Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Anny Dronové, zastoupené Petrem Dítě, advokátem se sídlem Horní náměstí 12/19, 779 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 39 INS 19223/2014-B-40 ze dne 14. 12. 2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 VSOL 198/2018-B-60 ze dne 24. 4. 2018 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 135/2019-B-98 ze dne 26. 11. 2020 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě zrušil schválené oddlužení stěžovatelky, na její majetek prohlásil konkurs, který bude řešen jako nepatrný, a vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že prvostupňový soud jednal s Alešem Žvátorou již od počátku jako s věřitelem, ačkoli nepatřil mezi účastníky insolvenčního řízení, tj. věřitele, kteří své pohledávky přihlásili do insolvenčního řízení, a proto nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení. Stěžovatelka rovněž namítla, že v jejím případě nedošlo k naplnění důvodu pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, a to s přihlédnutím k okolnostem sporu o nájemné s výše jmenovanou osobou. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy v předmětné insolvenční věci stěžovatelky dopustily excesu či jiného ústavně významného pochybení. Z napadených rozhodnutí neplyne, že by soudy pokládaly Aleše Žvátoru za účastníka řízení. Naopak z nich plyne, že podání ze dne 19. 7. 2016, jímž tato osoba navrhla zrušení oddlužení stěžovatelky, posloužilo jako podklad pro rozhodnutí insolvenčního soudu z moci úřední. Ostatně zmíněné podání této osoby je označeno jako "sdělení insolvenčnímu soudu" (srov. č. l.
14 oddílu B insolvenčního rejstříku v dotčené věci). Možnost insolvenčního soudu vydat rozhodnutí podle § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona i bez návrhu přitom výslovně plyne z ustanovení § 418 odst. 7 věty poslední téhož zákona, jak na to ostatně poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení o odmítnutí stěžovatelčina dovolání. Soudy sice ve svých rozhodnutích označují Aleše Žvátoru za věřitele, to ovšem aby vymezily jeho postavení v konkrétním závazkovém vztahu vůči stěžovatelce jako dlužnici, nikoli že by tím stvrzovaly jeho postavení jako přihlášeného věřitele.
Skutečnost, že se tato osoba účastnila nařízených jednání v souvislosti s jejím podnětem ke zrušení oddlužení stěžovatelky, nepředstavuje ústavně nekonformní postup. Naopak, má-li soud i bez návrhu rozhodnout o zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, přičemž o možné existenci důvodů v tomto zákonném ustanovení uvedených se dozví na základě podnětu jiné osoby nežli účastníka řízení, je vhodné (spolu s dlužníkem) takovou osobu k jednání předvolat a vyslechnout, k čemuž také došlo.
Napadená soudní rozhodnutí obstojí též ve světle výhrad stěžovatelky stran jí tvrzeného nenaplnění důvodu pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Nelze totiž přehlédnout, že insolvenční soud je i při rozhodování o případném zrušení schváleného oddlužení vázán pravomocným rozhodnutím soudu vydaném ve sporu mezi stěžovatelkou a osobou, která podala podnět ke zrušení schváleného oddlužení. Okolnosti doprovázející tento spor, včetně posouzení, zda odvolání proti rozsudku nalézacího soudu bylo v onom řízení vskutku opožděné či nikoli, popřípadě čí vinou se tak stalo, nejsou pro rozhodování insolvenčního soudu významné. Ze všech shora uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu