I.ÚS 3694/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Noska, zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2228/2025-128 ze dne 24. 9. 2025, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 67/2025-102 ze dne 1. 4. 2025 ve znění usnesení téhož soudu č. j. 26 Co 67/2025-107 ze dne 30. 4. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 6 C 361/2024-69 ze dne 9. 12. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Denisy Bursíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 100 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Vznik smluvní pokuty stěžovatel odůvodnil tím, že vedlejší účastnice porušila čl. 4 dohody o narovnání ze dne 18. 7. 2016, uzavřené stěžovatelem a rodiči vedlejší účastnice, jejímuž uzavření byla vedlejší účastnice a její bratr účastni.
2. Podle čl. 4 této dohody se vedlejší účastnice zavázala zachovat o obsahu dohody mlčenlivost a narovnání žádným způsobem nekomentovat, zachovávat dobré jméno stěžovatele a zdržet se veškerých projevů zášti či nepřátelství v ústní či písemné formě včetně sítě internetu. Tuto povinnost podle stěžovatele nicméně vedlejší účastnice porušila, když se dostavila dne 27. 6. 2024 jako veřejnost na jednání u Okresního soudu v Mělníku v rámci nesouvisející věci a k výzvě soudu tam prohlásila: "Já jsem dcerou manželů Daňkových, kteří byli Noskem velmi tvrdě podvedeni".
3. Okresní soud v Náchodě napadeným rozsudkem stěžovatelův návrh zamítl a uložil mu povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání ve stručném odůvodnění odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
5. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, jakož i principy demokratického právního státu garantované čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že nebyl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti jeho dovolání a rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu o objektivní povaze smluvní pokuty. Konečně rozporuje i to, že obecné soudy nezákonně posuzovaly nárok na smluvní pokutu optikou ustanovení na ochranu osobnosti.
6. Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelovy ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.
83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, kterým není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických osob plynoucích ze zákona se zabývá jen tehdy, pokud obecné soudy rozhodly způsobem porušujícím základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle argumentace stěžovatele žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Ústavní soud uvádí, že podle jeho názoru napadená rozhodnutí obstojí pohledem povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti zejména dovolává. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s argumentací stěžovatele, že obecné soudy v jeho věci rozhodly v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu o objektivní povaze smluvní pokuty.
Podle ní platí, že právo na smluvní pokutu vzniká již porušením smluvené povinnosti bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k porušení vedly (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 484/19 ze dne 5. 3. 2019). Naopak, Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že napadená rozhodnutí krajského a okresního soudu na uvedeném závěru nejsou založena. Úvahy obecných soudů totiž nesměřovaly, jak se mylně domnívá stěžovatel, k tomu, jaké okolnosti či příčiny vedly k porušení smluvní povinnosti, ale k tomu, zda jednání vedlejší účastnice naplnilo či nenaplnilo porušení smluvní povinnosti, jak byla obsažena v čl.
4 dohody ze dne 18. 7. 2016.
9. Důvodnost ústavní stížnosti přitom nemůže založit ani argumentace stěžovatele ohledně pochybení obecných soudů tím, že posuzovaly porušení smluvní povinnosti podle zákonných ustanovení na ochranu osobnosti, a ohledně pochybení Nejvyššího soudu tím, že dovolací soud tento (podle stěžovatele nezákonný) postup okresního a krajského soudu aproboval. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje se způsobem, jak se s touto námitkou vypořádal v napadeném usnesení již Nejvyšší soud, a pro stručnost na toto zdůvodnění odkazuje (bod 11 napadeného usnesení).
10. Mylná je i argumentace stěžovatele, že došlo k porušení jeho základních práv tím, že Nejvyšší soud jeho dovolací otázku, zda lze porušení smluvní povinnosti posuzovat optikou zákonných ustanovení či judikatury vztahující se k ochraně osobnosti, vypořádal tak, že "napadená rozhodnutí nejsou založena na řešení této právní otázky" (bod 24 ústavní stížnosti). Ústavní soud v tomto směru poukazuje, že takový závěr Nejvyšší soud v bodě 11 napadeného usnesení neučinil a naopak připustil, že krajský a zejména okresní soud s právní úpravou a judikaturou pracují, avšak pouze podpůrně, nikoliv, že by na těchto závěrech stálo právní posouzení otázky, zda k porušení smluvní povinnosti stran vedlejší účastnice došlo či nikoliv.
11. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu