USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. F., zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458 (identifikační číslo osoby 455 34 306), zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/13, o zaplacení 70 985 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 156/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 8. 2024, č. j. 23 Co 185/2024-360, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 130,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Evy Novákové, advokátce.
Žalobce se žalobou podanou dne 1. 6. 2023 domáhal po žalované zaplacení 72 615 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získala plněním z neplatné pojistné smlouvy. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 18 C 156/2023-278, výrokem I zastavil řízení co do 1630 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z této částky od 27. 5. 2023 do 15. 6. 2023, výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 6 520 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, výrokem III zamítl žalobu co do 64 465 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.
a. z částky 72 615 Kč od 27. 5. 2023 do 15. 6. 2023 a z částky 70 985 Kč od 16. 6. 2023 do zaplacení a výrokem IV přiznal žalované na náhradě nákladů řízení 41 399,55 Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Evy Novákové. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 23 Co 185/2024-360, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II tak, že žalobu o 6 520 Kč zamítl, a odvoláním napadeném výroku III ho potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce (jako pojistník a hlavní pojištěný) a žalovaná (jako pojistitel) uzavřeli dne 1. 7. 2010 pojistnou smlouvu o životním pojištění FORTE č. 1302460676 (dále jen „Smlouva“), kterou byl pojištěn nejenom žalobce, ale i jeho tři děti a manželka. Přílohou k pojistné smlouvě byly všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění, zvláštní pojistné podmínky pro životní pojištění FORTE a doplňkové pojistné podmínky. Pojistné bylo stanoveno částkou 815 Kč měsíčně.
Pro hlavního pojištěného bylo sjednáno životní pojištění pro případ smrti nebo dožití s pojistnou částkou 500 000 Kč, pro případ trvalých následků s pojistnou částkou 700 000 Kč a denní odškodné pro případ léčení úrazu; pro další pojištěné osoby pak pojištění pro případ smrti s pojistnou částkou 500 000 Kč, pro případ trvalých následků úrazu s pojistnou částkou 500 000 Kč a denní odškodné pro případ léčení úrazu. Smlouvu sjednával zprostředkovatel M. F. (otec žalobce). Žalobce byl k uzavření Smlouvy motivován obavou, že v případě pojistných událostí nebude mít rodina dostatek finančních prostředků na splacení hypotéky.
Počátek pojištění byl stanoven na 1. 7. 2010 a konec na 1. 7. 2052. Zprostředkovatel M. F. ve formuláři k uzavírané smlouvě uvedl, že zákazník (žalobce) nepožaduje uzavřít smlouvu o investičním zprostředkování. V průběhu pojištění žalovaná žalobce informovala o stavu Smlouvy a sdělila mu, že parametry Smlouvy má nastaveny tak, že veškeré jím zaplacené pojistné se spotřebuje na krytí sjednaných rizik a nákladů spojených s existencí pojištění. Dále žalovaná žalobci sdělila (prokazatelně nejdříve dopisem z 18.
2. 2017), že mu z pojištění nevzniká nárok na odkupné. Soud neuvěřil žalobci, že neměl o Smlouvě bližší vědomost, že neví, proč ji uzavřel právě s žalovanou, ani které dokumenty podepisoval.
Vzal za
prokázané, že žalobce měl při uzavření Smlouvy vědomost o tom, co je a co naopak není jejím předmětem, tedy byl seznámen s rozsahem pojištění, pojistnými podmínkami a veškerými informacemi pro zájemce o pojištění; o investování neprojevil zájem (jeho zájem o investice nebyl prokázán ani výpovědí svědka M. F., který jako zprostředkovatel pojištění při sjednávání Smlouvy podal žalobci standardní informace, investice s ním neřešil a Smlouvu nerevidoval). Žalobce hradil pojistné od 8. 6. 2010 do 20.
9. 2021, na pojistném zaplatil celkem 110 840 Kč a žalovaná mu poskytla na pojistných plněních celkem 42 300 Kč. Žalobce od Smlouvy odstoupil podáním, které bylo žalované doručeno 9. 12. 2021; Smlouva zanikla k 1. 2. 2022. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, že Smlouva je (absolutně) neplatná pro neurčitost (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), když z ní nebylo zřejmé, jak budou platby pojistného rozděleny na rizikové pojištění a na investiční strategii (tj. jak byla stanovena struktura pojištění) a jaké jsou správní a inkasní náklady a alokační poplatky.
Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud – s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, – zabýval výkladem projevu vůle smluvních stran při uzavírání Smlouvy a dospěl k závěru, že byť žalovaná použila formulář pojistných smluv investičního životního pojištění FORTE, nelze dovodit, že účastníci sjednali investiční životní pojištění, jelikož vůle žalobce, kterou žalovaná akceptovala, směřovala pouze k pojištění konkrétně vymezených rizik bez aktivace spořící složky; Smlouva kryla rizika celé rodiny v rozsahu souhrnu pojistných částek 6 210 000 Kč za celkem 14 pojištění.
Řečeno jinak, cílem (úmyslem) obou smluvních stran bylo sjednání pouze pojistné ochrany, neboť žalobce neměl (a neprojevil) zájem o spoření ani v podobě kapitálového životního pojištění s garantovaným výnosem, ani investiční životní pojištění s potencionálně vyšším výnosem. Uvedl, že takový výklad Smlouvy je podpořen i tím, že samy smluvní strany považovaly Smlouvu za platnou, chovaly se podle ní a své smluvní závazky po dobu jejího trvání (11 let) řádně plnily. Odvolací soud uzavřel, že usuzuje-li žalobce na neplatnost Smlouvy z toho, že neznal podstatné údaje, konkrétně výši částek (poplatků), které měla žalovaná strhávat z pojistného za účelem investování, pomíjí, že bylo-li sjednáno pouze rizikové pojištění, vyčerpalo se hrazené pojistné na krytí pojistných rizik a nedocházelo k realizaci investic; je tudíž bez právního významu, jakým způsobem žalovaná se zaplaceným pojistným nakládala, tj. jaká je výše jejích poplatků.
Vůle žalobce zajistit platbu hypotéky pro případ pojistné události byla respektována.
Odvolací soud akcentoval, že
upřednostnil výklad právního jednání, který nezakládá jeho neplatnost, a že smluvní strana si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle vlastní vůle.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „byť podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem rozhodný okamžik uskutečnění právního jednání, odvolací soud posuzoval neplatnost pojistné smlouvy s ohledem na později vzniklé okolnosti“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pojistná smlouva je platná, a namítá, že odvolací soud k němu dospěl na základě nesprávného dílčího předpokladu, že vůle smluvních stran nesměřovala ke sjednání investičního životního pojištění, nýbrž čistě rizikového pojištění, jehož smyslem bylo zajistit platbu hypotéky pro případ pojistných událostí.
Prosazuje, že s žalovanou uzavřel investiční životní pojištění, což se podle něho podává jak formuláře návrhu na uzavření pojistné smlouvy, tak z jejího textu, resp. textu ZPP. Nesouhlasí ani se zjištěním, že ho žalovaná pravidelně informovala o tom, že veškeré zaplacené pojistné spotřebovává na krytí sjednaných rizik a nákladů spojených s existencí jeho pojištění a že z pojištění není nárok na odkupné. Nadto skutečnost, že výše pojistného nedostačuje k tomu, aby byla vytvořena kladná hodnota pojištění, je okolností vzniklou v průběhu pojištění, je následkem účetních operací, proměnlivé výše rizikového pojistného v čase a vývoje investic, do nichž je pojistné investováno; neprokazuje to, že nebylo sjednáno investiční životní pojištění.
Tím, že ignoroval podstatnou část důkazů, resp. relevantní skutková zjištění, i jeho argumentaci, odvolací soud vytvořil stav extrémního rozporu s principy spravedlnosti ve prospěch žalované a zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. III. ÚS 314/99, ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15). Respektována podle názoru dovolatele nebyla ani rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), a to rozsudky ve věcech C-243/08 (Pannon GSM) a C-472/10 (Invitel), neboť odvolací soud z vlastní iniciativy nezkoumal, zda smluvní podmínky nejsou zneužívající, ani rozsudek SDEU C-79/10 (Pohotovost) a nález Ústavního soudu ze dne 14.
5. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 45/17, jestliže se odvolací soud nezabýval otázkou, zda absence či nedostatečné uvedení podstatných informací ve Smlouvě nezpůsobuje její netransparentnost a zneužívající charakter. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se obsáhle vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, jelikož na žalobcem vymezené právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí takového podání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení dovolatelem vymezené právní otázky
odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16); vždy přitom musí jít o právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Žalobce ve vztahu k jím formulované právní otázce především rezignoval na vymezení ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se podle jeho názoru měl odvolací soud odchýlit; neoznačil žádné rozhodnutí dovolacího soudu, jemuž se právní závěr odvolacího soudu, že Smlouva je platným právním jednáním, protiví, ani tento právní závěr s žádným konkrétním rozhodnutím dovolacího soudu nekonfrontuje.
Nelze přehlédnout, že odvolací soud nepoměřoval platnost Smlouvy ustanovením § 39 obč. zák. (tj.
rozporem se zákonem), nýbrž se zabýval tvrzenou neplatností Smlouvy pro neurčitost smluvních ujednání (§ 37 obč. zák.), když žalobce namítal, že důvodem neplatnosti Smlouvy je to, že nevěděl, jaké částky budou z jím hrazeného pojistného strženy na úhradu rizikového pojistného a jaké umístěny do programu investování, resp. na úhradu poplatků, které nebyly individuálně sjednány. Odvolací soud však uzavřel, že taková
zjištění nebyla pro právní posouzení relevantní. Konstatoval, že zásadním pro posouzení platnosti Smlouvy bylo, jaký byl obsah závazkového vztahu účastníků. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud podrobně zabýval výkladem Smlouvy a především zjišťoval, jaká byla vůle smluvních stran při jejím uzavření. V tomto směru nepochybil, neboť judikatura Nejvyššího soudu konstantně připomíná, že výklad vůle stran smlouvy je založen na zjišťování všech okolností souvisejících s projevem vůle, včetně následného chování stran, přičemž jazykové vyjádření právního jednání (dříve úkonu) zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu) a kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy.
Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního ze dne 14.
4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Lze uzavřít, že odvolací soud při výkladu smlouvy nepochybil, respektoval zásady pro výklad právních jednání (dříve úkonů), které formuloval ve své početné judikatuře Nejvyšší soud, ale i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Závěr o tom, jaká je vůle toho, kdo jedná, je závěrem skutkovým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016 a judikaturu v něm uvedenou) a o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu (nyní jednání) konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněný pod č. 46/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zakládá-li tudíž dovolatel polemiku s právním posouzením odvolacího soudu na tvrzení, že vůlí smluvních stran bylo uzavřít smlouvu o investičním životním pojištění nikoli pojištění rizikovém, pak nezpochybňuje samotné právní posouzení (tj. správnost volby příslušné právní normy a jejího výkladu či aplikace), ale správnost zjištěného skutkového stavu věci, z něhož právní posouzení vychází.
Skutkový stav zjištěný
v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zásadně zpochybnit nelze (srov. úpravu dovolacího důvodu v § 241a odst. 1 o. s. ř. a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Námitce žalobce, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, resp. ignoroval jejich podstatnou část a „vytvořil stav extrémního rozporu s principy spravedlnosti“ ve prospěch žalované, nelze přisvědčit. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o.
s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Z toho, že žalobce na podkladě vlastního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že účastník řízení se skutkovými závěry soudů nesouhlasí. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že vůle smluvních stran při uzavření Smlouvy směřovala ke sjednání pouze rizikového pojištění, neboť žalobce měl zájem o nastavení pojistné smlouvy čistě na rizika, aby pojištění krylo jeho schopnost splácet úvěr (cílem byla pouze pojistná ochrana), a neprojevil zájem o investiční složku pojištění, což žalovaná akceptovala a po dobu trvání pojistného vztahu také žalobci řádně poskytovala (při pojistných událostech mu opakovaně plnila).
Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů, což samo o sobě extrémní rozpor představovat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn.
23 Cdo
1635/2022). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. se nejedná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Výtkami, že nebyly respektovány rozsudky SDEU ve věcech C-243/08, C-472/10 a C-79/10 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/17, jestliže odvolací soud z vlastní iniciativy nezkoumal možné zneužívající smluvní podmínky a možnou netransparentnost smlouvy, tak opomíjí, že výše uvedená judikatura není pro posuzovaný případ relevantní.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, uvedl, že je třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) – tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje. Systém ochrany zavedený směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice“), vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah, a je založen na mechanismu přezkumu každé smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, za účelem posouzení případného zneužívajícího charakteru (srov. rozsudky SDEU ze dne 26.
10. 2006, E.M.M.C. proti Centro Móvil Milenium SL, C-168/05, a ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM Zrt proti E.S.G., C-243/08, a ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones SL proti C.R.N., C-40/08). Je založen na mechanismu přezkumu každé smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, za účelem posouzení případného zneužívajícího charakteru. S ohledem na takové nerovné postavení ukládá čl. 6 odst. 1 směrnice členským státům, aby stanovily, že zneužívající klauzule „nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné“.
Jak vyplývá z ustálené judikatury SDEU, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz výše uvedené rozsudky SDEU ve věcech C-168/05 a C-40/08, a dále např. rozsudek ze dne 9. 11.
2010, VB Pénzügyi Lízing Zrt. Proti F.Sch., C-137/08). Cílem sledovaným zákonodárcem Unie v rámci směrnice je nastolit rovnováhu mezi smluvními stranami a zároveň v zásadě ponechat smlouvu jako celek v platnosti, nikoli zrušit všechny smlouvy, které obsahují zneužívající klauzule. Požadavek účinné soudní ochrany spočívající v povinnosti členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, platí zejména pro procesní podmínky soudních řízení založených na takových právech.
Z výše uvedeného je zřejmé, že aplikace uvedené zásady se bude týkat především sporů, jejichž předmětem je přímý nárok spotřebitele vyplývající z porušení unijního práva (typicky jde o nároky vyplývající ze zneužívajících ujednání). V projednávané věci však o takovou situaci nejde. Jde o nárok z pojistné smlouvy, přičemž soud neučinil žádný závěr o tom, že by uzavřená smlouva obsahovala zneužívající ujednání. Žalobce namítal neplatnost smlouvy z důvodu, že mu nebyla známa výše poplatků, které jsou žalovanou strhávány z hrazeného pojistného, nikoli, že by ujednání o výši poplatků bylo zneužívající; takový závěr ani učinit nemohl, jelikož spočívá-li namítaný důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák., jde o vadu projevu spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání - logicky vzato - nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022). Nadto se odvolací soud nepřímo k přiměřenosti jednotlivých ujednání pojistné smlouvy vyjadřuje, když v bodě 35 rozhodnutí uvádí, že „nelze pominout, že při investičním pojištění by zřejmě musela být výše pojistného (při totožném rozsahu pojistného krytí z hlediska počtu osob, pojistných událostí a pojistných částek) podstatně vyšší, a to při porovnání s výší pojistného ve smlouvách o investičním pojištění“ a dále v bodě 36 rozhodnutí uvádí, že „…Jinými slovy, i s přihlédnutím k judikatuře evropských soudů, která vyžaduje, aby se účastníkovi smluvního vztahu dostalo před uzavřením smlouvy informací o obsahu smluvního ujednání, má odvolací soud za to, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu.
To proto, že bylo vymezeno krytí pojistných rizik u konkrétních osob (…), že jde pouze o rizikové pojištění (…), že se žalobci dostávalo sdělení o konkrétní každoměsíční výši pojistného. Ta ostatně stěží mohla vyvolat představu o tom, že je v částce 815 Kč měsíčně vedle krytí pojistných rizik pěti osob i investiční složka“. Ačkoli žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí žádnou argumentaci neuplatnil.
Ostatně proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože žalobce nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 9. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu