25 Cdo 723/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce JUDr. M. R., jako správce dědictví po zůstaviteli A. R., který zemřel, zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti žalovaným 1) F. Č., zastoupenému advokátem, 2) T. F., a 3) Z. F., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 104/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007, č.j. 20 Co 294/2007-128, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se jako správce dědictví domáhal na žalovaných zaplacení pohledávky odpovídající nároku zemřelého A. R. (dále jen „zůstavitel“) na náhradu škody způsobené trestným činem.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15. 11. 2006, č.j. 14 C 104/2005-75, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně 120 000,- Kč s příslušenstvím a nahradili mu náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že soud projednávající dědictví po zůstaviteli zahrnul do aktiv dědictví pohledávku zůstavitele za žalovanými ve výši 120 000,- Kč a žalobce pověřil jejím vymožením. Žalovaní byli v trestním řízení pravomocně odsouzeni pro spáchání trestného činu podvodu ve spolupachatelství, když zůstaviteli přislíbili zprostředkování úvěru a z tohoto důvodu od něj vylákali 120 000,- Kč jako akontaci. Žalovaný 2) vystavil zůstaviteli směnku s tím, že pokud by mu úvěr nebyl poskytnut, složená akontace mu bude vrácena. Protože k poskytnutí úvěru ani k vrácení přijaté akontace nedošlo, okresní soud dospěl k závěru, že jednáním žalovaných vznikla zůstaviteli škoda ve výši složené zálohy. Námitku promlčení vznesenou žalovaným 1) soud nepovažoval za důvodnou, neboť byla-li žaloba podána 8. 4. 2005 a poškozený se o tom, že žalovaný 1) odpovídá společně s ostatními za vzniklou škodu, mohl dozvědět nejdříve dnem právní moci trestního rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o vině žalovaného 1), tj. dnem 18. 9. 2003, byl jeho nárok uplatněn v zákonné promlčecí lhůtě.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, č.j. 20 Co 294/2007-128, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu vůči žalovanému 1) zamítl, a rozhodl o jeho nároku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v podstatné části vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil za účelem zjištění, kdy se zůstavitel dozvěděl, že za škodu odpovídá žalovaný 1) společně s ostatními. Z trestního spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 T 55/2002, odvolací soud zjistil, že o nebankovním úvěru zůstavitel jednal s žalovanými 1) a 2), a od počátku tedy věděl, že se na podvodu podílel i žalovaný 1), s nímž zůstavitel rovněž jednal o vrácení peněz. O odpovědnosti žalovaného 1) se tak zůstavitel dozvěděl nejpozději z obžaloby, která mu byla doručena dne 10. 7. 2002. Tímto dnem mu začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku. Z tohoto důvodu mohl zůstavitel nárok na náhradu škody uplatnit vůči kterémukoli ze žalovaných již v trestním řízení, neboť věděl, v jaké výši mu byla škoda způsobena i kdo trestný čin spáchal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení počátku subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Jestliže o jednání škůdce, ze kterého škoda vznikla, je vedeno trestní řízení, poškozený podle dovolatele získá vědomost o osobě škůdce ve smyslu § 106 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nikoli již doručením obžaloby, ale teprve okamžikem, kdy je v trestní věci vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně. Do té doby představuje obžaloba pouze vyjádření názoru státního zástupce, jehož správnost musí být ověřena dokazováním v hlavním líčení. Z pohledu citovaného ustanovení je stejně relevantní i názor obhajoby, pokud je od názoru státního zástupce odlišný. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení s právnickým vzděláním ve smyslu § 240 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm. a), odst. 4 o.s.ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel odvolacímu soudu vytýká, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se toto právo promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Citované ustanovení váže promlčení práva uplynutím subjektivní promlčecí doby na podmínku vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Protože promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy se poškozený o škůdci i o vzniklé škodě skutečně dozvěděl, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o škodě a o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž počátek běhu subjektivní lhůty může být odlišný ve vztahu k vědomosti poškozeného o škodě a k jeho vědomosti o osobě škůdce. Při splnění těchto předpokladů může poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975). Pro závěr, kdy se poškozený dozvěděl o tom, zda některý z více škůdců odpovídá za vzniklou škodu společně s ostatními, není významné, kdy si poškozený na základě jemu dříve známých skutkových okolností utvořil právní závěr o odpovědnosti konkrétního škůdce nebo do jaké míry je schopen tyto skutkové okolnosti prokázat v případném soudním řízení. Rozhodující je, kdy se poškozený dozvěděl o skutkových okolnostech podstatných pro vymezení odpovědného subjektu; nemusí jít o zjištění (jistotu v běžném slova smyslu), ale postačuje, aby tyto skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé učinit závěr o možné odpovědnosti konkrétní osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, nebo ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4273, C 2145 a C 2220).
Jestliže v dané věci odvolací soud na základě zjištění, že žalobce dne 29. 12. 2000 jednal s žalovanými 1) a 2) o poskytnutí úvěru a rovněž jim zaplatil zálohu, aniž by mu následně byl úvěr poskytnut anebo záloha vrácena, a že dne 14. 9. 2001 vypovídal jako svědek v trestním řízení vedeném o tomto skutku proti všem žalovaným jako obviněným, považoval za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody nejpozději okamžik, kdy byla poškozenému zůstaviteli doručena obžaloba, je jeho závěr správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolateli proto nelze přisvědčit, pokud – z důvodu větší míry jistoty o osobě škůdce – spojuje počátek uvedené lhůty s okamžikem vyhlášení prvostupňového rozsudku v trestním řízení.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. správný, a protože dovolací soud neshledal ani jiné vady, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaným, kteří by vzhledem k procesnímu neúspěchu dovolatele měli vůči němu právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu