i oběma soudy jednoznačně a přesvědčivě, bez zřejmých známek ovlivnění. Obdobně, naznačuje-li krajský soud kromě potřeby nezletilé sdílet se stěžovatelkou okamžiky svého dospívání i možnost jejího ovlivnění stěžovatelkou (snaží se ji "přitáhnout na svou stranu, a to bez ohledu na otce a syna"), neuvádí, z čeho konkrétně by tato informace měla plynout.
15. Poté, co měli možnost si dočasně vyzkoušet střídavou péči, oba nezletilí takou úpravu spolu s bližším zdůvodněním odmítli jako nevyhovující. Z napadených rozhodnutí pak vyplývá, že střídavé péče se v řízení nedomáhali ani rodiče (což stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje), když každý z nich požadoval svěření nezletilých do své péče. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu týkající se střídavé péče tak postrádají potřebnou relevanci.
16. Jestliže soudy na základě učiněných zjištění rozhodly o svěření nezletilých do péče stěžovatele a o úpravě jejich styku se stěžovatelkou po tři víkendy v měsíci a každoročně v době podzimních, jarních a velikonočních prázdnin (zjednodušeně řečeno) a toto své rozhodnutí také adekvátním způsobem vysvětlily, jde o ústavně souladný výsledek vyvažování protichůdných zájmů všech účastníků. Preferuje-li každý z rodičů a každé z dětí jiné výchovné uspořádání, neexistuje ideální řešení, ale vždy jde nutně o určitou formu kompromisu. Neexistuje varianta, při které by stěžovatelka mohla žít v R., stěžovatel v D. a oba mohli s dětmi trávit zcela rovnocenné množství času, nemají-li se nezletilí, kteří mají o vhodné úpravě také odlišné představy, současně rozdělit, ani absolvovat školní docházku ve dvou školách či být zatíženi cestováním a omezeni ve své zájmové činnosti. Není-li podle stěžovatele v nejlepším zájmu dětí, aby se stěžovatelkou stýkaly ve stanoveném rozsahu, zcela opomíjí vyjádření nezletilé, která by si (na rozdíl od bratra) přála být v péči stěžovatelky a se stěžovatelem se stýkat o víkendech.
17. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů a jakožto orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší určovat detailní podobu rozhodnutí týkající se péče o nezletilé. Jeho úkolem je dbát na zachování ústavně zaručených práv, do kterých úpravou stanovenou krajským soudem zasaženo nebylo. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že zvolené uspořádání odpovídalo dosavadním zjištěním a bylo možné jej považovat za souladné se zájmy obou nezletilých. Jistá nerovnoměrnost času, který nezletilí stráví s každým ze stěžovatelů, jakož i jeho rozložení mezi pracovní a volné dny, nejsou natolik výrazné, aby v podmínkách posuzované věci odůvodnily zásah Ústavního soudu, neboť stále spadají do mantinelů pro uvážení obecných soudu na základě okolností případu a nezůstaly bez odůvodnění.
18. Navíc, jak ostatně poznamenal i krajský soud, nejde o rozhodnutí, které by bylo nezměnitelné. Dojde-li v budoucnu k podstatné změně okolností odůvodňující změnu dosavadních výchovných poměrů (např. s přihlédnutím ke schopnosti adaptace nezletilých na nyní nastavený režim, změně jejich názoru, apod.), má každý z rodičů možnost podat znovu návrh na změnu péče a výživy a domáhat se rozhodnutí, které bude aktuálním situaci odpovídat více; ideálně by se však i bez zásahu soudu měli být rodiče schopni na vhodné úpravě především dohodnout.
19. Pokud jde o náklady spojené se zajištěním styku s nezletilými, Ústavní soud ve své judikatuře obecně zdůrazňuje, že by za standardních okolností neměly být kladeny k tíži jen jednomu z rodičů. Zpravidla se totiž nejedná jen o finanční stránku věci, ale též o čas a energii, kterou musí druhý rodič na realizaci styku vynaložit; obecné soudy by se proto měly zabývat také konkrétními finančními a časovými náklady cestování. Je-li nutné za účelem styku s dítětem překonat větší vzdálenost, měli by negativa s tímto spojená nést rovnoměrně oba rodiče. Ne vždy lze však takový postup z objektivních důvodů aplikovat.
20. V posuzovaném případě obecné soudy zohlednily nejen skutečnost, že to byla stěžovatelka, které se spolu s dětmi odstěhovala do vzdálenosti 430 km, ale i způsob, kterým tak ve vztahu ke stěžovateli a nezletilým učinila. Své jednání připravovala a přistoupila k němu, aniž by o tom s předstihem informovala děti či stěžovatele. Přestože byla o nezákonnosti svého postupu poučena orgánem sociálně-právní ochrany dětí, se stěžovatelem se předem nedohodla, ani se neobrátila na soud a nevyčkala jeho rozhodnutí (blíže viz bod 19. rozsudku krajského soudu). Jestliže s přihlédnutím k popsaným specifickým okolnostem obecné soudy v danou chvíli nezvolily úpravu, která by vedla k rovnoměrnému rozložení finančních a časových nákladů vyplývající z velké vzdálenosti bydlišť mezi oba rodiče, ale zohlednily, že to byla právě stěžovatelka, kdo zatížil realizaci styku s nezletilými břemenem vzdálenosti, a je to tedy ona, kdo by měl nést zátěž s tím spojenou, nejeví se taková úvaha jako excesivní. Důvody pro svůj výjimečný zásah tak Ústavní soud neshledal, byť do budoucna nelze jako nejvhodnější vyloučit ani úpravu jinou (např. pokud by se stěžovatelce v řízení před obecnými soudy v souvislosti s břemenem cestování podařilo prokázat vznik neúnosné zátěže).
21. Ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 , v jehož bodě 22. se uvádí: "Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny.". Napadená rozhodnutí pak nejsou v rozporu ani se stěžovatelkou citovanými nálezy sp. zn. IV. ÚS 4156/19 a I. ÚS 2996/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na https://nalus.usoud.cz), které se navzdory obdobným obecným východiskům týkaly odlišných situací - vyhověno bylo ústavním stížnostem stěžovatelů, kteří nesli veškeré náklady styku, přestože do větší vzdálenosti z původního místa bydliště se odstěhoval rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče.
22. Stěžovatelka ústavní stížností brojí také proti výši stanoveného výživného. K přezkumu rozhodování obecných soudů o výši výživného Ústavní soud obecně zastává rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat aktuální rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy.
23. Z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí navíc nevyplývá, že by stěžovatelka proti výši výživného svou argumentací, dle které vzhledem k poměru svých příjmů a výdajů nebude výživné schopná dlouhodobě platit, v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti brojila již podaným odvoláním. Celková výše výživného určená okresním soudem (3 500 Kč a 4 500 Kč) je přitom shodná s celkovou výší výživného určenou krajským soudem (4 000 Kč a 4 000 Kč). Podle rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka bydlí v nájemním bytě spolu s partnerem, který přispívá částkou 10 000 Kč měsíčně. Uvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že to již není pravda, neboť přítel ji navštěvuje a příležitostně pomáhá, nicméně žije v oddělené domácnosti, jde opět o skutečnost, kterou musí nejprve uplatnit před obecnými soudy. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že je třeba respektovat rovněž důstojnost toho, kdo má výživné platit. Odkazuje-li však v této souvislosti na nález sp. zn. IV. ÚS 2173/23 , lze uvést, že se v době rozhodování obecných soudů při zjištěném průměrném čistém příjmu 32 196 Kč a vyplacených ostatních nepeněžitých plněních nenacházela v obdobné situaci jako stěžovatel v citovaném nálezu, který byl po část období rozhodného pro určení výživného v insolvenci. K závěru, že by stanovení výživného bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z relevantních zákonných ustanovení, tak v posuzované věci dospět nelze.
24. Konečně považuje-li stěžovatel za překvapivé, že mu krajský soud navzdory jednání stěžovatelky nepřiznal náhradu nákladů řízení, lze uvést, že o překvapivé rozhodnutí by šlo pouze tehdy, rozhodl-li by soud způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat a neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Ani okresní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal a argumentuje-li stěžovatel v tomto směru právě odstěhováním stěžovatelky, to bylo zřejmé již okresnímu soudu. V rámci vyjádření k odvolání stěžovatelky navrhl, aby jí byla uložena povinnost nahradit mu náklady odvolacího řízení. Krajský soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. za použití § 23 z. ř. s., podle kterého bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Pokud pro jiné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud neshledal výjimečné důvody, nijak nevybočil z mezí obecně respektovaného a ústavně souladného výkladového standardu.
25. Tvrdí-li stěžovatelé, že napadená rozhodnutí porušují i zájmy nezletilých, lze pro úplnost doplnit, že rozhodování o ústavních právech rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti.
26. Jelikož pochybení, které by mohlo založit porušení základních práv stěžovatelů, Ústavní soud nenalezl, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu