Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. Adamem Hefnerem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 3 T 129/2018-510 ze dne 6. 10. 2022 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 315/2022-527 ze dne 30. 11. 2022, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Okresního soudu v Příbrami byl podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku u stěžovatele nařízen výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání 3 roků uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. listopadu 2018 č. j. 3 T 129/2018-194, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2018. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se stěžovatel pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byla stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení zamítnuta.
2. Stěžovatel dne 3. 1. 2023 podal proti oběma rozhodnutím ústavní stížnost, v níž mimo jiné navrhl, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tím, že mu již byla doručena výzva k nástupu výkonu trestu, a to ode dne 9. 1. 2023.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud v Příbrami i Krajský soud v Praze pohlížely na věc plně formalisticky, nikoliv individuálně, a nařízený výkon trestu odnětí svobody může mít zásadní negativní vliv na vývoj budoucího života stěžovatele. Zejména s přihlédnutím k situaci, že 15. 8. 2022 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu společného úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců uloženého mu rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2021 sp. zn. 8 T 77/2019 a souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. 2 T 38/2021 a bezprostředně po propuštění se mu podařilo významně pokročit ve své resocializaci, představuje opětovné nařízení výkonu trestu odnětí svobody zásadní zásah do života stěžovatele, který může být pro stěžovatele a jeho úspěšnou resocializaci zcela fatální.
4. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele a dospěl k závěru, že podmínky pro odložení vykonatelnosti jsou v posuzované věci naplněny.
5. Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí je svou povahou mimořádným institutem, jehož přiznání přichází v úvahu také v situaci, kdy stěžovateli v důsledku nástupu do výkonu trestu hrozí závažná újma mj. v podobě ztráty zaměstnání a narušení procesu resocializace.
6. Ústavní soud současně neshledal, že by jiným osobám mohla odložením vykonatelnosti vzniknout závažná újma. Stejně tak neshledal, že odložení vykonatelnosti bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu
11. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byla stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení zamítnuta, když se krajský soud ztotožnil se závěry Okresního soudu v Příbrami. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel závažným způsobem porušil podmínky podmíněného odsouzení, a proto musí být připraven nést odpovědnost za své protiprávní jednání a musí být připraven nést i negativní důsledky z takového jednání vyplývající. Ztotožnil se se závěry okresního soudu a dodal, že ani pohrůžka trestem, ani případný výchovný apel ze strany příslušného střediska probační a mediační služby stěžovatele od páchání trestné činnosti neodradily.
12. Stěžovatel namítá, že Okresní soud v Příbrami a krajský soud napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces. Připouští, že v počátku zkušební doby páchal majetkovou trestnou činnost, kterou v rámci veřejného zasedání dne 6. 10. 2022 nijak nepopíral, vysvětluje, že se k páchání majetkové trestné činnosti uchyloval z důvodu obživy a své vlastní hlouposti, zejména pod vlivem návykových látek, přičemž tohoto jednání s odstupem času upřímně lituje. Stěžovatel zdůrazňuje, že Okresnímu soudu v Příbrami byl spis sp. zn. 3 T 129/2018 odeslán již dne 11. 7. 2019, a že minimálně od této doby bylo soudu prvního stupně zřejmé, že odsouzený pravděpodobně páchá další trestnou činnost, avšak veřejné zasedání nařídil až v roce 2022, necelé dva měsíce od podmíněného propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Případ stěžovatele dle jeho přesvědčení plně naplňuje situaci, kdy přeměna jeho trestu by byla nepřiměřeně tvrdá a kontraproduktivní. Dle stěžovatele je více než zjevné, že stěžovatel po svém vzetí do vazby a následného vzetí do výkonu trestu odnětí svobody zcela radikálně změnil svůj přístup k životu a k páchání trestné činnosti (ve výkonu trestu nebyl nikdy kázeňsky trestán, naopak byl 2x chválen, ode dne 20. 7. 2021 zaměstnán). Odkazuje na hodnocení Vězeňské služby č. j. VS-180409-60/ČJ-2020-801140-VO ze dne 4. 8. 2022, z nějž plyne, že odsouzený se staví ke své trestné činnosti sebekriticky, svou vinu a trest uznává. To, že si stěžovatel zachoval nabyté pracovní návyky, dokládá dle stěžovatele skutečnost, že pouhé dva dny po svém propuštění z výkonu trestu nastoupil do zaměstnání. S ohledem na tuto skutečnost, kdy se stěžovatel od okamžiku svého propuštění plně se zapojil do společnosti (bydlení, zaměstnání), se dle stěžovatele jeví jeho další uvěznění jako naprosto kontraproduktivní, nepřiměřeně tvrdé a znemožňující stěžovateli jeho příkladnou snahu o opětovné začlenění do společností. Dodává, že plně uhradil škodu způsobenou Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a že je odhodlán uhradit i všechny zbylé dluhy. Stěžovatel souhlasí se závěrem krajského soudu, že v průběhu zkušební doby nežil řádným životem, avšak dodává, že byl za toto období již jednou potrestán a na základě tohoto potrestání se dostatečně poučil. Oba soudy dle stěžovatele postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (odkazuje na závěry nálezu
sp. zn. II. ÚS 4022/18
ze dne 30. 7. 2019 a nálezu
sp. zn. IV. ÚS 575/21
ze dne 13. 7. 2021) a porušily zásadu dvojího přičítání stanoveného v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
13. Dodává, že ve stížnosti ze dne 9. 10. 2022 navrhoval provedení důkazu - zprávy Probační a mediační služby, avšak o tomto důkazu nebylo stížnostním soudem rozhodnuto. Dále namítá, že se stížnostní soud nijak nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými ve stížnosti. Je přesvědčen, že Okresní soud v Příbrami i krajský soud v napadených rozhodnutích svým nedostatečným odůvodněním, nerespektováním judikatury Ústavního soudu, nevypořádáním se se skutkovými i právními námitkami stěžovatele a opomenutím důkazu, který byl způsobilý prokázat nápravu stěžovatele, porušily jeho ústavně zaručená práva.
14. Okresní soud v Příbrami ve vyžádaném vyjádření uvedl, že napadená rozhodnutí nepředstavují nepřiměřeně tvrdý zásah, když se stěžovatel ve zkušební době dopustil třinácti úmyslných trestných činů a nejméně čtyř úmyslných přestupků. Dodal, že pro posouzení chování odsouzeného není nijak podstatné, že se po poměrně krátkou dobu po výkonu trestu odnětí svobody chová řádně (je zaměstnán a nedopouští se protiprávní činnosti), když ve zkušební době páchal téměř nepřetržitě protiprávní činnost až do vzetí do vazby. Doplnil, že o přeměně bylo rozhodnuto v zákonné lhůtě (do 1 roku od skončení zkušební doby) a v tomto ohledu zdůraznil, že soud může trest přeměnit dříve, než skončí zkušební doba, ale nemusí (není to jeho zákonná povinnost).
15. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, když napadenými rozhodnutími nebylo nepřiměřeně zasaženo do práv stěžovatele. Ve vyjádření zopakoval, že stěžovatel nevedl řádný život, a dodal, že co méně pak po podmíněně odsouzeném požadovat, než aby se ve zkušební době páchání další trestné činnosti vyvaroval. Jednoznačně zavdal příčinu k nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Stejně tak nelze konstatovat, že by došlo ke zcela výjimečnému selhání odsouzeného, jež by umožňovalo mimořádný postup dle citovaného ustanovení. Vždyť v posuzovaném případě šlo o opakované a dlouhodobé páchání trestné činnosti, kterému bylo zabráněno až vzetím stěžovatele do vazby. Podmínky pro ponechání podmíněného odsouzení v platnosti za současného prodloužení zkušební doby dle krajského soudu splněny nebyly.
16. Dle repliky stěžovatele Okresní soud v Příbrami nezohledňuje okolnosti případu a osobu odsouzeného. Zdůrazňuje, že pro samotnou aplikaci ust. § 83 odst. 1 trestního zákoníku je zcela nezbytné, aby odsouzený zavdal soudu příčinu k nařízení výkonu trestu. Jinými slovy, konstatování Okresního soudu v Příbrami spočívající v tom, že se stěžovatel dopustil další trestné činnosti ve zkušební době, a tedy není jiného východiska, než aby byl trest přeměněn na trest nepodmíněný, je dle stěžovatele naprosté nepochopení odkazovaného ust. § 83 trestního zákoníku. Pokud by odsouzený páchal trestnou činnost mimo zkušební dobu, pak by daný institut nemohl být vůbec aplikován. Okresní soud v Příbrami napadeným rozhodnutím rozhodl o přeměně trestu na trest nepodmíněný. Účelem výkonu trestu odnětí svobody je pak resocializace odsouzeného a jeho plnohodnotný návrat do společnosti. Stěžovatel všech těchto bodů již dosáhl a rozhodnutí Okresní soud v Příbrami jej toliko opět "srazí na kolena" a zcela demotivuje ve snaze být součástí společnosti. K vyjádření krajského soudu stěžovatel v replice uvedl, že krajský soud pouze rigidně a formalisticky konstatoval, že rozhodnutí bylo vydáno v zákonné lhůtě, aniž by zhodnotil psychický aspekt takového rozhodnutí ve vztahu k člověku, který se po čase ve výkonu vazby, výkonu trestu a po odsvědčení se, znovu snaží o plnohodnotné zapojení do společenského procesu. Zároveň uvádí, že se krajský soud ve vyjádření nezabýval namítaným procesním pochybením, tedy namítanému nevypořádání se s uplatněnými námitkami ve stížnostním řízení, a opomenutí vypořádání se s navrhovaným důkazem.
19. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti [srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
20. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v námitce uložení nespravedlivého trestu a porušení proporcionality omezení osobní svobody. Fakticky se však stěžovatel domáhá částečně přezkumu obecné trestněprávní politiky České republiky a částečně přezkumu skutkových okolností, a to způsobem, který Ústavnímu soudu nepřísluší.
21. Jde-li o první z uvedených oblastí, Ústavní soud z koncepce českého ústavního pořádku opakovaně dovozuje především povinnost (a odpovědnost) zákonodárce stanovit, jaké společensky nebezpečné jednání je nutno považovat za trestné a jaký postih mají soudy za jeho spáchání ukládat. V ústavním pořádku je zakotveno pouze několik explicitních hodnotových ustanovení o sankcích a jeho normy upravují spíše jen nepřekročitelné limity trestání [srov. např. bod 29 a násl. nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 14/09
ze dne 25. 10. 2011 (N 183/63 SbNU 117; 22/2012 Sb.) nebo nález
sp. zn. III. ÚS 3101/13
ze dne 25. 10. 2011]. V těchto mezích se musí pohybovat rozhodování soudů, jejichž úkolem (podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a contrario) není promítat do rozhodování v trestním řízení vlastní úvahy o možné "lepší" trestní politice státu (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 148/17
ze dne 31. 1. 2017). Totéž platí pro Ústavní soud. Nebrání-li zakotvení a aplikaci určité trestní úpravy výslovně ústavní pořádek, není vhodnější "přiměřenost" či "rozumnost" důvodem pro zásah Ústavního soudu.
22. V dané věci bylo aplikováno ustanovení § 83 odst. 1 trestního zákoníku, podle jehož relevantní části platí, že "jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu (...)".
23. Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávní nedostatek ve způsobu, jakým soudy ve svých rozhodnutích citované ustanovení interpretovaly a aplikovaly. Pro ponechání podmíněného odsouzení v platnosti zákon požaduje výjimečné okolnosti, které však soudy v dané věci neshledaly. Jejich závěru nemůže Ústavní soud nic vytknout. Nelze přisvědčit stěžovateli, že by výjimečnou okolností měl být výkon trestu za spáchání dalších trestných činů, neboť právě to je typickým příkladem toho, že se pachatel neosvědčil. Přijetím opačného názoru by soudy zákonnou konstrukci "převrátily" a z výjimky by se fakticky stala zásada.
24. Stěžovatel nepopírá, že se ve zkušební době stanovené Okresnímu soudem v Příbrami dopustil celé řady trestných činů. Z obou napadených rozhodnutí, i ze stěžovatelovy argumentace vyplývá, že v jeho věci trestná činnost spáchaná ve zkušební době nepředstavovala jednorázový exces.
25. Jak plyne z výše uvedené rekapitulace trestního spisu, stěžovatel se ve zkušební době dopustil více než deseti úmyslných trestných činů (srov. body 2, 4, 6, 7, 8 tohoto usnesení), a také několika přestupků (jejich výpis z let 2019 a 2020 je ve spise uveden na č. l. 338). Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že by se jednalo (jak tvrdí) toliko o majetkovou trestnou činnost, když mezi trestnými činy, spáchanými stěžovatelem v předmětné zkušební době lze nalézt opakovaně i trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí (srov. rozsudek Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 38 T 72/2020 ze dne 14. 12. 2020 a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech č. j. 2 T 38/2021-300 ze dne 3. 8. 2021).
26. Zároveň Ústavní soud ze spisu zjistil, že při ukládání dalších trestů obecné soudy měly na zřeteli existenci uloženého podmíněného trestu odnětí svobody Okresním soudem v Příbrami a reálnou možnost jeho výkonu. Z rozsudku Okresního soudu Plzeň - město č. j. 8 T 77/2019-424 ze dne 22. 1. 2021 plyne (č. l. 456), že Okresní soud Plzeň - město "při ukládání trestů soud přihlédl k tomu, že u obviněného hrozí reálně rozhodnutí o výkonu poměrně citelného trestu odnětí svobody ve věci Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 129/2018. Obviněný nebyl dosud ve výkonu trestu odnětí svobody. Proto soud uložil za jednání pod body 1 až 6 společný úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, který lze považovat za dostatečný." Stěžovatelův odkaz na nález
sp. zn. II. ÚS 4022/18
ze dne 30. 7. 2019 je tak nepřípadný, neboť v něm Ústavní soud kritizoval kumulované ukládání podmíněných trestů bez zohlednění jejich společného působení, což se však ve stěžovatelově věci nestalo.
27. Pokud stěžovatel odkazuje na závěry nálezu
sp. zn. IV. ÚS 575/21
ze dne 13. 7. 2021, je třeba uvést, že v předmětném nálezu Ústavní soud přezkoumával rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť soud nepovažoval za splněnou třetí ze zákonných podmínek podmíněného propuštění, tj. prognózu vedení řádného života. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 575/21
shledal, že ústavní stížnost stěžovatele byla důvodná, neboť obecné soudy při svém rozhodování jednak napadená rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, jednak nesplnily všechny povinnosti plynoucí z ústavně konformní interpretace § 88 trestního zákoníku upravujícího institut podmíněného propuštění. V předmětném nálezu zdůraznil, že obecný soud poruší zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny, pokud učiní závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života na základě neosvědčení se odsouzeného při minulém podmíněném propuštění a na základě jeho opakovaného páchání trestné činnosti, aniž by zhodnotil všechny konkrétní okolnosti posuzovaného případu a náležitě posoudil potenciální možnost, že se odsouzený napravil, a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života. V nyní posuzované věci však nejde o řízení o žádosti o podmíněné propuštění, a o porušení zákazu dvojího trestání nelze uvažovat z toho důvodu, že stěžovatel trest za spáchané trestné činy uložený Okresním soudem v Příbrami nevykonal, a to z důvodu podmíněného odložení trestu odnětí svobody. Stěžovatelův odkaz na nález
sp. zn. IV. ÚS 575/21
je nepřípadný již z toho důvodu, že soudy neposuzovaly prognózu vedení řádného života, kdy by byly povinny přihlédnout k současnému řádnému způsobu vedení života, ale rozhodovaly o tom, zda se stěžovatel v uplynulé stanovené zkušební době osvědčil, neřešily tedy prognózu budoucího života, ale chování v minulosti, a závěry předmětného nálezu tak na stěžovatelovu věc nedopadají. Stěžovatelově námitce, že v jeho věci byl porušen zákaz dvojího trestání (ne bis in idem), nelze přisvědčit, když stěžovatel za spáchané trestné činy (výtržnictví, těžké ublížení na zdraví) do vydání prvního napadeného rozhodnutí nebyl trestu podroben, tudíž nelze dojít k závěru, že by byl trestán dvakrát v téže věci.
28. Okresnímu soudu v Příbrami lze toliko vytknout, že ve stěžovatelově věci rozhodl až poté, co byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a nikoliv již v průběhu zkušební doby. Rozhodnutí tak mohlo být vydáno již koncem roku 2020, kdy byl stěžovatel opakovaně ve zkušební době shledán trestními soudy vinným z řady trestných činů. Zároveň je však nutné dodat, že Okresní soud v Příbrami rozhodl v zákonem stanovené lhůtě (srov. § 83 trestního zákoníku) a jeho rozhodnutí tak v tomto smyslu není zatíženo vadou. Ústavní soud, jak často připomíná, není zásadně příslušný k posuzování spravedlnosti uloženého trestu (srov. čl. 90 Ústavy), a tím méně by mu snad měla náležet role arbitra v otázce (proti)právnosti výkonu po právu uloženého trestu.
29. Ústavní soud se dále zabýval procesní námitkou stěžovatele o tom, že stížnostní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu je třeba uvést, že argumentace stěžovatele v této části ústavní stížnosti je založena zvláště na námitce vady dokazování označované jako tzv. opomenutý důkaz. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a logicky, vypořádat (viz např. nález
sp. zn. IV. ÚS 1891/18
ze dne 9. 10. 2018). Soud však nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu s předmětem řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či jeho nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález
sp. zn. II. ÚS 418/03
ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Podle judikatury Ústavního soudu však současně lze dovodit důvody zamítnutí důkazního návrhu i mlčky (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 35/19
ze dne 27. 3. 2019 či
sp. zn. III. ÚS 2258/19
ze dne 30. 7. 2019, bod 16). Ne každé procesní pochybení soudu nutně znamená porušení práva na soudní ochranu bez dalšího, je-li v této souvislosti úkolem Ústavního soudu přezkum a hodnocení soudního řízení jako celku (srov. usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 20/14
ze dne 24. 3. 2015, bod 20 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 3735/18
ze dne 4. 4. 2019, bod 17).
30. Krajský soud se zabýval stěžovatelovou stížnostní argumentací (blíže odst. 11 a 12 napadeného usnesení krajského soudu), vypořádal se s jeho tvrzením, že na stěžovatele již bylo dostatečně působeno výkonem nepodmíněného trestu i argumentací, že ve stěžovatelově věci existují okolnosti, které by odůvodňovaly zcela mimořádný postup vyplývající z ustanovení § 83 odst. 1 trestního zákoníku, tedy rozhodnutí o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. Nevyjádřil se však přímo ke stěžovatelovým odkazům na judikaturu Ústavního soudu, ani k jeho návrhu na provedení důkazu - zprávy Probační a mediační služby. Stěžovatel navrhoval provedení dvou důkazů (viz stěžovatelova stížnost na č. l. 508), k jeho návrhům se krajský soud nevyjádřil, stížnostní řízení bylo neveřejné (protokol na č. l. 525). Uvedené značí pochybení soudu, avšak, jak plyne z obecných východisek předestřených shora, ne každé procesní pochybení nutně bez dalšího vede k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Navrhované důkazy nemohou mít vliv na závěry obecných soudů o množství trestných činů a přestupků, které stěžovatel spáchal v průběhu zkušební doby. Nadto za dané situace, zrušil-li by Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu pro opomenutou argumentaci o důkazním návrhu stěžovatele, vydal by krajský soud prakticky shodné rozhodnutí jako napadené rozhodnutí, avšak jen doplněné o tuto skutečnost. Šlo by proto o čirý formalismus (obdobně usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2353/20
ze dne 15. 9. 2020 či usnesení
sp. zn. II. ÚS 2103/14
ze dne 12. 8. 2014, bod 14). Pokud jde o odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, lze opět konstatovat, že zrušil-li by Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu pro opomenutou argumentaci k aplikaci nálezu
sp. zn. II. ÚS 4022/18
ze dne 30. 7. 2019 v jeho věci, opět by krajský soud vydal prakticky shodné rozhodnutí jako napadené usnesení, avšak jen doplněné o závěr, že předmětné rozhodnutí na stěžovatelovu věc nedopadá (když v jeho věci došlo k zohlednění kumulace trestů, srov. bod 26 tohoto usnesení). Přes namítaný postup krajského soudu nebyla narušena ústavní konformita řízení jako celku; v projednávané věci je podstatné, že se soudy v zákonem stanovených mezích přiměřeností svého postupu zabývaly, a že se vyjádřily ke stěžovatelovým námitkám relevantním v projednávané věci, tedy např. skutečnost, že Okresní soud v Příbrami uvedl, proč nevyužil jiných opatření (str. 2 napadeného usnesení okresního soudu v Příbrami).
31. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu