USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobce M. S., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Václavské náměstí 837/11, za účasti AXA životní pojišťovny a.s., IČ 618 59 524,
se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M.,
advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí
Finančního arbitra a o zaplacení částky 52.189 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 134/2019, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020, č. j. 29 Co
158/2020-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici řízení AXA životní pojišťovně
a.s. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta
JUDr. Roberta Němce, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 12. 2019, č. j. 37 C 134/2019-146,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud nahradil nález finančního
arbitra
ze dne 29. 3. 2019, č. j. FA/SR/ZP/17/2018-27 (námitky vůči tomuto rozhodnutí
byly zamítnuty rozhodnutím finančního arbitra ze dne 9. 5. 2019, č. j.
FA/SR/ZP/17/2018-32), tak, že AXA životní pojišťovna a.s. (dále jen „účastnice
řízení“) je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 52.189 Kč spolu s úrokem z
prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce se
předmětného plnění domáhal coby bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně
účastnice vzniknout přijetím plnění od žalobce v letech 2009 až 2015 na základě
absolutně neplatné smlouvy o investičním životním pojištění; rozhodnutími
finančního arbitra byl návrh žalobce z důvodu promlčení práva pravomocně
zamítnut. Soud prvního stupně přisvědčil závěrům finančního arbitra co do
absolutní neplatnosti předmětné smlouvy i souladu vznesení námitky promlčení s
dobrými mravy. Ohledně promlčení žalobcova práva připomněl pravidlo, dle něhož
subjektivní promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení
počíná plynout okamžikem, v němž se oprávněný dozví, že došlo na jeho úkor k
bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil. Soud uzavřel, že vědomost žalobce
nastala při každé jednotlivé platbě pojistného, a protože všechny platby byly
uskutečněny více než dva roky před zahájením řízení před finančním arbitrem, je
právo žalobce zcela promlčeno.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 8. 2020, č. j. 29
Co 158/2020-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vycházeje ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se odvolací soud i s jeho úsudkem o
promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení a souladu vznesení
námitky promlčení s dobrými mravy. Městský soud podotkl, že konkluze soudu
prvního stupně vyznívají srozumitelně a logicky, přičemž míra vysvětlení a
vypořádání se s tvrzeními žalobce se jeví adekvátní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž namítá, že tento
rozsudek závisí na zodpovězení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně Nejvyšším
soudem vyřešené otázky je třeba posoudit jinak. Odklon od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu spatřuje konkrétně v závěrech soudu prvního stupně a
odvolacího soudu ohledně vědomosti žalobce o skutkových okolnostech
bezdůvodného obohacení a počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Dále
dovolatel předkládá otázku mravnosti vznesení námitky promlčení účastnicí
řízení a označuje za nesprávnou stávající rozhodovací praxi dovolacího soudu,
dle níž posouzení naznačené otázky přísluší primárně soudům nižších stupňů,
přičemž požaduje její revizi. Navrhuje proto Nejvyššímu soudu, aby rozhodnutí
obvodního i městského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu
řízení. Svou argumentaci doplnil v podání doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 2. 2021,
tedy po lhůtě uvedené v § 240 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Účastnice řízení reagovala na předestřené dovolací námitky, vyjádřila
přesvědčení o neopodstatněnosti dovolání žalobce a navrhla, aby je Nejvyšší
soud odmítl. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání přípustné není. Subjektivní promlčecí doba u práva na vydání bezdůvodného obohacení počne běžet
dle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jímž se řídí posuzovaný vztah (viz ustanovení
§ 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), okamžikem,
kdy se oprávněný dozví, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení
a kdo je získal. Bylo-li bezdůvodné obohacení získáno plněním z kontraktu
stiženého absolutní neplatností, je běh subjektivní promlčecí doby odvislý od
momentu, v němž oprávněný zjistil takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že
daná smlouva je neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 20. 10.
2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004, ze
dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009, ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3532/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1957/2012). Uvedenou vědomostí ovšem ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní
znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (viz mimo jiné rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2000,
sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 685/2011, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012, či
ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2768/2013). Při postupném pokračujícím plnění se z hlediska promlčení posuzují jako
samostatné nároky na vydání bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze
samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení, a to i pokud byly
subjekty a skutkové podstaty bezdůvodného obohacení totožné (srovnej příkladmo
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, a ze
dne 23. 2. 2021,
sp. zn. 28 Cdo 3573/2020). K uplatnění každého jednotlivého práva na vydání
obohacení tak počnou plynout promlčecí doby samostatně. V projednávané věci za popsaného skutkového stavu závěr soudu prvního stupně i
odvolacího soudu, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je plně promlčeno,
zcela odpovídá citované ustálené judikatuře dovolacího soudu, od níž není
důvodu se jakkoliv odchylovat ani v nynější při. Argumentuje-li dovolatel
nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, je jeho
odkaz nepřípadný, neboť Ústavní soud se v nálezu rovněž hlásí k citované
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, s níž je rozsudek odvolacího soudu v
souladu. Kritika závěrů soudů nižších stupňů o tom, kdy žalobce nabyl vědomosti
o vzniku bezdůvodného obohacení a obohacené osobě, představuje polemiku se
skutkovými úsudky, jimiž je však dovolací soud ze zákona vázán (srov. především
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo
jeho usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2983/2018, či ze dne 22. 9. 2020,
sp. zn. 22 Cdo 2077/2020, a dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16), a v poměrech od 1. 1. 2013 nemá dovolatel k
dispozici žádný dovolací důvod, jímž by mohl brojit vůči hodnocení důkazů
soudem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.) nebo zpochybnit právní posouzení věci,
vycházeje z odlišného skutkového stavu než odvolací soud (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Ve vztahu k námitce promlčení pak Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr,
dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva
uplatňovaného vůči němu, neboť promlčení, přispívající k jistotě v právních
vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv
právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se
příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku
uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem
a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. mimo jiné rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 31. 10.
2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor vznesení námitky promlčení s dobrými mravy je
pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení
uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného
nároku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33
Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, či usnesení téhož
soudu ze dne 31. 8. 2004,
sp. zn. 25 Cdo 2648/2003).
Z výše uvedeného plyne, že odepření výkonu práva, spočívajícího ve vznesení
námitky promlčení, pro rozpor s dobrými mravy by bylo možné jen na základě
později vyvstalých skutečností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna
(jimiž mohou být například nenaplněný slib dlužníka, že dluh uhradí), dovolatel
naproti tomu údajnou nemravnost vznesení námitky promlčení zdůvodňuje
skutečnostmi, které souvisejí se vznikem a povahou nároku na vydání sporné
částky, nikoli s okolnostmi uplatnění námitky promlčení účastnicí řízení.
Jestliže za řízení naznačené okolnosti nevyšly najevo, nevyhovění argumentaci
dovolatele ohledně domnělé kolize vznesení námitky promlčení s dobrými mravy
odklon konkluzí soudů nižších stupňů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu zcela zjevně nezakládá. Na tomto místě je možné poukázat na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, v němž byla
obdobným způsobem vypořádání srovnatelná dovolací argumentace, přičemž toto
rozhodnutí obstálo i při přezkumu Ústavním soudem (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 94/21).
Konečně je vhodné podotknout, že konstantně přijímaný závěr Nejvyššího soudu o
přezkumu souladu výkonu práva s dobrými mravy, jenž by měl náležet primárně
soudům nižších instancí, plyne již z povahy věci, neboť tyto soudy jsou
vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení s účastníky v bezprostředním
kontaktu, a disponují tak náležitými skutkovými podklady pro své rozhodování;
dovolací soud proto učiní předmětem přezkumu otázku mravnosti výkonu práva v
případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů (srovnej
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 1297/2019). Nejen že dovolací soud neshledává opodstatněným na
výše uvedeném čehokoli měnit, nadto by tato změna ani nebyla způsobilá přivodit
příznivější rozhodnutí ve věci pro žalobce, když v jeho případě zcela
absentovaly okolnosti hovořící ve prospěch nemravnosti vznesení námitky
promlčení práva (viz výše).
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že k případným novým dovolacím argumentům
obsaženým v doplňujícím podání žalobce ze dne 11. 2. 2021 přihlédnout nemohl s
ohledem na ustanovení § 240 a § 241b odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku, pro
niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s.
ř., a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly účastnici řízení v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodu 5
citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a navýšením
o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy účastnice řízení
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu