Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Frydrycha, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2025 č. j. 33 Cdo 206/2025-421, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a ČSOB Pojišťovny, a. s., člen holdingu ČSOB, IČ: 45534306, sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 72 615 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor měla získat plněním z neplatné pojistné smlouvy. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 3. 2024 č. j. 18 C 156/2023-278 zastavil řízení co do částky 1 630 Kč, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 6 520 Kč a zamítl žalobu co do částky 64 465 Kč. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 1. 8. 2024 č. j. 23 Co 185/2024-360 změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích tak, že žalobu o 6 520 Kč zamítl. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyšší soud, který v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), proto dovolání odmítl. Stěžovatel v řízení namítal, že neplatnost smlouvy má plynout z toho, že nevěděl, jaké částky budou z jím hrazeného pojistného strženy. Stěžovatel tvrdil, že vůlí smluvních stran bylo uzavřít smlouvu o investičním životním pojištění nikoli pojištění rizikovém. Dle Nejvyššího soudu se odvolací soud zabýval podrobně tím, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání předmětné pojistné smlouvy, a nepochybil, neboť judikatura Nejvyššího soudu konstantně připomíná, že výklad vůle stran smlouvy je založen na zjišťování všech okolností souvisejících s projevem vůle. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá skutkový závěr odvolacího soudu, že vůle smluvních stran při uzavření smlouvy směřovala ke sjednání pouze rizikového pojištění. Nejvyšší soud se vyjádřil také k tvrzení stěžovatele, že v řízení nebyla respektována judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") a Ústavního soudu. Uzavřel, že stěžovatelem namítaná judikatura je pro posuzovanou věc irelevantní.
3. V podané ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že obecné soudy učinily nesprávný právní závěr o tom, že vůle stran směřovala výhradně k uzavření rizikového pojištění. Dále stěžovatel namítá rozpor rozhodnutí obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu a SDEU, který spatřuje především v tom, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly ochranou spotřebitele před zneužívajícími smluvními podmínkami.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Jakkoliv § 243f odst. 3 věta prvá o. s. ř. týkající se rozhodování o dovolání představuje výjimku z § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 o. s. ř., neboť předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti. Musí z něj být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o odmítnutí dovolání. V opačném případě, tj. typicky, když Nejvyšší soud pouze cituje ustanovení o. s. ř. či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné (nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15
).
6. V posuzovaném případě Nejvyšší soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí judikaturou Ústavního soudu. Z napadeného usnesení je zřejmé, z jakých důvodů dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je na místě odmítnout.
Odůvodnění napadeného usnesení není obecným citováním judikatury, nýbrž v něm Nejvyšší soud reaguje na konkrétní argumenty stěžovatele a vysvětluje, proč jim nebylo možné přisvědčit. Obdobnou argumentaci jako v dovolání pak stěžovatel opakuje v podané ústavní stížnosti. K námitkám stěžovatele Ústavní soud proto pouze obecně konstatuje, že ve věci neshledal, že by se Nejvyšší soud dopustil protiústavního postupu. Z napadeného usnesení je zřejmé, že se Nejvyšší soud věcí podrobně zabýval, a to navzdory skutečnosti, že stěžovatel v dovolání nepředložil k řešení otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, z jakého důvodu jsou závěry přijaté odvolacím soudem správné a souladné s provedenými důkazy. Na příslušné části napadeného usnesení proto Ústavní soud zcela odkazuje. Pokud jde o (taktéž opakovanou) námitku nerespektování judikatury Ústavního soudu a SDEU obecnými soudy, i této se Nejvyšší soud dostatečně věnoval a zcela logicky vyložil, proč jsou rozhodnutí, na které stěžovatel odkazuje, pro posuzovanou věc irelevantní. S těmito závěry Nejvyššího soudu se Ústavní soud rovněž ztotožňuje.
V projednávané věci, jak konstatoval Nejvyšší soud, nejde o nárok vyplývající ze zneužívajícího ujednání smlouvy, nýbrž o nárok z pojistné smlouvy, stran které obecné soudy nedospěly v žádné fázi řízení k závěru, že by obsahovala zneužívající ujednání.
7. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů neshledal, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu