Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., právně zastoupeného Mgr. Markem Outulným, advokátem, sídlem Lomnického 1705/7, Praha 4, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. října 2025 č. j. KZT 854/2025-13, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 14. července 2025 č. j. 1 ZT 45/2025-59 a usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 29. dubna 2025 č. j. KRPA-16947-229/TČ-2021-001491, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 29. 4. 2025 č. j. KRPA-16947-229/TČ-2021-001491, bylo podle § 159a odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodnuto o odložení trestní věci podezřelého P. Š. (dále jen "podezřelý"). Stěžovatel se závěry policejního orgánu nesouhlasil a podal proti jeho usnesení stížnost, která byla usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ze dne 14. 7. 2025 č. j. 1 ZT 45/2025-59, zamítnuta. Následně se stěžovatel obrátil na Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), které konstatovalo, že obvodní státní zastupitelství nepochybilo. O tom byl stěžovatel informován napadeným vyrozuměním městského státního zastupitelství.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení odmítají postupovat v souladu s jejich zákonnými povinnostmi ve smyslu zjištění skutečné hodnoty společnosti, které se měla týkat prověřovaná trestná činnost. V návaznosti na to pak docházejí k předčasnému závěru, že jednání podezřelého je promlčeno. Konkrétně stěžovatel upozorňuje, že orgány činné v trestním řízení v rozporu se zásadami trestního řízení nepřibraly znalce za účelem zjištění hodnoty společnosti, které se měla týkat prověřovaná trestná činnost.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Jak plyne z judikatury, možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou; namístě je pouze ve výjimečných případech, kdy je s ústavní stížností napadeným rozhodnutím spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena (nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024
sp. zn. I. ÚS 1958/23
, bod 22).
6. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z vyrozumění městského státního zastupitelství plyne, že se věcí řádně zabývalo. Ve vyrozumění je velmi detailně rozvedeno, proč policejní orgán nepochybil, když odložil prověřovanou trestní věc. Městské státní zastupitelství stěžovateli také vysvětlilo, z jakého důvodu by bylo v podstatě nesmyslné vypracovávat znalecký posudek, kterého se stěžovatel dovolává i v ústavní stížnosti. Závěry městského státního zastupitelství jsou natolik podrobné, že na ně Ústavní soud odkazuje a konstatuje, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s jejich zákonnými povinnostmi, jejich postup nevykazuje znaky svévole, ani jiné z pohledu Ústavního soudu relevantní pochybení.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu