Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky WATERMAN Praha a. s., sídlem Práčská 1881/14, Praha 10, zastoupené JUDr. Janem Konířem, advokátem, sídlem Haštalská 760/27, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1890/2024-600 z 16. 9. 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České přístavy, a.s., sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Vedlejší účastnice se jako oprávněný v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 54 EXE 1846/2020 domáhala po stěžovatelce vynucení povinnosti vyklidit pozemek parc. č. 5042/2 v katastrálním území Smíchov a obci Praha, zapsaný na listu vlastnictví č. 1557, podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 16 C 168/2016-443 z 9. 8. 2018 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 424/2018-600 z 19. 2. 2020. Podstatou vymáhané povinnosti je, že stěžovatelka musí od výše uvedeného pozemku odpojit lávky, které vedou na její botel.
2. Stěžovatelka se jako povinná v exekučním řízení domáhala zastavení této exekuce. Svůj návrh s odkazem na § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zdůvodnila tím, že realizace exekuce není možná. Podle znaleckého posudku, který předložila stěžovatelka, totiž nelze lávky odpojit a loď jednoduše vyvázat z důvodu nedostatečné stability lodi. Obvodní soud pro Prahu 10 nicméně návrh na zastavení exekuce usnesením č. j. 54 EXE 1846/2020-419 z 23. 10. 2023 zamítl. Dospěl k závěru, že nemožnost provedení exekuce nebyla prokázána. Konstatoval dále, že při splnění konkrétních podmínek lze exekuci vyklizením výše uvedené nemovitosti vykonat.
3. Městský soud v Praze usnesením č. j. 62 Co 351/2023-510 z 28. 2. 2024 usnesení obvodního soudu změnil a rozhodl tak, že exekuce se zastavuje. Shledal, že exekuci nelze za současné situace provést, neboť při odstranění lávek a vyvazovacích zařízení nelze vyloučit překlopení botelu, což by současně mohlo ohrozit i další plavidla a provoz v dané lokalitě. Rozvedl, že v současné době ani není k dispozici lokalita, kam by mohl být botel přemístěn. Městský soud konečně uzavřel, že nelze bez souhlasu stěžovatelky připustit, aby byl botel demontován (znehodnocen) a přesunut na jiné místo.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu změnil a rozhodl tak, že se zamítavé usnesení obvodního soudu z 23. 10. 2023 potvrzuje. Konstatoval, že se ve věci sice jedná o nestandardní vyklizení, které je logisticky a finančně náročné a nelze při jeho provádění ani vyloučit (částečnou či úplnou) demontáž botelu, nicméně jen proto není exekuce nepřípustná. Nejvyšší soud nicméně na rozdíl od městského soudu rozhodl, že vyklizení výše uvedeného pozemku může být dosaženo (částečnou nebo úplnou) demontáží botelu a k tomuto kroku není nezbytný souhlas stěžovatelky jakožto povinné.
5. Proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu podává stěžovatelka ústavní stížnost, ve které namítá, že tímto rozhodnutím byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. K porušení práva na soudní ochranu tvrdí, že exekuční titul v nynější věci neopravňuje vedlejší účastnici k tomu, aby požadovala vyklizení botelu. Stěžovatelka poukazuje, že předmětem vyklizení je pouze pozemek parc. č. 5042/2, na kterém se nicméně nenachází botel, ale pouze lávky a vyvazovací zařízení. K případnému vyklizení botelu proto není dán v exekučním titulu žádný podklad.
7. Stěžovatelka současně poukazuje na to, že problémem není pouhé přesunutí botelu, jež je podle jejího názoru velmi riskantní či téměř nemožné, ale i nalezení místa, kam by mohl být botel po přesunu umístěn. Stěžovatelka je proto v bezvýchodné situaci, což si uvědomuje i Nejvyšší soud, a proto navrhuje provést exekuci demontáží botelu. Takový krok je ovšem pro stěžovatelku likvidačním zásahem, který by znamenal popření jejího vlastnického práva, neboť jeho opětovné složení je technicky nerealizovatelné. Takový krok je podle ní jednak porušením práva na ochranu vlastnictví, jednak porušením jejího práva podnikat.
8. Svou ústavní stížnost zároveň spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti, neboť případným provedením exekuce hrozí stěžovatelce významná a nevratná újmy v podobě likvidace botelu v jejím vlastnictví.
9. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 40/23
z 11. 10. 2023). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
11. Stěžovatelka v první části své ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu, ke kterému mělo dojít tím, že exekuční titul v nynější věci neopravňuje k vyklizení botelu. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řeší vyklizení pozemku parc. č. 5042/2. Právě na tomto pozemku má přitom botel umístěné lávky a vyvazovací zařízení, které mají být podle exekučního titulu odstraněny. Jak přitom vyplývá z rozhodnutí obecných soudů (viz bod 19 napadeného usnesení), lávky a vyvazovací zařízení umístěné na pozemku, který má být podle exekučního titulu vyklizen, nelze jen tak bez dalších opatření odstranit, aniž by došlo k ohrožení bezpečnosti botelu a zejména provozu na řece Vltavě.
Nejvyšší soud přitom neuvádí, že má dojít k vyklizení botelu z pozemku parc. č. 5046/1, jak uvádí stěžovatelka, ale pouze vymezuje, že existují bezpečné způsoby, jak může dojít k vyklizení pozemku parc. č. 5042/2, jak stanovuje exekuční titul - odstraněním celého botelu, neboť odstranění pouze lávek a vyvazovacích zařízení není bezpečně možné. Lze-li proto dosáhnout stanovené povinnosti vyklidit pozemek parc. č. 5042/2 odstraněním botelu i z jiného pozemku, je takový postup podle Nejvyššího soudu možný.
Takovému závěru přitom Ústavní soud nemá, co by vytknul. Jak navíc Nejvyšší soud poukazuje v bodě 20, v exekučním řízení platí "základní pravidlo, že exekuce má být především provedena, nikoli zastavena, [a proto] zpravidla důvodem její nepřípustnosti nemůže být její samotná obtížnější proveditelnost."
12. Stěžovatelka dále tvrdí, že demontáž botelu pro ni představuje porušení jejího vlastnického práva (čl. 11 Listiny) a práva na podnikání (čl. 26 Listiny). Nejvyšší soud proto podle ní zcela rezignoval na dosažení spravedlivé rovnováhy při ochraně majetkové sféry vedlejší účastnice. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na závěr Nejvyššího soudu uvedeného v bodě 22, že povinná měla předně plnit povinnosti podle exekučního titulu dobrovolně. Případná částečná nebo plná demontáž přitom představuje poslední možnost, jak sledovaného cíle dosáhnout.
Jak navíc poukazuje městský soud, botel vznikl na sporném místě postupnou dostavbou, díky které se dostal do stavu, kdy jeho přesun není jednoduše možný. Ústavní soud přitom ani nemá, co by vytknul konstatování Nejvyššího soudu, že případný závěr městského soudu, který dal přednost vlastnickému právu stěžovatelky (neporušením botelu) před ochranou vlastnického práva vedlejší účastnice jakožto oprávněné s tím, že ta má na jeho ochranu k dispozici jiné právní instituty (aniž by byly specifikovány), odporuje základním zásadám exekučního práva a je ve své podstatě nepřípustným přezkumem věcné správnosti exekučního titulu.
Argumentace stěžovatelky v tomto směru přitom představuje jen pokračující polemiku s - pro ni - nepříznivými závěry obecných soudů. Taková polemika v rovině podústavního práva přitom důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
13. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu