25 Cdo 2272/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce S. Č., proti žalovanému R. Š., zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, o náhradu škody 595.962,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C
30/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 26. května 2010, č. j. 25 Co 57/2010-285, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2010, č. j. 25 Co
57/2010-285, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince
2008, č. j. 10 C 30/2005-201, se ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
úrokem z prodlení, rozhodl o náhradě nákladů řízení a nepřipustil rozšíření
žaloby o další částku 143.572,- Kč. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2004, č. j. 9 T
2/2003-3019, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2004, uznán vinným trestným
činem podvodu, který spáchal tak, že v době od 16. 10. 1995 do 6. 1. 1997 na
základě veřejně prezentovaného příslibu výhodného zhodnocení vložených
finančních prostředků uzavřel pod hlavičkou společnosti Hrozek Roman, KOMI-H, a
od 1. 1. 1996 pod hlavičkou společnosti KOMI-H Hradec Králové, s řadou občanů,
mimo jiné i se žalobcem, smlouvu o zprostředkování zhodnocení finančních
prostředků, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že s ohledem na svoji dlouhodobě
nepříznivou finanční situaci nebude schopen svým závazkům dostát a jimi vložené
finanční částky jim vrátit, do data vynesení rozsudku částky nevrátil a
způsobil uvedeným osobám škodu v celkové výši 3.487.844,- Kč. Žalobce uzavřel
se žalovaným smlouvu o zprostředkování dne 21. 11. 1996, na jejím základě
poskytl žalovanému částku 595.962,- Kč, žalovaný mu ji měl vrátit 22. 2. 1997,
avšak nic mu nevrátil. Soud, jsa vázán výrokem rozsudku trestního soudu (§ 135
o. s. ř.), dospěl k závěru, že byly prokázány předpoklady odpovědnosti
žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. a žalovaný neprokázal, že vznik škody
nezavinil. Vzhledem k tomu, že žalovaný jednal minimálně ve formě nepřímého
úmyslu, je promlčecí doba desetiletá a žaloba, která byla podána dne 8. 2.
2005, byla s ohledem na dobu, kdy mělo být dle smlouvy plněno, podána včas.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. května
2010, č. j. 25 Co 57/2010-285, rozsudek soudu prvního stupně (kromě odvoláním
nedotčeného výroku o nepřipuštění změny žaloby) potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o důvodnosti žaloby. K promlčení nároku
podle § 106 obč. zák. nedošlo, neboť objektivní desetiletá promlčecí doba ani
subjektivní dvouletá promlčecí doba neuplynuly. Znalost poškozeného o osobě
škůdce se totiž váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si
může učinit úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. Soud
dovodil, že vědomost žalobce o tom, kdo odpovídá za škodu mu vzniklou, nemohla
spadat do doby před vyhlášením odsuzujícího trestního rozsudku, neboť teprve po
pravomocném skončení trestního řízení mohl žalobce nabýt vědomost o tom, že to
byl právě žalovaný, kdo mu způsobil majetkovou újmu. Odsuzující trestní
rozsudek nabyl právní moci dne 9. 12. 2004, škoda byla způsobena úmyslně v
období od 16. 10. 1995 do 6. 1. 1997, žaloba byla podána dne 8. 2. 2005, tedy
včas z hlediska subjektivní dvouleté i objektivní desetileté promlčecí doby. S
nárokem na náhradu škody se poškozený k trestnímu řízení vedenému proti
žalovanému nepřipojil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodů podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za podstatné právní otázky považuje, zda a
v jakém rozsahu je civilní soud povinen přihlédnout k tvrzením a důkazům
uplatňovaným žalovaným směřujícím k prokázání jiného skutkového stavu, než jaký
je uveden ve výroku pravomocného trestního rozsudku, zda je soud povinen
zkoumat promlčení ve vztahu k době plnění sjednané ve smlouvě, kdo nese břemeno
tvrzení a důkazní ohledně námitky promlčení, a kdy nabude poškozený vědomost o
tom, kdo za škodu odpovídá - zda již v okamžiku neuhrazení pohledávky podle
smlouvy nebo právní moci trestního rozsudku, resp. seznámení se poškozeného s
trestním rozsudkem. Namítá, že soudy se nevypořádaly s tím, proč uplatněnou
pohledávku žalobce neposoudily jako pohledávku ze smlouvy, ale jako náhradu
škody, což má vliv na požadované úroky z prodlení. Nesouhlasí s posouzením
otázky promlčení soudy obou stupňů, namítá, že žaloba byla podána opožděně,
neboť žalobce nemusel vyčkávat na výsledek trestního řízení, a jeho nárok na
plnění ze smlouvy i z titulu náhrady škody je promlčen; dovolatel poukazuje na
judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 871/2002, 25 Cdo
1331/2005, 25 Cdo 615/2006) uvádí, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2883/2006 je na danou věc neaplikovatelný.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 26. května 2010,
postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je důvodné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání,
zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje právní otázky, které
dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených
právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Z otázek předložených dovolatelem je z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. dovolání
žalobce přípustné pro otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby k
uplatnění nároku žalobce na náhradu škody, která je v rozhodnutí odvolacího
soudu řešena v rozporu s dosavadní judikaturou. Avšak pokud jde o otázku
vázanosti soudu v občanském soudním řízení výrokem pravomocného trestního
rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, lze poukázat na §
135 odst. 1 o. s. ř.; v tomto směru včetně posouzení uplatněného nároku z
titulu náhrady škody odvolací soud nepochybil.
Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody
promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného
o vzniklé škodě a škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o osobě, která za
vzniklou škodu odpovídá. Obě podmínky, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, musí být splněny kumulativně. Jak již dříve dovodila judikatura, o
osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží
informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce,
tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé
takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002).
Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými
poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde
tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost
poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého
podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na
základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil
právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo
2891/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
210/2003, rozsudek Nejvyššího soud ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo
2423/2006; rozhodnutí jsou na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz
).
Odvolací soud sice shodný právní názor v obecné rovině konstatoval, avšak v
daném případě ho na zjištěný skutkový základ neaplikoval, když uzavřel, že až
po pravomocném skončení trestního řízení vedeného proti žalovanému nabyl
žalobce vědomost o tom, že žalovaný mu odpovídá za škodu způsobenou podvodným
jednáním. Pravomocným rozhodnutím v trestním řízení je rozhodnuto o vině
obžalovaného, avšak neplatí automaticky, že teprve dnem, kdy nabylo tohoto
rozhodnutí právní moci, se poškozený dozvídá o tom, kdo za škodu odpovídá.
Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které
nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo
nesouvisí. I v takovém případě platí, že znalost poškozeného o osobě škůdce se
váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit
úsudek, která konkrétní osoba za škodu mu vzniklou odpovídá (obdobně srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4725/2010).
Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby je v daném případě
podstatné, kdy žalobce získal informace o tom, že mu vložená částka nebude
vrácena, tedy kdy se dozvěděl o takových skutkových okolnostech, na jejichž
základě bylo možno učinit závěr nejen o tom, že podle smlouvy uzavřené se
žalovaným mu nebude plněno, ale i o tom, že tato jeho pohledávka ze smlouvy o
zprostředkování je definitivně ztracena.
Právní názor odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že v případě škody
způsobené žalobci trestným činem počala subjektivní promlčecí doba běžet od
právní moci odsuzujícího trestního rozsudku, není správný.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
dovolacího důvodu uplatněného žalobcem správný, dovolací soud proto jeho
rozhodnutí v napadeném rozsahu a v závislých výrocích (§ 242 odst. 2 písm. b/
o. s. ř.) zrušil podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Vzhledem k
tomu, že důvody, pro které dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v
odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta za
středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve
věci samé.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu