28 Cdo 2361/2018-808
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Milana
Masného, nar. 26. 11. 1949, a b) E. M., nar. XY, obou bytem XY, zastoupených
JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., advokátem se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí,
Kadlčákova 1507, proti žalovaným 1) J. L., nar. XY, a 2) B. L., nar. XY, oběma
bytem XY, zastoupeným JUDr. Ing. Zuzanou Zátopkovou, advokátkou se sídlem ve
Frýdku-Místku, Riegrova 857, o 110.231 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 7/2013, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2017, č. j. 11 Co
505/2016-737, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2017, č. j. 11 Co
505/2016-737, se ve výrocích II. – VI. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jsou osobami oprávněnými z věcného
břemene zřízeného v roce 1951 a umožňujícího jim průchod a průjezd k jejich
nemovitostem přes pozemky ve vlastnictví žalobců. Cesta k tomu sloužící byla
žalobci na podzim roku 2010 rekonstruována, přičemž na financování oprav se
dohodli se Z. M. a K. S., již cestu rovněž využívali k přístupu ke svým domům. Všichni zmínění svůj podíl na částce za opravu uhradili na rozdíl od
žalovaných, kteří ani přes upomínku žalobcům ničeho nezaplatili. Na základě
provedených důkazů pak uzavřel, že se účastníci sporu dohodli odlišně od
způsobu předvídaného v § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a že se hned z
několika podrobně rozebraných příčin jedná o nepřiměřené náklady, pročež
neshledal důvodnou žalobu, jíž se žalobci domáhali vydání bezdůvodného
obohacení, kterého se žalovaným mělo dostat tím, že za ně plnili, co po právu
měli plnit sami (§ 454 obč. zák.). Vedle dohody účastníků o zřízení cesty k
nemovitostem žalovaných žalobci na jejich vlastní náklady z opačné strany
akcentoval také názor, že původní komunikaci bylo možné opravit za nižší
náklady, než jsou žalobou požadovány. K odvolání žalobců přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž
je rozsudkem ze dne 4. 5. 2017, č. j. 11 Co 505/2016-737, v části výroku I. změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně
žalobcům částku 22.577 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylém rozsahu výroku
I. je potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů mezi účastníky i státu (výroky III. až VI.). Odvolací soud odkázal na
skutková zjištění soudu prvního stupně, ovšem konstatoval, že nesdílí jeho
právní závěr stran dohody mezi účastníky o zřízení přístupu k nemovitostem
žalovaných odlišnou cestou, neboť takovému ujednání bránila skutečnost, že
potřebné pozemky nejsou a nebyly ve vlastnictví žalobců, již se tudíž nemohli
platně zavázat k zřízení cesty přes ně. Nebyla-li prokázána dohoda mezi
účastníky, je třeba aplikovat § 151n odst. 3 obč. zák. Připomínaje nezbytnost
opravy cesty, ztotožnil se s názorem okresního soudu, že se nejednalo o opravu
přiměřenou, nýbrž zvýšení její kvality mimo jiné skrze nadstandardní prvky. Vlastníku nic nebrání takovou rekonstrukci provést, ovšem na oprávněné z
věcného břemene není možné přenášet veškeré takto vynaložené náklady. Nelze-li
v současné době zjistit, v jakém rozsahu bylo cestu nutné opravovat, určil
krajský soud adekvátní sumu pomocí úvahy ve smyslu § 136 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
částkou 60.000 Kč. Odkázal na odborné posouzení M. S. provedené k důkazu v
odvolacím řízení, jenž náklady na realizaci jedné z variant spočívající v
lokálních úpravách stanovil ve výši 59.442,10 Kč.
Zohledňuje rozsah užívání
příjezdové cesty žalovanými a ostatními sousedy, dospěl k závěru, že jsou
žalovaní povinni vydat žalobcům bezdůvodné obohacení získané ve smyslu § 454
obč. zák. a ve výroku vyčíslené. Ve zbytku žalobu zamítl, resp. potvrdil
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Odpovídajícím způsobem pak odvolací
soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení před okresním soudem, jakož i soudem
krajským, reflektuje přitom, že žalobci byli v řízení úspěšní toliko ze 17 %. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části potvrzující zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně, jakož i v nákladových výrocích, brojí dovoláním žalobci,
spatřujíce jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. v odklonu krajského soudu
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jakož i v přítomnosti otázky v
rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené. Za příčící se konstantní
judikatuře pokládají volnou úvahu odvolacího soudu ve smyslu § 136 o. s. ř.,
pro niž nebyly splněny předpoklady, neboť soud mohl vyjít z v řízení
předložených znaleckých posudků. V rozporu s rozhodovací praxí (odkazuje
konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4713/2007 a nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1639/10) však nahradil odborné závěry svým
vlastním laickým názorem. Nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím
soudem, jenž se opřel zejména o vyjádření M. S., jehož odbornost dovolatelé
rovněž zpochybňují. Projednávanou kauzu pokládají za bezprecedentní. Dožadují
se proto originálního vyřešení otázky, je-li nejprve zapotřebí zkoumat
přiměřenost samotné opravy, načež se věnovat adekvátnosti výše nákladů. Mají za
to, že odvolací soud pochybil, věnoval-li se primárně hodnocení, je-li
požadovaná částka úměrná finančním možnostem žalovaných. Naznačené by dle
jejich mínění v důsledku zamezilo jakýmkoliv koncepčnějším úpravám věci ze
strany vlastníka, nebylo-li by v silách oprávněného z věcného břemene se na
takových úpravách podílet. Dodávají, že nadstandardní prvky nebyly žalovaným
fakturovány. Rovněž odmítají povinnost k úhradě nákladů řízení souvisejících se
znaleckým posudkem, jehož vyhotovení inicioval soud prvního stupně. Závěrem
navrhují změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude žalobě v plném rozsahu
vyhověno, eventuálně zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k
dalšímu řízení. K dovolání se negativně vyjádřili žalovaní, již je, ztotožňujíce se s
rozhodnutími nalézacích soudů, navrhli zamítnout. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobců lze pokládat za přípustné, neboť se odvolací soud při užití
volné úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř. odchýlil od rozhodovací praxe soudu
dovolacího. Odvolací soud, shledav, že aktuálně není možné přesně zjistit, v jakém rozsahu
bylo nezbytné cestu spravit při variantě lokálních oprav poškozených míst,
přistoupil k úvaze podle § 136 o. s. ř., na níž své rozhodnutí založil. K tomu
se sluší připomenout ustálený náhled judikatury na využití naznačeného postupu. Podle konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je namístě volná úvaha
soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. toliko tehdy, lze-li výši nároku zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec. Za takové jsou považovány
situace, v nichž je prokázán nárok co do svého právního základu, ovšem obtíže
skutkových zjištění, či jejich úplná nemožnost jsou spojeny s jeho výší (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015,
a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4843/2016). Uvedeným způsobem přijaté
konkluze soudu je třeba podložit logickým a v rozhodnutí pečlivě osvětleným
úsudkem vycházejícím z v řízení provedených důkazů, přičemž musí být zjevné i
jednotlivé úvahové kroky soudu. Nelze připustit, aby byl popsaný závěr projevem
libovůle, nýbrž musí být řádně zdůvodněn, odpovídat obecným zásadám logiky a
vyznačovat se svou přesvědčivostí (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí,
a ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012). Nevylučuje-li pak judikatura,
aby byla nastíněná úvaha soudu opřena mimo jiné i o odborná stanoviska či
znalecké posudky, je zapotřebí dbát pravidel, jimiž se proces hodnocení a
reflexe takových důkazů vyznačují. Zejména lze přisvědčit dovolatelům, že má-li
soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž má znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek
doplnil, či jinak jeho nedostatky odstranil (v podrobnostech viz dovolateli
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo
4713/2007). V nyní projednávané věci ovšem odvolací soud vylíčeným požadavkům na
náležitosti postupu ve smyslu § 136 o. s. ř. nevyhověl, pakliže se řádně
nevypořádal se znaleckým posudkem Ing. Smelíka (krom poznámky o tom, že se dle
něho nejednalo o vybudování nové cesty, nýbrž rekonstrukci stávající
komunikace). Zejména nevysvětlil, proč nijak nekalkuloval s cenou opravy (dle
názoru znalce nutné) jím vypočtenou.
Bez patřičné reflexe v řízení zjištěných
skutečností toliko konstatoval nemožnost zjištění ceny nezbytných úprav a
postupoval v intencích § 136 o. s. ř. Zprvu sice odkázal na odborné vyjádření
S. provedené k důkazu v odvolacím řízení a v něm uvedenou částku 59.442,10 Kč
stanovenou jako potřebnou k opravám lokálních poškození, ovšem v zápětí
vyslovil, že z řečeného vyjádření nečinil žádné konkrétní závěry, pročež je
irelevantní i eventuální zpochybnění tohoto důkazu ze strany žalovaných. Nelze
tedy uzavřít, že by dostál shora akcentované povinnosti volnou úvahu ve smyslu
§ 136 o. s. ř. vystavět na podkladě patřičných zjištění a řádně odůvodnit, není-
li zřejmé, z jakých pohnutek dospěl k sumě 60.000 Kč, již v daném případě
považoval za úměrnou cenu oprav příjezdové cesty. Nepředcházelo-li užití § 136
o. s. ř. naplnění stanovených podmínek, není možné rozhodnutí odvolacího soudu
pokládat za s judikaturou konformní. K námitkám dovolatelů dožadujících se zodpovězení otázky, má-li zjištění o
přiměřenosti nákladů předcházet posouzení adekvátnosti zvolené opravy, pak lze
uvést, že vzdor jejich mínění odvolací soud neřešil izolovaně úměrnost
požadované náhrady nákladů na rekonstrukci ve vztahu k finančním možnostem
žalovaných. Úvaha odvolacího soudu byla orientována právě na zjištění, jakou
nezbytnou opravu předmětná cesta vyžadovala a odpovídaly-li tomu skutečně
provedené práce. Po zjištění, že rekonstrukcí byl nad rámec nutných oprav
zvyšován i standard příjezdové cesty, hodnotil krajský soud žalovanou částku
jako nepřiměřenou ve smyslu § 151n odst. 3 obč. zák. Zodpovězení dovolateli
formulované otázky by tak bylo jen teoretickým rozborem bez vlivu na výsledné
rozhodnutí ve věci, což nelze mít za slučitelné s účelem dovolacího řízení,
jímž je v zákonem daných limitech přezkum věcné správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3265/2017). Mimo to lze připomenout konstantní výklad
zastávaný v judikatuře Nejvyššího soudu, podle něhož slovu „přiměřeně“
zakotvenému v § 151n odst. 3 obč. zák. není možné přiřadit jiný význam, než
ten, že náklady, které je oprávněná osoba z věcného břemene povinna vynaložit
na zachování věci či její opravy, nemají být neúměrné či neúčelné. Dovolací
soud dále dodává, že právo odpovídající věcnému břemeni má jiný (užší) obsah
než právo vlastnické, resp. spoluvlastnické. Tuto skutečnost zákon zohledňuje
nejen v tom, že oprávněný je povinen nést jen přiměřené náklady (viz shora),
ale i v tom, že nese tyto náklady jen na zachování věci a její opravy, nikoliv
tedy výlohy jiné, sledující například vyšší kvalitu věci, než byla dosavadní
(viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo
1577/2004). Uvedeným tezím se posouzení odvolacího soudu, byť stižené shora
konstatovanými nedostatky, nepříčí.
Nadbytečným by pak vzhledem k aktuální procesní situaci bylo zabývat se
námitkami směřujícími proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť
nákladové výroky musely být pro svou akcesorickou povahu rovněž zrušeny a o
kompenzaci nákladů řízení bude soudem rozhodováno znovu (viz mimo jiné rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016). S ohledem na shora vytknutý defekt napadeného rozhodnutí tedy lze mít dovolání
žalobců za důvodné, pročež Nejvyšší soud dané rozhodnutí ve výroku II. včetně
akcesorických nákladových výroků podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc
v naznačeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je tento
podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §
226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.