Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R.H., zastoupeného advokátem JUDr. L.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.9.2003, sp.zn. 4 To 725/2003, a proti opatření Ministerstva spravedlnosti ze dne 21.4.2004, čj. 6/2004-Doh, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 8.7.2003, sp.zn. 9 T 443/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23.9.2003, sp.zn. 4 To 725/2003, zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině (jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže) a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona a za tento trestný čin a další trestný čin, který zůstal rozsudkem nedotčen, jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců podmíněně se zkušební dobou 3 let. Podle mínění stěžovatele bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo na řádný proces, neboť při hlavním líčení nebyly provedeny ty důkazy, které byly provedeny v průběhu přípravného řízení a které svědčily ve prospěch stěžovatele (výslech dalších svědků).
Stěžovatel nenapadl rozsudek krajského soudu dovoláním, podal však dne 18.12.2003 podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Opatřením ministerstva spravedlnosti ze dne 21.4.2004, čj. 6/2004-Doh, byl vyrozuměn, že proti rozhodnutí, jejichž zrušení se lze domáhat cestou dovolání, může podle § 266a odst. 1 tr. řádu (v tehdejším znění) podat ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona pouze ve lhůtě 2 měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí soudu státnímu zástupci, přičemž tato lhůta měla uplynout 14.12.2003. Stěžovatel namítá, že státní zástupce podal dovolání v jeho neprospěch, což se však dověděl až z přípisu Okresního soudu v Písku dne 27.1.2004.
Stěžovatel považuje stížnost pro porušení zákona za poslední prostředek, který mu je ze zákona dán k ochraně jeho práv. Jestliže stížnost nakonec podána nebyla - s ohledem na dovolání podané Nejvyšším státním zastupitelstvím - bylo tím prý zasaženo do jeho základních práv. O skutečnosti, že dovolání bylo podáno v jeho neprospěch, byl stěžovatel uvědoměn až v době, kdy již nebylo možné stížnost pro porušení zákona podat. Stěžovatel je toho názoru, že je nutné rozlišovat, zda možnost podat dovolání svědčí i té ze stran trestního řízení, která podnět ke stížnosti pro porušení zákona činí. Jestliže jí možnost podat dovolání nesvědčí (což byl i jeho případ), není možné k němu vztahovat žádnou lhůtu k podání stížnosti. V opačném případě by to znamenalo nemožnost dosáhnout přezkoumání nesprávného rozhodnutí Nejvyšším soudem, ať již v rámci dovolacího řízení nebo v rámci rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a současně vyslovil neústavnost postupu Ministerstva spravedlnosti v souvislosti s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v jeho prospěch ze dne 18.12.2003.
Dne 15.12.2003 podalo Nejvyšší státní zastupitelství proti tomuto rozsudku dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.5.2005, čj. 6 Tdo 506/2005-846, tak, že je odmítl.
Dne 18.12.2003 podal stěžovatel ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. K tomu ministerstvo spravedlnosti přípisem ze dne 21.4.2004, čj. 6/2004-Doh stěžovateli sdělilo - s poukazem na tehdejší znění § 266a odst. 1 tr. řádu - že jeho podnět nebylo možné přezkoumat, protože byl podán po uplynutí lhůty 2 měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí soudu státnímu zástupci, během níž může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona.
III. ÚS 124/93
, www.judikatura.cz).
Z uvedeného vyplývá, že byl-li rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako soudu odvolacího, doručen právnímu zástupci stěžovatele 31.10.2003, lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti uplynula dne 29.12.2003. Stěžovatel však podal ústavní stížnost až dne 17.6.2004, tedy zjevně po lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem. Proto ji Ústavní soud podle ustanovení § 43 odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud vyslovil neústavnost postupu Ministra spravedlnosti v souvislosti s podáním stížnosti pro porušení zákona v jeho prospěch dle podnětu ze dne 18.12.2003, Ústavní soud shledal, že k projednání takového návrhu není příslušný. Jak bylo konstatováno výše, stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, k jehož podání je oprávněn ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti tuto stížnost podat může, ale také nemusí; podání stížnosti je fakultativní (viz také Š., P. a kol., Trestní řád, komentář, II. díl, 5. vydání, Praha, C.H.Beck 2005, str. 2114). Rozhodnutí o podání stížnosti pro porušení zákona je plně v kompetenci ministra spravedlnosti a na podání takové stížnosti není ze zákona nárok.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o tom, že stížnost pro porušení zákona nepodá, není způsobilé být zásahem do základních práv stěžovatele [a to ani jako tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], ať již bylo učiněno z jakýchkoliv důvodů a proto její nepodání nemůže být Ústavním soudem projednáváno.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na vyslovení neústavnosti postupu ministra spravedlnosti, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2006
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud vyslovil neústavnost postupu Ministra spravedlnosti v souvislosti s podáním stížnosti pro porušení zákona v jeho prospěch dle podnětu ze dne 18.12.2003, shledal Ústavní soud tento návrh zjevně neopodstatněným. Jak bylo konstatováno výše, stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, k jehož podání je oprávněn ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti stížnost podat může, ale také nemusí; podání stížnosti je fakultativní (viz také Š., P. a kol., Trestní řád, komentář, II. díl, 5. vydání, Praha, C.H.Beck 2005, str. 2114). Rozhodnutí o podání stížnosti pro porušení zákona je plně v kompetenci ministra spravedlnosti a na podání stížnosti není ze zákona nárok. Rozhodnutí ministra spravedlnosti, že stížnost pro porušení zákona nepodá, nemůže být zásahem do základních práv stěžovatele [a to ani tzv. "jiným zásahem orgánu veřejné moci" ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], ať již bylo učiněno z jakýchkoliv důvodů a proto její nepodání nemůže být jako neústavní postup posuzováno.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na vyslovení neústavnosti postupu ministra spravedlnosti, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.