Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem Liberec IV, Moskevská 638/8, a stěžovatele S. Z., zastoupeného JUDr. Ivanem Muchou, advokátem se sídlem Liberec 2, Valdštejnská 356, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 5. 2004, čj. 55 To 104/2004 - 336, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2004, čj. 1 T 129/2003 - 318, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 18.
8. 2004, čj. 1 T 129/2003 - 346, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2006 (vedena pod sp. zn. I. ÚS 37/06 ), se Karel Pavlů (dále též "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu Liberci (dále jen "soud prvního stupně"), pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí také stěžovatel S. Z. Jeho ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2006 a je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 41/06
. Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli uznáni vinnými trestným činem vydírání podle ustanovení § 235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti směřovaly proti totožným rozhodnutím, která spolu skutkově i právně souvisela, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 37/06 , podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a za použití § 112 odst. 1 OSŘ, o jejich spojení ke společnému řízení a rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 37/06
. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podaná po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé podali, proti shora označeným rozhodnutím, také podnět ke stížnosti pro porušení zákona podle § 266 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Na základě tohoto úkonu dovodili, že vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv. Oznámení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 1. 12. 2005, čj. 935/2005-ODS-SPZ, které neshledalo důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, považovali za poslední procesní prostředek, který jim zákon k ochraně práva poskytuje a od něhož odvodili i počátek běhu lhůty pro podání projednávané ústavní stížnosti. Jedna z procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti je zakotvena v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat v zákonné lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jedná se o lhůtu kogentní. Její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem, ale pouze informací směřující k subjektu (ministru spravedlnosti), který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn.
Ministr spravedlnosti však není povinen podnět akceptovat, tzn. že záleží na jeho posouzení, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch, případně v neprospěch pachatele. Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který může podat u Nejvyššího soudu ČR pouze ministr spravedlnosti v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon nebo toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení (§ 266 TrŘ).
V tomto směru Ústavní soud již opakovaně judikoval, že stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek (§ 266 a násl. TrŘ), není posledním procesním prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti. Za prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu.
Z hlediska trestního práva procesního je možno podnět k podání stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektu oprávněnému k jejímu podání. Ten však nezakládá zákonem stanovené důsledky, tzn. že nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V projednávané věci bylo posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 6 Tdo 259/2005. Z vyjádření soudu prvního stupně vyplývá, že označené usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovatelům i jejich obhájcům doručeno shodně dne 12.
4. 2005. Od data doručení tohoto usnesení počala běžet stanovená zákonná šedesátidenní lhůta. Jelikož ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 30. 1. 2006, resp. dne 31. 1. 2006 (viz razítka na listovních zásilkách), jedná se o návrhy podané po lhůtě stanovené pro jejich podání [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že oznámení ministerstva o neshledání důvodů k podání stížnosti pro porušení zákona nemůže porušit ústavně zaručená práva, neboť nejde o rozhodnutí, ale uvážení ministra, zda byly splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona či nikoli.
Ústavně zaručená práva mohou být porušena teprve až rozhodnutím o podané stížnosti pro porušení zákona. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatelů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 1. června 2006 František Duchoň soudce Ústavního soudu