25 Cdo 1990/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. L.,
zastoupeného JUDr. Simonou Pavlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 10,
Káranská 343/24, proti žalovaným 1) JUDr. J. K., a 2) Ing. Z. K., zastoupenému
JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 978/23,
o 2.405.933,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 30 C 413/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. 2. 2012, č. j. 15 Co 573/2011-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
náhradě škody a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na
žalobce, který podnikal, byl prohlášen konkurs a na základě rozvrhového
usnesení ze dne 27. 7. 2004 byla poměrně uspokojena pohledávka společnosti
POHONA spol. s r.o., která však v té době již neexistovala, neboť byla ke dni
17. 6. 2004 vymazána z obchodního rejstříku. Oba žalovaní byli rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 4 C 13/2006-579, uznáni vinnými trestným
činem podvodu, kterého se ve spolupachatelství dopustili tím, že první žalovaný
jakožto jednatel společnosti A.U.Z. spol. s. r.o. a druhý žalovaný jakožto
správce konkursní podstaty POHONA spol. s r.o., vyhotovili dodatečně fiktivní
smlouvu o postoupení pohledávky za úpadcem (J. L.), na jejímž základě soud
potvrdil přechod pohledávky a prvnímu žalovanému, jako jednateli společnosti
A.U.Z. spol. s. r.o., byla dne 15. 9. 2004 v rámci rozvrhového usnesení
vyplacena částka 2.405.933,50 Kč, která tak byla vyplacena bez právního důvodu
a do konkursní podstaty žalobce nebyla nikdy vrácena. Úkony trestního řízení
byly zahájeny dne 26. 1. 2005, správce konkursní podstaty žalobce 13. 10. 2005
podepsal poučení poškozeného v trestním řízení a 24. 2. 2006 se připojil s
nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Konkursní řízení skončilo v říjnu
2007. Soud shledal námitku promlčení vznesenou oběma žalovanými důvodnou s tím,
že nárok žalobce je podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť JUDr.
Pikola, který jako správce konkursní podstaty jednal za žalobce v době, kdy se
žalovaní dopustili trestné činnosti, se o jejich trestné činnosti a o škodě
dozvěděl přinejmenším při podání vysvětlení do úředního záznamu u policie dne
11. 3. 2005. Od té doby započal běh dvouleté subjektivní promlčecí doby, která
neběžela (§ 112 obč. zák.) od 24. 2. 2006, kdy se JUDr. Pikola jako správce
konkursní podstaty žalobce připojil k trestnímu řízení proti žalovaným, do 6.
11. 2007, kdy skončilo trestní řízení, a její běh skončil v prosinci 2008, tedy
téměř rok před podáním žaloby (2. 11. 2009). Soud uzavřel, že počátek běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby je spojen s okamžikem, kdy se poškozený
dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nikoliv s okamžikem, kdy nabyl
právní moci odsuzující rozsudek.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, č. j. 15
Co 573/2011-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho právním závěrem. Z hlediska počátku běhu subjektivní
promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody se vědomost poškozeného o
osobě škůdce váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může
učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná, a tento okamžik
nelze ztotožnit s datem právní moci trestního rozsudku, jímž byl škůdce
odsouzen za trestný čin, kterým škodu způsobil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst.
2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce
promlčení, která byla nesprávně posouzena. Namítá, že soudy popřely zásadu
presumpce neviny, když počátek promlčení nevázaly na právní moc odsuzujícího
rozsudku, neboť až odsuzujícím rozsudkem bylo zjištěno, že se škoda stala; do
té doby šlo o škodu pouze možnou. Poukazuje na to, že v době, kdy za něj jednal
správce konkursní podstaty JUDr. Pikola, nebylo mu doručováno, a neměl tak k
dispozici veškeré potřebné informace a nemohl vědět, zda postoupení pohledávky
bylo v souladu s právem či zda se jednalo o snahu neoprávněně se obohatit. Tato
okolnost byla vyjasněna až po skončení trestního řízení, a proto je nutno
počátek běhu dvouleté promlčecí doby odvíjet až od tohoto okamžiku. Navíc soudy
nepřihlédly k jeho tvrzení, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s
dobrými mravy. Vadu řízení pak spatřuje v tom, že i když mu byl v řízení
ustanoven zástupce, nebyl obesílán. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Oba žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí s tím, že je
neopodstatněné a zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.
s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 2.
2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012
Sb.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané
věci řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ustanovení § 237 o. s. ř. bylo nálezem Ústavního
soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té
doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. k
uplatnění nároku na náhradu škody nečiní rozhodnutí odvolacího soudu v dané
věci zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde o
právní otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou
rozdílně.
Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i
její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není
třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce
se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit
úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1.
2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Nemusí jít o přímo o
zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, jsou
způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde
tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008). Neplatí
automaticky, že teprve dnem právní moci rozsudku, jímž byl škůdce odsouzen za
trestný čin, kterým škodu způsobil, se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla
škoda a kdo za ni odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, in Soubor C 2145). I když teprve právní mocí
trestního rozsudku je rozhodnuto o vině obžalovaného s tím důsledkem, že podle
ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanskoprávním řízení výrokem o
vině vázán, neznamená to, že teprve tímto datem se poškozený dozvídá o tom, že
mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Datum právní moci rozhodnutí je závislé
na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostí
poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. Zásada presumpce neviny platí v
trestním právu, zatímco pro posouzení otázky, kdy se poškozený dozví o škodě a
tom, kdo za ni odpovídá, je podle zákona rozhodující okamžik, kdy zjistí
skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. Nejde tedy o to,
zda se škůdce dopustil jednání, jež naplňuje skutkovou podstatu některého z
trestných činů, ale o to, zda způsobil majetkovou ztrátu poškozeného (srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4725/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2272/2011).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že po nařízení konkursu na
žalobce, který podnikal jako fyzická osoba, byl správce konkursní podstaty
oprávněn za úpadce jednat a namísto něj vymáhat plnění ve prospěch konkursní
podstaty. Ten se o skutečnostech rozhodných pro závěr o vzniku škody a o
subjektu za ni odpovědném dozvěděl v souvislosti s podáním vysvětlení na
policii 11. 3. 2005 a dne 24. 2. 2006 také nárok na náhradu škody způsobené na
majetku konkursní podstaty uplatnil v trestním řízení vedeném proti oběma
žalovaným. Poté, co v říjnu 2007 byl konkurs zrušen a správce konkursní
podstaty byl zproštěn funkce, bylo na žalobci, aby po pravomocném skončení
trestního řízení (6. 11. 2007) s uplatněním nároku řádně pokračoval v
občanskoprávním řízení, což učinil podáním žaloby na náhradu škody až 2. 11.
2009.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vady řízení, že bylo doručováno jen
zástupci žalobce, nikoliv přímo jemu, neboť případné porušení procesních
předpisů je dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. by mohla založit jen
taková námitka, která představuje spornou otázku hmotného či procesního práva,
na níž spočívá napadené rozhodnutí a nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena,
nebo je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Dovolání není přípustné ani proti výrokům o náhradě nákladů odvolacího řízení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92,
uveřejněné pod č. 9/1994 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo; žalovaným rovněž náhradu nákladů řízení dovolací soud
nepřiznal, neboť s ohledem na obecnou povahu a stručnost vyjádření k dovolání,
nelze náklady spojené s těmito vyjádřeními považovat za účelné uplatňování nebo
bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), protože svým obsahem k výsledku
dovolacího řízení nevedla.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr.
Marta Škárová
předsedkyně senátu