Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Tomáše Píny, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2025 č. j. 28 Cdo 1766/2025-553, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025 č. j. 70 Co 75/2025-491 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. září 2024 č. j. 28 C 392/2022-405, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. listopadu 2024 č. j. 28 C 392/2022-423, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a společnosti Ve Lhotce 587 s.r.o., sídlem Prvomájová 161/13, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Obecné soudy podle něj porušily jeho ústavně zaručená práva nerespektováním autonomie vůle smluvních stran a též dispoziční a projednací zásady.
2. Stěžovatel a vedlejší účastnice uzavřeli smlouvu, na jejímž základě měl stěžovatel zhotovit pro vedlejší účastnici projektovou dokumentaci. Podle vedlejší účastnice se však stěžovatel ocitl v prodlení s plněním svého závazku, a proto od smlouvy odstoupila. Následně na něj podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 1,7 mil. Kč, což odpovídá částce, kterou už stěžovateli dle původně uzavřené smlouvy uhradila.
3. Stěžovatel se bránil tím, že se nemohl ocitnout v prodlení, neboť nebyl sjednán čas plnění. Obvodní soud však dospěl k závěru, že je nutné aplikovat dispozitivní zákonnou úpravu a stěžovatel má plnit v přiměřené době, což nesplnil. Žalobě tak (z větší části) vyhověl a uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici částku ve výši necelých 1,4 mil. Kč. Dodatečným usnesením rozhodl o povinnosti účastníků nahradit náklady řízení státu.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací následně převážně potvrdil rozsudek obvodního soudu a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
5. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na procesní rovnost účastníků podle čl. 37 odst. Listiny a další ústavně chráněné hodnoty.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda soud porušil ústavně zaručená práva účastníků.
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně namítá, že obecné soudy nerespektovaly autonomii vůle. Vůlí stran údajně bylo si žádný termín plnění závazku nesjednat, protože to kvůli charakteru plnění ani nebylo možné, soudy tedy neměly aplikovat zákonnou lhůtu. Ústavní soud však neshledal, že by postup soudů odporoval jeho judikatuře o nutnosti vzít dostatečně v potaz autonomii vůle stran při výkladu smlouvy, jak na ni odkazoval stěžovatel (zejména nález ze dne 3. září 2025
sp. zn. IV. ÚS 778/25
a tam citovaná rozhodnutí).
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy nerezignovaly na nalézání vůle stran a na výklad smlouvy. Naopak se jimi zabývaly dostatečně, svůj závěr o absenci odchylného ujednání oproti zákonu přesvědčivě odůvodnily a vypořádaly také odpovídající námitky stěžovatele (viz např. bod 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel nyní po Ústavním soudu v podstatě požaduje, aby danou smlouvu vyložil jinak, aniž by vyjádřil konkrétní výtky vůči postupu při výkladu smlouvy (např. že nějaké důkazy či část smlouvy relevantní pro její výklad soudy zcela opomenuly). Jen v prostém nesouhlasu s tím, jaký výklad smlouvy soudy přijaly, však nelze spatřovat rozpor s výše citovanou judikaturou a (ústavněprávně relevantní) porušení autonomie vůle.
10. Dále stěžovatel namítá překročení meze dispoziční a projednací zásady ze strany okresního soudu. Nicméně v tom, že soud překvalifikoval odstoupení od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy na odstoupení pro nepodstatné porušení (a aplikoval jiné ustanovení zákona), nelze spatřovat nic ústavně nesouladného. Z napadeného rozhodnutí je Ústavnímu soudu zřejmé, že odlišné právní hodnocení odpovídalo zjištěnému skutkovému stavu a soud nijak nenahrazoval procesní aktivitu vedlejší účastnice. K danému závěru přitom dospěl již okresní soud, nelze jej tak považovat ani za překvapivý, jak se domnívá stěžovatel.
11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu