USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky
– Ministerstva financí, IČ 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15,
jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované AKRO investiční společnosti, a.s.,
IČ 492 41 699, se sídlem v Praze 6, Slunná 547/25, zastoupené JUDr. Jiřím
Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o 2.080.447.226,12
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C
445/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
listopadu 2018, č. j. 30 Co 366/2018-524, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i
státu (výrok IV.) a o soudním poplatku (výrok V.). Vyhověl tím žalobkyni
domáhající se vydání plnění poskytnutého žalované jako náhradu škody podle
pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 35 Co
34/2012-761. Byl-li následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2014, č. j. 30 Cdo 493/2013-863, jedná se o bezdůvodné obohacení na straně
žalované mající původ v plnění z právního důvodu, jenž odpadl. Důvodem kasace
rozhodnutí bylo nesprávné právní posouzení běhu promlčecí doby, pročež se
obvodní soud v aktuálním sporu zabýval mimo jiné otázkou, ke kterému okamžiku
měla žalovaná (v původním sporu vystupující na straně žalující) vědomost o
rozhodných okolnostech, jež jí umožňovaly u soudu uplatnit nárok na náhradu
škody dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím
orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“), způsobené nesprávným úředním
postupem Ministerstva financí. Zjistil, že o nepodání trestního oznámení podle
zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné
činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 61/1996 Sb.“),
příslušným orgánem Ministerstva financí, jež bylo shledáno příčinou vzniku
škody, získala nynější žalovaná (resp. její právní předchůdce) vědomost dříve
než tři roky před vznesením žaloby dne 11. 8. 2003, kterou se domáhala její
náhrady. Běh promlčecí doby přitom nebyl stavěn původní žalobou, jíž požadovala
tutéž náhradu, avšak odůvodňovala ji odlišnými skutkovými tvrzeními, domáhala-
li se jí po Ministerstvu spravedlnosti, spatřujíc její příčinu v nesprávném
úředním postupu notáře. Odkázav na konstantní judikaturu, připomněl, že v
rozhodném období stát podle zákona č. 58/1969 Sb. za škodu způsobenou notářem
neodpovídal.
Dostalo-li se tedy žalované od České republiky – Ministerstva financí na
základě později zrušeného soudního rozhodnutí finanční částky, která pro
promlčení práva na její zaplacení a včasné uplatnění námitky promlčení, již
soud nepovažoval za vznesenou v rozporu s dobrými mravy, nemohla být současné
žalované přisouzena, má žalobkyně po odpadnutí právního důvodu (soudního
rozhodnutí) právo požadovat vydání poskytnuté sumy zpět. Oprávněně a nikoliv
nemravně (v rozporu s § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) se žalobkyně domáhá též úroků z
prodlení za období od právní moci kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu do
zaplacení. V části, jíž se žalobkyně domáhala úroků z prodlení za dobu před
pravomocným zrušením rozsudku městského soudu, obvodní soud žalobu zamítl.
Nad rámec předestřených úvah soud prvního stupně zmínil, že nebylo-li by
původně žalované právo promlčeno, odpovídala by nynější žalobkyně za škodu
toliko poměrně (ve výši 5 % z celkové škody) ve smyslu § 438 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“), a aktuální žaloba by tak byla rovněž důvodná co do částky
2.014.692.788,83 Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 Co 366/2018-524, ve výrocích I., III.,
IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Ztotožniv se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně,
přitakal i jeho právnímu posouzení. Odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího
soudu, podle níž závisí úspěšnost požadavku na vrácení plnění poskytnutého na
základě později zrušeného soudního rozhodnutí na skutečnosti, (ne)existovala-li
k němu povinnost dle hmotného práva, tedy i bez rozhodnutí soudu. O bezdůvodné
obohacení se v naznačených situacích jedná toliko tehdy, nespočíval-li právní
důvod plnění v hmotném právu. Odvolací soud měl při posuzování trvání
hmotněprávní povinnosti za patřičné přihlédnout k námitkám (promlčení i dělené
odpovědnosti) vzneseným v původním řízení žalovanou (nynější žalobkyní).
Korektním shledal závěr obvodního soudu o promlčení práva na náhradu škody před
podáním žaloby dne 11. 8. 2003, odmítnuv konstrukci odvolatelky, v jejíchž
intencích měla být promlčecí doba stavěna podáním dřívější žaloby mířící proti
Ministerstvu spravedlnosti. Uplatnění námitky promlčení v předchozím řízení
taktéž nepokládal za rozporné s dobrými mravy. Přiléhavou a souladnou s
kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 493/2013 shledal i
podpůrnou argumentaci soudu prvního stupně vycházející z principů dělené
odpovědnosti. Konstatuje, že žalobkyně nebyla podle hmotného práva povinna
spornou částku poskytnout, bylo-li právo žalované, proti němuž se bránila
námitkou promlčení, u soudu uplatněno po marném uplynutí tříleté promlčecí
doby, uzavřel, že zrušení rozsudku, jenž zmíněnou povinnost žalobkyni ukládal,
zapříčinilo na straně žalované vznik bezdůvodného obohacení, jež je nyní spolu
s úroky z prodlení (kvituje úsudek soudu prvního stupně i v tomto směru)
povinna žalobkyni vydat. Pro řečené rozhodnutí soudu první instance potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, majíc je za přípustné
ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z následně uvedených důvodů.
Odvolací soud se jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, zejména od jeho rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 a sp. zn. 28 Cdo
2176/2013, přihlédl-li k námitce promlčení, jež byla uplatněna v dřívějším
soudním řízení, a dospěl k závěru, že žalobkyně plnila povinnost, jíž nebyla
dle hmotného práva vázána. Za příčící se konstantní judikatuře považuje i
řešení otázky vědomosti žalované o skutečnostech rozhodných pro uplatnění
jejího práva u soudu, tedy samo určení počátku běhu promlčecí doby. Odklon od
rozhodovací praxe dle dovolatelky vykazuje i posouzení rozporu uplatnění
námitky promlčení s dobrými mravy, jakož i hodnocení požadavku žalobkyně na
zaplacení úroků z prodlení optikou dobrých mravů, kterému se nalézací soudy
věnovaly zcela nedostatečně. Posledně vymezenou problematiku pak pokládá rovněž
za v judikatuře v daných souvislostech neřešenou. Názorům ustálené soudní praxe
neodpovídá ani úvaha o dělené odpovědnosti žalobkyně. Za Nejvyšším soudem
doposud nehodnocenou označuje otázku aplikace § 2997 o. z. a § 609 o. z. v
poměrech projednávané věci. S výkladem první zmíněné normy nesouhlasí pro
nepřípustné rozšiřování taxativně stanovených výjimek v odst. 2. Ustanovení §
609 o. z. považuje za nepoužitelné s ohledem na promlčení předmětného práva
ještě v době účinnosti předchozího občanského zákoníku. Jako další prozatím
dovolacím soudem neposuzované pak formuluje otázku vlivu rozhodnutí trestního
soudu na počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody a
problematiku samotné možnosti rozhodovat v nynějším řízení o dělené
odpovědnosti za škodu, jež byla předmětem dřívějšího řízení.
Dále navrhuje jinak od dosavadního přístupu zastávaného Nejvyšším soudem
vyjádřeného mimo jiné v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 493/2013 vyřešit otázku běhu
promlčecí doby, prosazujíc její stavění již podáním původní žaloby proti
Ministerstvu spravedlnosti. Odlišného posouzení se domáhá i v případě
problematiky odpovědnosti státu za postup notáře před 14. 5. 1998. In eventum
označuje vymezené otázky jako v judikatuře Nejvyššího soudu souzené rozdílně.
Závěrem navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku v části, v níž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost k
úhradě úroků prodlení, dále pak zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu
obvodního a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s názory nalézacích soudů a Nejvyššímu
soudu navrhla podané dovolání odmítnout pro jeho nepřípustnost.
Na vyjádření žalobkyně reagovala dovolatelka replikou.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustným není.
Zprvu nelze přisvědčit úvahám dovolatelky napadajícím právní posouzení
promlčení práva žalované na náhradu škody. Počátek běhu tříleté subjektivní
promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem, se podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969
Sb. odvíjí od okamžiku, v němž se poškozený o škodě dozvěděl, tedy kdy
prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejímu vzniku a že za ni také
stát odpovídá. Není naopak spojován s ponětím žalobce o nesprávném úředním
postupu samotném, tj. že nastala škodná událost (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1607/2012). K uplatnění nároku u soudu
přitom není třeba znát ani přesnou výši majetkové újmy (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004). Spolu s
povědomím o skutkových okolnostech umožňujících poškozenému subjektu uplatnění
jeho práva u soudu se však nevyžaduje, aby byl též schopen posoudit existenci
(důvodnost) nároku na náhradu škody po stránce právní. Klíčovou je znalost
podstatných faktů umožňující mu formulovat žalobní tvrzení a domáhat se svého
práva u soudu, nikoliv jejich právní kvalifikace, či jistota o důvodnosti jím
uplatňovaného nároku (k tomu viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2353/2009). Promítnuto do poměrů řešené kauzy započala
promlčecí doba běžet, jak správně v souladu se shora citovanou judikaturou
shledaly soudy obou instancí, v momentě, v němž se žalovaná dozvěděla o vzniku
škody a skutečnosti, že příslušný orgán Ministerstva financí nepodal trestní
oznámení, měl-li informace o tom, že mohl být spáchán trestný čin (k
nesprávnému úřednímu postupu podle zákona č. 61/1996 Sb. srovnej dále blíže též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3600/2011). Klíčové
pro počátek běhu promlčecí doby je již vědomí o nepodání trestního oznámení,
nikoliv jeho kvalifikace jako nesprávného úředního postupu ve smyslu výše
jmenovaného zákona, potažmo pravomocné skončení trestního řízení a vyslovení
viny ve vztahu ke konkrétním pachatelům, jak se snaží prosadit dovolatelka. Nelze proto přitakat její argumentaci o rozporu napadeného rozhodnutí s
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, či ze
dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo jeho usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2071/2014, naopak posouzení daného aspektu sporu odvolacím
soudem lze mít za s nimi konformní (včetně shora odkazovaného a městským soudem
přiléhavě vyloženého rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1607/2012). Naznačuje-li
dovolatelka, že ukázalo-li by se v trestním řízení, že ke spáchání trestného
činu nedošlo, nemohl by být ani postup Ministerstva financí shledán nesprávným,
čímž by byla vyloučena odpovědnost státu za škodu, opomíjí, že jí předestírané
otázky se pojí právě s důvodností nároku na náhradu škody, ovšem stoprocentní
přesvědčení o ní není předpokladem pro započetí běhu promlčecí doby (podpůrně k
řečenému viz dovolatelkou poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn.
Nepřípadnými se pak jeví odkazy dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo
917/2007, ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3742/2010, a ze dne 29. 4. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 190/2013, v nichž vyřčené závěry se váží k odlišným skutkovým
situacím, a sice k případům, v nichž byla škoda způsobena nezákonným
rozhodnutím státu, s čímž se především pojí i dovolatelkou citované pasáže,
nikoliv jeho nesprávným úředním postupem. Za přiléhavý nelze považovat ani
poukaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo
2168/2015, pro odlišný skutkový podklad srovnávaných kauz. V tehdejší věci se
moment vědomosti o rozhodných skutečnostech lišil u právního zástupce
nahlížejícího do spisu a u účastníka, jemuž zjištěné informace
zprostředkovával. Obdobnou časovou prodlevu v obeznámení se nelze bez dalšího
shledat, činí-li advokát v zastoupení účastníka podání k soudu, jak dovozuje
žalovaná.
Konkrétní závěry, ke kterému okamžiku (zde před 11. 8. 2000) získala žalovaná
zmiňované znalosti, jsou pak zjištěními skutkovými, jež přezkumu v dovolacím
řízení podléhat nemohou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017).
K samotnému běhu promlčecí doby se Nejvyšší soud vyjádřil již ve jmenovaném
kasačním rozsudku sp. zn. 30 Cdo 493/2013 vydaném v řízení týchž účastnic (na
nějž je možné pro stručnost odkázat), od jehož konkluzí neshledává důvodu se
odchylovat, vyslovil-li, že k jejímu stavění ve smyslu § 112 obč. zák. nemohlo
dojít uplatněním žaloby, jíž se v tehdejším řízení žalovaná domáhala náhrady
škody vůči Ministerstvu spravedlnosti vzniklé nesprávným postupem notáře.
Nalézací soudy tak korektně sledovaly připomenuté judikatorní závěry, pakliže
konstatovaly, že promlčecí doba mohla být stavěna nejdříve podáním doručeným
soudu dne 11. 8. 2003, jež zároveň nepředstavovalo pouhé doplnění původní
žaloby. Obstojí-li přitom úsudek o počátku běhu promlčecí doby (viz výše), je
pak odpovídajícím celkový závěr, že žalovaná uplatnila svůj nárok až po marném
uplynutí promlčecí doby ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. V důsledku
řečeného se správným jeví konkluze soudů nižších stupňů, že poskytla-li Česká
republika – Ministerstvo financí předmětnou částku ve prospěch současné
žalované, jak jí ukládal rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 35 Co
34/2012-761, plnila tím na promlčený dluh.
Ustálené judikatuře se nevymyká ani závěr shledávající námitku promlčení
uplatněnou v tehdejším řízení ze strany nynější žalobkyně souladnou s dobrými
mravy. Nejvyšší soud ve své praxi konstantně prezentuje názor, podle kterého
zásadně dobrým mravům neodporuje, vznese-li v řízení některá ze stran námitku
promlčení vůči ní žalovaného práva. Jinak tomu může být toliko ve výjimečných
případech (ke specifickým situacím viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018, a judikatura v něm odkazovanou).
Problematiku, zda výkon určitého práva je ve shodě s dobrými mravy, je
zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28
Cdo 1174/2004). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení o
zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v
případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013).
Uzavřely-li soudy obou instancí, vycházejíce z individuálních skutkových
okolností projednávané věci, že uplatnění námitky promlčení (aktuální
žalobkyní) v řízení o náhradě škody v rozporu s dobrými mravy nebylo,
neshledávajíce okolnosti dané kauzy tak specifickými, že by opodstatňovaly
aplikaci zmiňovaného korektivu (přičemž za ně nepovažovaly ani dovolatelkou
akcentovanou výši částky, o níž je spor veden, její postavení jakožto subjektu
hájícího zájmy více poškozených investorů, či pozici žalobkyně – státu), a že
na opožděném uplatnění nároku nese zavinění především sama žalovaná bez
přispění ze strany žalobkyně, nelze jimi učiněné závěry označit za nepřiměřené
a nesouladné se shora odkazovanou či dovolatelkou citovanou ustálenou soudní
praxí (k tomu blíže též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn.
28 Cdo 3594/2018, a ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019).
Judikatura Nejvyššího soudu se zejména skrze rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp.
zn. 31 Cdo 3309/2011, ustálila v názoru, že jestliže na základě povinnosti
uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním
poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné
obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, z jehož podnětu žalovaný plnil,
pravomocně zrušeno (vedle citovaného rozsudku srovnej na něj navazující
judikaturu, namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4478/2016, či jeho usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016).
Současně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, podle něhož
bezdůvodné obohacení vzniká rovněž v případě, plnil-li subjekt povinnost, jíž
odpovídající právo protistrany bylo již promlčeno, proto, že mu tak ukládalo
pravomocné soudní rozhodnutí, jež bylo v důsledku úspěšného uplatnění
mimořádného opravného prostředku zrušeno. Dovodil, že v naznačeném případě
nelze bez dalšího uvažovat o dobrovolném zapravení (promlčeného) dluhu, nýbrž
motivaci ke splnění povinnosti představuje právě později zrušené soudní
rozhodnutí coby procesněprávní důvod, pročež takové plnění nevyvolává účinky ve
smyslu § 455 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, nebo jeho usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo
1368/2006, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1536/2013, a ze dne 4. 4. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 3660/2017).
Nastíněnému náhledu plně odpovídá i aktuálně přezkoumávané rozhodnutí, jež se
nikterak nepříčí ani dovolatelkou citovaným rozhodnutím. Vzdor mínění žalované
shora odkazovaný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 nikterak nezapovídá výše
reprodukovaný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení plněním na promlčený dluh z
podnětu následně cestou mimořádného opravného prostředku odklizeného
rozhodnutí. Věnuje-li se jmenovaný rozsudek velkého senátu otázce promlčení,
činí tak toliko ve vztahu k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení
majícího původ v odpadnutí právního důvodu, nikoliv k promlčení původně
žalovaného práva přiznaného soudním rozhodnutím v důsledku nesprávného právního
posouzení běhu promlčecí doby. Dovolatelčin poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013, pak nemůže být v poměrech
projednávané věci shledán přiléhavým, poněvadž šlo o skutkově podstatně
odlišnou situaci, byla-li v tehdy řešeném sporu uspokojována pohledávka ještě
před uplynutím promlčecí doby, jak dovodil soud prvého stupně, přičemž Nejvyšší
soud, vázán dovolacími důvody, se otázkou vlivu promlčení na vznik bezdůvodného
obohacení nezabýval. Dovolatelkou akcentované a v tomto směru částečně
dezinterpretované závěry o tom, že by se účastník trpící ztrátou námitky
promlčení v důsledku nesprávné právní úvahy soudu v původním řízení mohl
domáhat náhrady škody po státu, z textu rozhodnutí nevyplývají.
Byť nelze zcela upřít relevanci výhradám dovolatelky stran rozhodné právní
úpravy, i v tomto ohledu právní úsudek o věci učiněný odvolacím soudem v
konečném důsledku obstojí. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, dospěl k závěru, že bylo-li později zrušené
rozhodnutí ve věci vydáno do 31. 12. 2013, řídí se eventuální závazek k vrácení
bezdůvodného obohacení, vzhledem k vydání odpadnuvšího právního důvodu
determinujícího právní poměr dotčených subjektů, právní úpravou účinnou do
konce roku 2013. Případně tak odvolací soud vycházel ze závěrů vyslovených ve
shora připomenuté judikatuře Nejvyššího soudu související s aplikací § 455 obč.
zák., respektive výjimkami z ní, a posuzovaný vztah kvalifikoval jako poměr z
bezdůvodného obohacení. Správnost naznačeného právního posouzení nikterak
nezpochybní, uvažoval-li o rozšíření použití zmíněných konkluzí i na situace
podřaditelné pod (nutno dodat, že obdobně znějící) normu v § 2997 o. z. se
subsidiárním odkazem na dikci § 609 o. z. Je tak zjevné, že ani toliko
formální korekce náhledu odvolacího soudu v tomto směru by nebyla s to
zapříčinit rozhodnutí v dovolatelčin prospěch. Zodpovídání žalovanou
předestíraných dotazů, zda se městský soud nedopustil nepřípustně extenzivního
výkladu § 2997 o. z., by tedy v daném případě (na který dopadá režim občanského
zákoníku z roku 1964) bylo toliko hypotetickou a pro výsledek věci nerozhodnou
polemikou, jež není smyslem dovolacího řízení (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3265/2017, a jeho rozsudek ze dne 5.
12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2361/2018).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky dovolatelky, jež pro
rozhodnutí stěžejní úsudek soudů o vzniku bezdůvodného obohacení nezpochybňují,
nýbrž se pojí s řešením souvisejících problémů. Nedůvodnými jsou argumenty
vyjadřující nesouhlas žalované s posouzením otázky odpovědnosti státu za
nesprávný postup notáře, sledovaly-li soudy v tomto směru náhled soustavně
zastávaný Nejvyšším soudem, vyřčený zejména v jeho usnesení ze dne 6. 4. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 2363/2009, jenž byl i Ústavním soudem shledán ústavně konformním
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 1914/11),
připomenutý také v již vzpomínaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3600/2011, podle
něhož stát před účinností zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), za nesprávný úřední postup notáře neodpovídal. Na
citované ve svém podání ostatně odkazuje sama dovolatelka. Přijetí odlišného od
doposud akceptovaného řešení, a tím konstruovat odpovědnostní vztah státu, jenž
nemá oporu v rozhodné právní úpravě, pak nemůže opodstatnit ani žalovanou
zdůrazňovaná hodnota nynějšího sporu.
Souhlasit nelze ani s míněním dovolatelky stran nedostatečného, respektive
nesprávného právního posouzení souladnosti požadavku žalobkyně na úroky z
prodlení s dobrými mravy. Odvolací soud v tomto směru kvitoval (viz bod 49
napadeného rozhodnutí) korektní úvahu soudu prvního stupně opírající se o
povahu úroků z prodlení jakožto zákonné sankce za nevčasné plnění peněžitého
dluhu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 869/2012). Byť judikatura nevylučuje poměřovat nárok na vydání úroků z
prodlení korektivem dobrých mravů (viz dovolatelkou citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013), nejeví se
zpochybňovaná úvaha soudů neshledávající v požadavku žalobkyně na jejich úhradu
rozpor s dobrými mravy nikterak nepřiměřenou. K možnostem přezkumu řečeného
závěru v dovolacím řízení sluší se připomenout shora uvedenou judikaturu.
Odlišné řešení ani zde bez dalšího neodůvodňuje dovolatelkou opětovně
akcentovaná mimořádná hodnota sporu.
Pro úplnost je namístě vyjádřit se i k dovolatelčiným námitkám stran porušení
jejího práva na spravedlivý proces, zejména v aspektu zásady rovnosti účastníků
v řízení před soudem. Žalovaná opakovaně vznáší argumenty, s nimiž se již
komplexně vypořádaly nalézací soudy, přičemž i zde jejich názor obstojí,
vychází-li ze skutečnosti, že námitka promlčení byla žalobkyní vznesena už v
původním řízení o náhradu škody, nikoliv až jako následek poučení ze strany
soudu v řízení aktuálním. Výzvu soudu prvního stupně k doplnění tvrzení o
počátku běhu promlčecí doby adresovanou žalobkyni podle § 118a odst. 1 o. s. ř.
tak nelze považovat za nepřípustné poučení o možnosti vznést samu námitku
promlčení, jak mylně dovozuje žalovaná. Namítá-li dále dovolatelka, že nebyl
proveden jí navrhovaný důkaz výslechem svědka, pokazuje toliko na eventuální
vadu řízení, k níž by Nejvyšší soud mohl přihlížet jen v případě přípustného
dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28
Cdo 4282/2013). Současně je třeba uvést, že je povinností dovolatelů i při
namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit předpoklady
přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř., k čemuž v tomto směru
nedošlo.
Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu ve vyřešení klíčových otázek existence
bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce plněné na promlčený dluh z
podnětu pro nesprávnost právního posouzení později zrušeného soudního
rozhodnutí a povinnosti žalované k jeho vydání, jeví se nadbytečným vyjadřovat
se blíže k dovolacím námitkám týkajícím se problematiky dělené odpovědnosti
žalobkyně za škodu, jež byla nalézacími soudy zmíněna toliko podpůrně (nadto se
nastíněnému problému Nejvyšší soud podrobně věnoval v opakovaně zmiňovaném
rozhodnutí pod sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Jejich zodpovídání by pak bylo rovněž
toliko teoretickým rozborem bez vlivu na výsledné rozhodnutí ve věci, což nelze
mít za slučitelné s připomínaným účelem dovolacího řízení, jímž je v zákonem
daných limitech přezkum věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu
opětovně srovnej shora jmenované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
3265/2017 a jeho rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2361/2018).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl coby
nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), a o návrhu na odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí tak již nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Procesně úspěšné žalobkyni, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem,
přísluší ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb.
(srov. jeho čl. II bod 1.), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.,
o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v
případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, náhrada
režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 6. 2019