Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. V. a 2) V. V., zastoupených JUDr. Ing. Lumírem Kydalkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 33, PSČ: 110 00, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 4. 2005, čj. 26 Cdo 2663/2004 - 83, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé tvrdí, že v dovolacím řízení znovu prokázali, že do dne doručení žaloby nedlužili nic na nájemném a prokázali, že jim žalobkyně vrátila, při vyúčtování poplatků za služby za 3 roky zpětně, částku přesahující 7 tisíc Kč. Pokud by soudy vycházely z jasně doložených faktů, musely by dojít ke zjištění, že neexistuje výpovědní důvod. Uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl porušen čl. 4 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se vyjádřil, jako účastník řízení, Nejvyšší soud, který uvedl, že se stěžovatelům, prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, nepodařilo zpochybnit ani správnost skutkových zjištění ani skutkového závěru odvolacího soudu. Vzhledem k uvedenému obstojí právní závěr o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, čj. 17 Co 471/2003 - 52, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu bytu. Rozhodl tak poté, co dospěl k závěru, že stěžovatelé nezaplatili žalobkyni nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za měsíce červen 2001, říjen 2001, leden 2002 a částečně za červenec 2002 (zde nezaplatili rozdíl mezi původní a nově stanovenou výší nájemného v částce 174,-- Kč). Došlo tedy k naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 6. 4. 2005, čj. 26 Cdo 2663/2004 - 83.
sp. zn. IV. ÚS 188/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé předkládají v ústavní stížnosti v podstatě totožnou argumentaci, se kterou se vyrovnal již Nejvyšší soud.
Odůvodnění jeho rozhodnutí je logické, srozumitelné a zcela vyčerpávající. Nejvyšší soud se zabýval všemi námitkami stěžovatelů, uvedl, proč dospěl k závěru, že byl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Ústavní soud shledává označený rozsudek Nejvyššího soudu ústavně konformním. Ani při hodnocení důkazů, ani při interpretaci podústavního práva se Nejvyšší soud nedopustil žádného excesu, způsobilého zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Na tomto závěru Ústavního soudu nic nemění ani skutečnost, že na str. 4 v odst. 1. jsou uvedeny chybné letopočty (místo roku 2002 je uvedeno 1992). K zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů ve smyslu čl. 3 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 3, 4 Listiny, jak stěžovatelé namítají v ústavní stížnosti, nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, případně spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.
Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu