Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně v právní věci navrhovatelky FASHION GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, zastoupené JUDr. Z. R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, čj. 10 Ca 251/2003-42, a rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze dne 11. 4. 2006, čj. 2 Afs 65/2005-93, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ - 6385/13/03, čj. FŘ - 6860/13/03, čj. FŘ - 8909/13/03, čj. FŘ - 8910/13/03, čj. FŘ 8911/13/03, čj. FŘ - 8912/13/03, všechna ze dne 2.10.2003 a žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve věci stížnosti stěžovatelky proti postupu a jednání pracovníků správního orgánu ze dne 26. 2. 2003. Usnesením ze dne 13. 1. 2004, čj. 10 Ca 251/2003-9 (čl. 1 spisu sp. zn. 10 Ca 59/2004), Městský soud v Praze vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ - 6860/13/03, čj. FŘ - 8909/13/03, čj. FŘ - 8910/13/03, čj. FŘ 8911/13/03, čj. FŘ - 8912/13/03, všechna ze dne 2. 10. 2003, a žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ze dne 26. 2. 2003.
Napadeným a v záhlaví uvedeným rozsudkem pak zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 10. 2003, čj. FŘ - 6385/13/03, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2003, čj. 18746/03/004511/6336, jímž byla dodatečně podle pomůcek doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 33.125,- Kč za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvádí, že neshledal porušení zásad daňového řízení ani důvodnou námitku, dle níž měla být daň stanovena dokazováním a nikoli podle pomůcek. Oba své závěry detailně objasňuje.
Nejvyšší správní soud dalším z napadených rozhodnutí zamítl kasační stížnost podanou proti shora uvedenému rozhodnutí městského soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí se též podrobně zabývá jednotlivými námitkami stěžovatelky. Poukazuje na to, že důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem, které je daňový subjekt povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván, spočívá na daňovém subjektu. Neunese-li jej, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že došlo ke zničení účetních a jiných dokladů. Nejvyšší správní soud rovněž zdůrazňuje, že stěžovatelka byla ke splnění svých povinností opakovaně vyzvána, a to již před povodněmi v r. 2002. Nadto upozorňuje na jisté rozpory v tvrzení stěžovatelky, která na jedné straně tvrdí, že doklady byly řádně předány po prvé výzvě a na druhé straně poukazuje na nemožnost jejich předání v důsledku povodní. Soud odmítl též námitku, že nedostatek důkazů mohl být nahrazen výslechem svědků.
Ztotožnil se přitom se závěrem městského soudu, dle něhož by výslech svědků nemohl nahradit neexistující účetnictví a evidenci. Navíc ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelka v průběhu daňového řízení předložila důkazní návrh na výslech svědků s tím, že by uvedla, jaké skutečnosti by mohly být jejich výpověďmi prokázány. Aby se svědecké výslechy staly důkazem, musely by v daném případě plně prokázat správnost údajů uvedených v daňovém přiznání, což je bez dokladů vyloučeno.
Poškozena se stěžovatelka cítí být rovněž postupem správce daně, který v řízení před městským soudem "rozdělil spis na dílčí složky" vztahující se k jednotlivým napadeným rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) správního orgánu, čímž zavinil, že soudy nezískaly "komplexní přehled o postupu daňové kontroly" a "o reakcích (stěžovatelky) na požadavky správce daně".
Za splněné nepovažuje stěžovatelka ani podmínky, za nichž bylo možné (v jejím případě) stanovit daň podle pomůcek, neboť - jak uvádí - po "zničení pomocné dokumentace" opakovaně navrhla provedení důkazu svědeckými výpověďmi zúčastněných osob, a to nejen k tvrzené nečinnosti správce daně, nýbrž i jako náhradu za tuto dokumentaci. Opačné závěry obecných soudů proto považuje za rozporné s obsahem daňového spisu a tudíž, dle jejího názoru, nemohou obstát.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté. To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
K otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonným podmínkám pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že "daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně.
Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle § 31 odst. 5 a § 44 daňového řádu). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v § 2 odst. 9 daňového řádu, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše" (viz kupříkladu nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 38/95 , uveřejněný pod č. 130/1996 Sb., usnesení sp. zn. IV.ÚS 104/03 , sp. zn. III.ÚS 645/99 , sp. zn. II.ÚS 251/2000 ). Zásah Ústavního soudu by v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace podústavního práva, zejména tehdy, šlo-li by o jeho svévolný výklad anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
sp. zn. II. ÚS 364/06 , ze dne 12. 12. 2006, sp.zn. III. ÚS 464/06 , a ze dne 31. 1. 2007, sp.zn. III. ÚS 463/06 , posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek - ústavní stížnosti stěžovatelky proti obsahově shodným rozhodnutím týchž obecných soudů, jimiž byly (a to z týchž důvodů) zamítnuty žaloby proti rozhodnutím správního orgánu, jakož i kasační stížnosti proti rozsudkům městského soudu. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud stížnosti stěžovatelky (stejného obsahu) kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) jako návrhy zjevně neopodstatněné, a podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, je odmítl. Jelikož vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka se ve své argumentaci shodují s vyjádřeními učiněnými ve shora uvedených řízeních, Ústavní soud je nezasílal stěžovatelce k replice.
Protože Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby v posuzované věci nyní rozhodl jinak, - ve smyslu shora vyložené zásady - rozhodl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost rovněž odmítl; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom plně odkazuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. května 2007
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu