25 Cdo 3306/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) H., a. s., a 2) M.
P., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 61.624,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 179/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2007, č.j. 12
Co 454/2006-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2007, č.j. 12 Co
454/2006-107, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 61.624,- Kč s příslušenstvím
odpovídající plnění, které poskytl po podpisu prohlášení o přistoupení ke
smlouvě o sdružení ze dne 6. 6. 2003, domnívaje se, že se tak stal členem B. s.
H. (dále jen „BSH“), jež mělo sdružit prostředky za účelem nákupu nemovitostí.
Žalovaná částka se skládá z účastnického poplatku ve výši 21.250,- Kč, poplatku
za seminář 10.000,- Kč, tří splátek po 9.958,- Kč a manipulačního poplatku
500,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č.j. 25 C 179/2005-70,
uložil žalovaným zaplatit 51.624,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 22. 1. 2004 do
zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu plnění
povinnost druhého, co do částky 10.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 2. 3.
2006 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 2 % ročně od 22. 1. 2004 do 1. 3
2006 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobce dne 6. 6. 2003 podepsal prohlášení o přistoupení ke smlouvě o sdružení
s úmyslem stát se členem BSH a následně na účet žalovaného 1) jako správce
majetku BSH postupně poukázal jednotlivé žalované částky. Soud prvního stupně s
odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze v obdobných věcech týkajících se
žalovaných uzavřel, že žalobce se nikdy nestal členem BSH, a jednání
žalovaných, kteří v době podpisu prohlášení ze strany žalobce museli vědět, že
se jedná o neplatný právní úkon, čímž žalobce úmyslně uvedli v omyl, posoudil
jako jednání v rozporu s dobrými mravy. Nárok žalobce pak posuzoval jako nárok
z odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 a § 424 obč. zák. i jako nárok
na vydání bezdůvodného obohacení. Dovodil, že podle § 107 odst. 3 obč. zák.
nelze přihlédnout k námitce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a
co se týče nároku z odpovědnosti za škodu, začala subjektivní promlčecí lhůta
běžet dne 22. 1. 2004, kdy se žalobce na schůzi BSH dozvěděl o tom, že jeho
přistoupení k BSH je neplatné. Nároky žalobce, vyjma nároku za zaplacení
10.000,- Kč za školení, které se fakticky uskutečnilo, jsou proto dle soudu
prvního stupně opodstatněné.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2007, č.j.
12 Co 454/2006-107, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že co do částky
31.208,- Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
neplatnosti přistoupení žalobce k BSH a s odkazem na svá předchozí rozhodnutí v
obdobných věcech konstatoval, že žalobci v důsledku neplatného přistoupení k
BSH vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451
obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že aplikace
ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. v dané věci nepřichází v úvahu, neboť mezi
účastníky nevznikla povinnost vzájemného vrácení poskytnutého plnění. K otázce
počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 1 obč. zák. s odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že rozhodující je okamžik, kdy
oprávněný zjistil skutkové okolnosti, na jejichž základě si lze obecně učinit
úsudek o bezdůvodném obohacení. Obdobně je v případě odpovědnosti za škodu
rozhodný okamžik, kdy poškozený obdrží informaci, na jejímž základě lze obecně
dovodit, že mu vznikla škoda (§ 106 odst. 1 obč. zák.). Dle odvolacího soudu
žalobce získal relevantní informace v době učinění absolutně neplatného
právního úkonu, tj. dne 6. 6. 2003. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby
je pak rozhodný okamžik, kdy žalobce na základě neplatného úkonu plnil. Nároky
z plateb na účet žalovaného 1) provedených do 4. 11. 2003 (žaloba byla podána
4. 11. 2005) ve výši 31.208,- Kč jsou proto promlčeny. Odvolací soud neshledal
(a žalobce netvrdil) relevantní důvody pro závěr o rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl důkazy navržené
a předložené v odvolacím řízení v souladu s § 205a odst. 1 písm. e) o. s. ř. Za
nesprávný považuje závěr odvolacího soudu o promlčení části uplatněného nároku
podle § 106 odst. 1, popř. § 107 odst. 1 obč. zák. Namítá, že závěr týkající se
počátku běhu promlčecí doby vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 519/2002 odvolací soud „vyjmul z kontextu širšího vykladu“, a zdůrazňuje,
že dle citovaného rozhodnutí promlčecí doba začne běžet ode dne, kdy se
poškozený o vzniklé škodě i škůdci skutečně dozvěděl. Uvádí, že informace o
tom, že mu vznikla škoda, resp. že se na jeho úkor žalovaný 1) obohatil, získal
až v lednu roku 2004, kdy se na společné schůzce „členů“ sdružení dozvěděl, že
BSH neexistuje. Rovněž se domnívá, že se odvolací soud řádně nevypořádal s
otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, když žalovaní od počátku
jednali s úmyslem poškodit žalobce. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvádějí, že závěr odvolacího soudu
ohledně počátku subjektivní promlčecí lhůty je zcela v souladu s platným právem
i ustálenou judikaturou. K otázce aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. poukazují na
to, že žalobce v řízení neuplatnil žádné relevantní důvody pro včasné
neuplatnění svého práva u soudu. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce
zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s článkem II
bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
dovolání, které bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolacímu přezkumu byla předložena otázka určení počátku běhu subjektivní
promlčecí doby v případě nároku na vrácení částek zaplacených na základě
absolutně neplatného právního úkonu. Naproti tomu otázka, zda uplatněný nárok
je nárokem z bezdůvodného obohacení nebo nárokem na náhradu škody, nebyla
dovoláním nastolena a je koneckonců pro výsledek řízení nepodstatná; dovolací
soud, který je (s výjimkou některých procesních vad) vázán uplatněnými
dovolacími důvody, se proto touto otázkou nezabýval.
Ohledně promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, resp. určení počátku
běhu subjektivní promlčecí doby podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. byl
již v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve
Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudu a soudních rozhodnutí Nejvyšších
soudů ČSSR, ČSR a SSR, sv. IV, s. 649, formulován závěr, že z hlediska
posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik,
kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho
úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek
subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové
okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (obdobně
srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98,
rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, nebo rozsudek ze dne 25.
4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, ročník 2001, svazek 5, pod C 442). Touto vědomostí se míní znalost
takových skutkových okolností, z nichž lze právo na vydání bezdůvodného
obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z
neplatného právního úkonu je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný
zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že právní úkon, z nějž bylo
plněno, je neplatný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp.
zn. 33 Odo 306/2005).
K obdobným závěrům dospěla soudní praxe rovněž v otázce výkladu počátku
promlčecí doby podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. I pro uplatnění nároku
z odpovědnosti za škodu je rozhodující okamžik, kdy má poškozený k dispozici
dostatek relevantních informací o skutečnostech (skutkových okolnostech), které
mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti za škodu, tj. o vzniklé škodě a
subjektu, který za škodu odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit č. 28, pod C 2445 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, CD 8/2009, pod C
6305). Z hlediska promlčení nároku z odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku
neplatnosti právního úkonu jsou rozhodujícími informacemi ve smyslu uvedeného
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit, že právní úkon (smlouva) je neplatný,
a informace o subjektu, jemuž lze přičíst zavinění na způsobení neplatnosti
právního úkonu (smlouvy).
Odvolací soud sice vycházel z uvedených závěrů, avšak jeho právní posouzení
počátku běhu subjektivní promlčecí doby nelze považovat za správné, pokud
dovodil, že žalobce znal dostatek relevantních skutkových okolností pro závěr,
že se na jeho úkor žalovaní bezdůvodně obohatili, resp. že mu v důsledku jejich
jednání vznikla škoda, již v okamžiku podpisu prohlášení o přistoupení k BSH,
tedy absolutně neplatného právního úkonu. Z jednání žalobce po podpisu
prohlášení je zřejmé, že žalobce tento právní úkon považoval za platný,
předpokládal, že se stal členem BSH, odvedl na účet BSH požadované platby,
přičemž očekával, že mu ze strany BSH bude obstarána nemovitost. Za subjektivní
moment, kdy žalobce jako oprávněný zjistil skutečnosti, z nichž mohl dovodit,
že právní úkon, na jehož základě plnil, je neplatný, tj. zjistil, že prostředky
vynaložil marně a že se mu nedostane očekávané (sjednané) protiplnění, je možno
považovat – jak vyplývá z obsahu spisu – až společnou schůzku „členů“ BSH
konanou dne 22. 1. 2004. Od tohoto data běžící dvouletá subjektivní promlčecí
doba do data podání žaloby zjevně neuplynula.
Není-li závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného práva správný, je
nadbytečné zabývat se otázkou rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými
mravy. Pro úplnost dovolací soud dodává, že řešení této otázky se odvíjí od
posouzení jedinečných skutkových okolností konkrétního případu, postrádá
významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, a tudíž není způsobilé
založit zásadní právní význam napadeného rozsudku (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, ze dne 9. 1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, nebo ze dne 27.
3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005).
V dovolání namítaná vada řízení, jež měla spočívat v tom, že odvolací soud
neprovedl důkazy navržené žalobcem v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 písm.
e) o. s. ř., nebyla shledána. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně
(č.l. 68) totiž vyplývá, že se účastníkům dostalo řádného poučení podle § 119a
odst. 1 o. s. ř. Podmínky pro uplatnění skutečností a důkazů neuplatněných v
řízení před soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 písm. e)
o. s. ř. tak nebyly v odvolacím řízením splněny. Ostatně dovolatel ani v
dovolání nekonkretizoval, jaké důkazy a k jakým pro rozhodnutí věci významným
skutečnostem měly být odvolacím soudem provedeny.
Jelikož byl dovolací důvod nesprávného právní posouzení věci shledán
opodstatněným, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.
s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, soud rozhodne v novém rozhodnutí ve
věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu