33 Cdo 3351/2022-226
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce L. M., bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem Plzeň, Borská 588/13, za účasti Generali České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 23/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 458/2021-174, takto:
Výroky IV, V a VI rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 458/2021-174, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 27 C 23/2020-126, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byl nahrazen nález finančního arbitra ze dne 23. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/1246/2017-18, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 2. 4. 2020, č. j. FA/SR/ZP/1246/2017-29, tak, že 1) určuje se, že pojistná smlouva číslo 3831697616, kterou dne 26. 4. 2012 uzavřeli žalobce L. M. a žalovaná Česká pojišťovna, a. s., je od počátku neplatná, 2) Generali Česká pojišťovna, a. s. IČ 45272956 je povinna žalobci L. M. zaplatit částku 258 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 177 000 Kč ode dne 23. 7. 2017 do zaplacení, 3) Generali Česká pojišťovna, a. s. je povinna zaplatit sankci podle § 17a zákona o finančním arbitrovi ve výši 10% z částky, kterou je
žalovaná povinna zaplatit žalobci dle bodu 2), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 458/2021-174, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně žaloby žalobce L. M. směřující k nahrazení výroku I. nálezu finančního arbitra ze dne 23. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/1246/2017-18, ve znění rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 2. 4. 2020, č. j.
FA/SR/ZP/1246/2017-29, a řízení zastavil s tím, že žalobce může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě 1 měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení k Městskému soudu v Praze (výrok II.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně části žaloby žalobce L.M. směřující k nahrazení výroků II. a III. nálezu finančního arbitra ze dne 23. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/1246/2017-18, ve znění rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 2. 4. 2020, č. j. FA/SR/ZP/1246/2017-29, a žalobu v tomto rozsahu odmítl (výrok III.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně části žaloby žalobce L.
M. směřující k nahrazení výroku IV. nálezu finančního arbitra ze dne 23. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/1246/2017-18, ve znění rozhodnutí finančního arbitra o námitkách
ze dne 2. 4. 2020, č. j. FA/SR/ZP/1246/2017-29, ve znění: „Žaloba žalobce L. M. na nahrazení výroku IV. nálezu finančního arbitra ze dne 23. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/1246/2017-18, ve znění rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 2. 4. 2020, č. j. FA/SR/ZP/1246/2017-29, (jímž byl zamítnut návrh na zaplacení 81 246,30 Kč s příslušenstvím) se zamítá.“ (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V., VI. a VII.). Přípustnost dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce (dále též „dovolatel“) spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla již dovolacím soudem řešena, avšak má být dovolacím soudem posouzena jinak, konkrétně:
1) Lze konstatovat, počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy životního pojištění k okamžiku, kdy dovolatel uzavřel s žalovanou tuto smlouvu, ačkoliv dovolatel vědomost o bezdůvodném obohacení k tomuto datu sám netvrdil ani neprokázal a ani v řízení nebyla skutečná vědomost dovolatele o neplatnosti smlouvy k tomuto datu zjišťována a prokázána? 2) Lze konstatovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, aniž by bylo v řízení jednoznačně konstatováno, jaké konkrétní skutkové okolnosti vedly k neplatnosti této smlouvy a jaké skutkové okolnosti měl dovolatel znát, aby měl skutečnou vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, resp. jakou úvahu měl dovolatel učinit, aby měl v daném případě skutečnou vědomost o neplatnosti smlouvy životního pojištění? Dále má za to, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně: 3) Je ve smyslu § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „SOZ“) nepřiměřené smluvní ujednání a.
Ujednání o rizikovém pojistném v článku 1 odst. 1.6. Doplňkových pojistných podmínek, které se staly součástí Pojistné smlouvy? b. Ujednání o počátečních nákladech v článku 1 odst. 3.1. Doplňkových pojistných podmínek, které se staly součástí Pojistné smlouvy? c. Ujednání o správních nákladech v článku 1 odst. 3.1. Doplňkových pojistných podmínek, které se staly součástí Pojistné smlouvy? d. Ujednání o inkasních nákladech v článku 1 odst. 3.2. Doplňkových pojistných podmínek, které se staly součástí Pojistné smlouvy? 4) Podléhá právo dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy objektivní tříleté promlčecí době dle § 107 odst. 2 SOZ i přesto, že se dovolatel, který pojistnou smlouvu uzavřel jako spotřebitel, ani v průběhu této objektivní promlčecí doby nedozvěděl o důvodu neplatnosti pojistné smlouvy, která byla dána nepřiměřenými smluvními ustanoveními, a o tom, že se žalovaná na úkor dovolatele bezdůvodně obohatila? Závěrem spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že odvolací soud porušil při svém procesním postupu právo dovolatele na spravedlivý proces, když se nevypořádal s jeho námitkami obsaženými v odvolání a řádně nezjistil skutkový stav, na jehož základě učinil rozhodnutí ve věci samé a své závěry nedostatečně odůvodnil, zejména ve vztahu k neprovedeným a opomenutým důkazům.
Generali Česká pojišťovna, a. s., se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Otázka, zda pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, zakládá přípustnost dovolání, protože ji odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235, jež se týkalo skutkově i právně obdobné věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá i určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty). Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 26. 4. 2012 a řídí se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“ - srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí doby (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze bez dalšího - jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, - ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě této (absolutně neplatné) smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobce získal alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu týkající se promlčení části dovolatelem uplatněného nároku v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je z těchto důvodů předčasný, a tudíž nesprávný. Pokud dovolatel formuluje jako otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, zda ujednání v pojistné smlouvě jsou nepřiměřenými ujednáními ve smyslu § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pak přehlíží, že na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno. Finanční arbitr i soudy v projednávané věci vycházely z toho, že důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost některých ujednání smlouvy, nikoliv jejich nepřiměřenost. Spočívá-li důvod neplatnosti dotyčné pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. Předkládá-li dovolatel k přezkumu otázku, za jakých podmínek jeho právo podléhá objektivní tříleté promlčecí době, pak napadené rozhodnutí na jejím řešení není založeno. Navíc dovolatel procesně neregulérním způsobem prosazuje, že důvodem neplatnosti pojistné smlouvy jsou nepřiměřená smluvní ujednání, ač oba soudy dotyčnou pojistnou smlouvu shledaly neplatnou pro neurčitost v ní obsažených ujednání, nikoliv pro jejich nepřiměřenost ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ze stejného důvodu se v projednávané věci neuplatní závěry uvedené v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci C-485/19. Povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy existence tzv. nepřiměřených ujednání, což není tento případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice Rady 93/13/EHS. K otázce aplikace rozsudku SDEU ve věci C-485/19 na projednávanou věc se vyslovil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dovodil, že „závěry citovaného rozsudku SDEU, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro projednávanou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že předběžnou otázku předkládající soud řešil spor, kdy se spotřebitel - posléze žalobce - až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na stěžovatelovu věc, neboť k takovému závěru - tedy k existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal.“ Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto na danou věc závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval. Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů nesprávným, nezabýval se dalšími námitkami dovolatele (že se odvolací soud nevypořádal se s jeho odvolací argumentací, že neprovedl důkazy, že vyšel z nesprávných skutkových zjištění či že nedostatečně odůvodnil rozsudek) a rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V novém rozhodnutí se odvolací soud vypořádá s otázkou určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve výše popsaném kontextu a neopomene se přitom zabývat rovněž otázkou běhu objektivní promlčecí doby. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu