Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů M. K., Mgr. M. K. a Mgr. A. K., všech zastoupených Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou v Praze 8, Molákova 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 25 Cdo 861/2004-299 ze dne 28. 2. 2006, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 13 Co 415/2000-228 ze dne 28. 11. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č.j. 5 C 158/98-161 ze dne 28. 1. 2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech.
Obecné soudy prý nesprávně zhodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti a řádně nevyhodnotily obsah znaleckých posudků vypracovaných v trestní věci proti druhému žalovanému. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo nesprávně a nedůvodně opřeno o nevěrohodnou výpověď svědkyně A. D., kterou soudu navrhl první žalovaný. Odvolací soud nehodlal na rozhodnutí soudu I. stupně nic měnit a zabýval se hlavně odvoláním prvního žalovaného. Dále řádně neprotokoloval návrh právní zástupkyně stěžovatelů, která pro případ potvrzení rozsudku soudu I. stupně navrhovala dovolání.
Konkrétně stěžovatelé spatřují porušení práva na spravedlivý proces v tom, že rozsudkem soudu I. stupně bylo shledáno zavinění prvního stěžovatele na vzniku dopravní nehody ve výši 2/3, takže bylo přiznáno odškodnění pouze ve výši 1/3 uplatněného nároku. Stejný podíl náhrady byl potom stanoven i druhé stěžovatelce a třetímu stěžovateli, přičemž jimi uplatňovaným nárokům nebylo v některých částech vyhověno vůbec. Soud I. stupně dospěl k závěru, že první stěžovatel porušil právní povinnost, protože nedal automobilu řízenému druhým žalovaným přednost a vjel na malém motocyklu z vedlejší silnice na hlavní silnici.
Stěžovatelé namítají, že žádný ze svědků (kromě svědkyně D.) s určitostí netvrdil, že stěžovatel vjel do silnice motorickou silou. Je proto nutné vzít ohled na znalecké posudky, zpracované v trestním řízení, které uváděly i jiné varianty. Připomněli, že v trestním řízení, v němž byl druhý žalovaný uznán vinným, bylo rovněž konstatováno zavinění na straně prvního stěžovatele, aniž byla určena míra jeho zavinění. Obecný soud se měl v civilním řízení podílem zavinění prvního stěžovatele zabývat, což také učinil, ale pouze v hranicích toho, zda prvý stěžovatel vjel do křižovatky motorickou silou.
Stěžovatelé potom uvádějí údaje ze znaleckých posudků, jimiž se obecný soud při posouzení viny prvního stěžovatele nezabýval. Soudu I. stupně vytýkají rovněž to, že druhému a třetímu stěžovateli (rodičům prvního stěžovatele) nepřiznal některé oprávněné nároky vůbec, ačkoliv zákon i v případě nedoložení nároku ponechává na úvaze soudu, zda nárok žalobci přizná či ne.
Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají - jak již bylo uvedeno - že i když v odvolání uplatnili všechny výše uvedené námitky, ten se zabýval zejména odvoláním prvního žalovaného. Účastnická výpověď prvního žalovaného sice neobsahovala žádné nové skutečnosti a sám první žalovaný konstatoval, že nemohl vše ze svého sídla (Karlovy Vary) kontrolovat, leč přesto odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k němu. Odvolací soud sice žalobcům přiznal - na rozdíl od soudu I. stupně - úhradu nákladů za telefony, avšak jednotlivými námitkami stěžovatelů se nezabýval.
Stěžovatelé konečně konstatují, že vzhledem k obsahu trestního rozsudku bylo na straně prvního stěžovatele určitě "nějaké" zavinění, leč rozhodnutí o jeho 2/3 vině považují za nespravedlivé a nesprávné. Proto navrhli, aby Ústavní soud všechny napadené rozsudky zrušil.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali stěžovatelé odvolání, v němž uplatnili námitky především proti určení míry odpovědnosti na straně prvního stěžovatele a žalovaných. Další námitky potom směřovaly vůči důvodům, pro které nebyly přiznány některé náhrady uplatňované stěžovateli manželi K. Odvolání podal rovněž žalovaný P. K., který namítal, že druhý žalovaný (řidič auta) použil auto bez jeho vědomí a souhlasu. Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 13 Co 415/2000-228 ze dne 28. 11. 2002 připustil zpětvzetí žaloby prvním stěžovatelem v částce 429.875,- Kč a renty za dobu od 1.9.1998 do 30.11.
2002 a zpětvzetí žaloby manželi K. v částce 44.076,70 Kč; v tomto rozsahu rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Dále změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti platit měsíční rentu ve výši 1.224,- Kč ve vztahu k žalovanému P. K. tak, že žalobu zamítl, ve vztahu k žalovanému J. M. rozsudek v tomto výroku potvrdil. Dále potvrdil zamítavý výrok soudu I. stupně o části nároků uplatněným prvním stěžovatelem. Výrok o zamítnutí nároků uplatněných manželi K. v částce 5.924,- Kč zrušil a věc vrátil soudu I.
stupně k dalšímu řízení, jinak tento výrok potvrdil. V odůvodnění se podrobně zabýval všemi uplatněnými námitkami. Zpětvzetí žaloby ohledně částek, které byly všem stěžovatelům přiznány rozsudkem soudu I. stupně, bylo vyvoláno tím, že příslušná pojišťovna tyto nároky uspokojila. Odvolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Dále odvolací soud vyhověl námitce žalovaného P. K. a dospěl k závěru, že na jeho straně nelze konstatovat nedbalostní jednání, které by zakládalo jeho odpovědnost za vzniklou škodu ve smyslu § 430 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku.
Změnil proto rozsudek soudu I. stupně tak, že povinnost platit měsíční rentu do budoucnosti uložil pouze žalovanému J. M. Odvolací soud se rovněž velmi podrobně zabýval posouzením míry odpovědnosti prvního stěžovatele na dopravní nehodě a jejím promítnutím do výše přisouzené náhrady škody. Dospěl k závěru, že odvolání v tomto směru nebylo důvodné. V odvolacím řízení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, pro které by se soud mohl odchýlit od závěrů soudu I. stupně. Zabýval se rovněž nároky uplatňovanými stěžovateli manželi K.
Ztotožnil se se závěry soudu I. stupně v zamítavém výroku, s výjimkou nákladů na telefony, které považoval za náklady účelně vynaložené v souvislosti s léčením, protože nahrazovaly přímý styk mezi žalobci. V tomto rozsahu proto rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, v němž namítali nesprávné posouzení míry odpovědnosti prvního stěžovatele na způsobené dopravní nehodě a nedostatečné zhodnocení provedených důkazů, zejména pak znaleckých posudků předložených v trestním řízení. Namítali také, že při odvolacím jednání uplatnili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání pro případ, že by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ohledně stanovení míry zavinění, návrh však nebyl protokolován.
Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé rovněž ústavní stížností, v níž namítali porušení práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy nedostatečně zhodnotily provedené důkazy. Ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. I. ÚS 160/03 ze dne 22. 8. 2003 odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech opravných prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje.
Ze spisu dále vyplývá, že Okresní soud ve Zlíně rozsudkem č.j. 5 C 158/98-275 ze dne 10. 10. 2003 uložil žalovanému J. M. zaplatit stěžovatelům manželům K. částku 5.924,- Kč jako náhradu za telefonní hovory se synem v době jeho pobytu v různých zdravotnických zařízeních.
Nejvyšší soud rozsudkem č.j. 25 Cdo 861/2004-299 ze dne 28. 2. 2006 zamítl dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k žalovanému P. K., v ostatním bylo dovolání odmítnuto. Dovolací soud se zabýval též námitkou, že odvolací soud neprotokoloval návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Konstatoval, že protokol jako veřejná listina potvrzuje pravdivost v něm uvedených údajů, není-li prokázán opak, a proto dochází k přenosu důkazního břemene na ty subjekty, které tvrdí, že protokol obsahuje nesprávnosti.
Dospěl k závěru, že stěžovatelé nepředložili důkazy, které by zpochybňovaly údaje v protokolu zapsané; proto k této námitce nepřihlédl a vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelé návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném před 1. 1. 2001) nepodali. Neshledal ani vady řízení, k nimž by měl přihlížet z úřední povinnosti. Dovolání, které směřovalo proti výrokům, kde je nepřípustné, proto odmítl. Věcně se zabýval dovoláním proti měnícímu výroku odvolacího soudu.
Zde dovolání zamítl, protože dospěl k závěru, že právní názor vyslovený odvolacím soudem ohledně žalovaného P. K. byl správný.
Stěžovatelé namítají především to, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s hodnocením důkazů a nevyvodily ze skutkových zjištění správné právní závěry. Ústavní soud k této námitce obecně připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že proces hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, které postupují v hranicích zásady volného hodnocení důkazů, stanovené v § 132 o.s.ř. Postupují-li obecné soudy v souladu s touto zásadou, hodnotí-li provedené důkazy každý jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti a své závěry řádně odůvodní, nelze jejich postup považovat za protiústavní. K závěru o protiústavním postupu by bylo možné dospět pouze v případě, jestliže by mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry existoval extrémní rozpor, či v případě, že by obecné soudy neprovedly některý navrhovaný důkaz, aniž by tento postup řádně odůvodnily (tzv.opomenutý důkaz), nebo pokud lze v jednání obecného soudu spatřovat svévoli.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy vybočily z hranic, daných výše uvedenými principy. Stěžovatelé především tvrdí, že soud I. stupně postavil své závěry pouze na svědectví svědkyně D., aniž by vzal v úvahu důkazy ostatní. Této námitce nelze přisvědčit. Ze soudního spisu vyplývá, že soud I. stupně všechny provedené důkazy řádně hodnotil. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž patrno, že se touto námitkou zabýval a své stanovisko k ní vyjádřil. Výpověď této svědkyně byla hodnocena v souvislosti s dalšími svědeckými výpověďmi, což odvolací soud výslovně konstatoval (č.l.
230 revers). Dále lze z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího zjistit, že se oba soudy zabývaly i znaleckými posudky předloženými v trestním řízení a své závěry, k nimž dospěly, rovněž řádně odůvodnily. Pokud jde o námitku, že soudy nevzaly v úvahu zprávu dr. P. o zdravotním stavu prvního stěžovatele M. K. (č.l. 149), která prý zpochybňuje závěry znaleckého posudku MUDr. K., nelze jí přisvědčit. Zjištění učiněné krajským soudem z výpovědi znalce Dr. K. totiž není se zprávou Dr.
P. v rozporu, neboť táž sice připouští "paměťové stopy" na období před úrazem, ale uvádí, že "na úrazový děj je kompletní amnézie".
Stěžovatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že se zabýval výlučně odvoláním žalovaného P. K. a že jejich odvolání nevěnoval dostatečnou pozornost. Ani tomu nemohl Ústavní soud přisvědčit. Nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se zabýval odvoláním žalovaného P. K., který byl účastníkem řízení a i jemu - stejně jako stěžovatelům - náleželo právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud se tímto odvoláním zabýval způsobem a v rozsahu, které mu předepisují příslušné procesní předpisy.
Jestliže vyhověl jeho odvolání, pak tento závěr dostatečně a přesvědčivě na základě zjištěných skutečností odůvodnil. Jeho závěr byl přezkoumán i v rámci dovolacího řízení a dovolacím soudem nebyl zpochybněn. Na druhou stranu však odvolací soud věnoval dostatečnou pozornost i dovolání stěžovatelů a podrobně se zabýval i posouzením míry zavinění prvního stěžovatele. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, které ještě doplnil vlastním dokazováním. Potvrdil-li závěry soudu I. stupně, pak svůj názor řádně odůvodnil.
Tam, kde se závěry soudu I. stupně nesouhlasil (uznání nákladů na telefon za náklady vynaložené v souvislosti s léčením), rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní soud považuje postup odvolacího soudu za ústavně konformní; je z něho patrno, že si soud byl vědom citlivosti předmětu řízení, v němž se jednalo o trvalé nepříznivé zdravotní následky u mladého člověka. Pokud pak jde o námitku, že odvolací soud řádně neprotokoloval návrh právní zástupkyně stěžovatelů na připuštění dovolání, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka byla uplatněna i v dovolání a Nejvyšší soud se jí řádně zabýval.
Závěry dovolacího soudu - jak je uvedeno v rekapitulaci soudního spisu - jsou ústavně konformní a nejsou způsobilé právo stěžovatelů na spravedlivý proces porušit.
Stěžovatelé obecně namítali, že závěr obecných soudů o míře zavinění prvního stěžovatele a žalovaného J. M. na dopravní nehodě je nesprávný a nespravedlivý. Ústavní soud chápe, že odškodnění trvalých zdravotních následků prvního stěžovatele je věcí, která je pro rodinu velmi citlivá a že v podstatě žádná náhrada nemůže nepříznivý zdravotní stav zvrátit. Po přezkoumání soudního řízení i napadených rozhodnutí však dospěl k závěru, že obecné soudy v této věci postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, řádně a v dostatečném rozsahu zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho odpovídající právní závěry.
V hodnocení důkazů, provedeném obecnými soudy nelze spatřovat ani svévoli, ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Jejich právní názory se pohybují v rámci rozhodovací pravomoci obecných soudů, jsou řádně odůvodněny a byly dosaženy aplikací jednoduchého práva způsobem ústavně konformním, takže i z hlediska ústavnosti plně obstojí. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2006
František Duchoň v.r. předseda senátu