Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti H. H., zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Procházkou, sídlem náměstí Svobody 77/12, Brno, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2447/2024-435 ze dne 12. září 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Dopravního podniku města Brna, a.s., sídlem Hlinky 64/151, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání ve sporu o náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením stěžovatelovy matky. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného výroku.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, v roce 2013 došlo v Brně k dopravní nehodě, při níž trolejbus městské hromadné dopravy zachytil při odbočování po přechodu na zelenou přecházející matku stěžovatele, která na následky způsobených poranění zemřela. Stěžovatel a matka zemřelé (dále také "druhá žalobkyně") následně podali žalobu, kterou se po Dopravním podniku města Brna domáhali zaplacení 4 500 000 Kč stěžovateli a 3 000 000 Kč druhé žalobkyni. V průběhu řízení druhá žalobkyně zemřela a stěžovatel se stal jejím procesním nástupcem.
3. Městský soud v Brně žalobu zamítl s tím, že žalobcům už bylo dříve vyplaceno 507 952 Kč. Krajský soud v Brně prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud výrokem I rozsudku č. j. 25 Cdo 2447/2024-435 ze dne 12. 9. 2025 uvedená rozhodnutí v části týkající se náhrady nároku stěžovatele jako syna zemřelé (a ve výrocích o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu soudy dostatečně nedocenily některé významné okolnosti zakládající nárok stěžovatele na náhradu za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv podle § 13 občanského zákoníku. Ústavní stížností napadeným výrokem II pak Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ve zbývajícím rozsahu (tedy co do původního nároku druhé žalobkyně) odmítl, neboť soudy svůj závěr, že poskytnuté odškodnění bylo pro druhou žalobkyni dostatečné, řádně odůvodnily.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu není zřejmé, z jakého konkrétního důvodu dovolací soud nepovažoval danou část dovolání za přípustnou, tedy jaká právní otázka měla chybět, případně proč ji považoval za vyřešenou či nepodstatnou.
Odůvodnění Nejvyššího soudu navíc stěžovatel považuje za vnitřně rozporné, neboť Nejvyšší soud rekapituloval, že stěžovatel namítal psychické obtíže a zásadní dopady usmrcení blízké osoby do psychického stavu původních žalobců, ale zároveň podle Nejvyššího soudu stěžovatel neuplatnil konkrétní argumentaci. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud v jedné a téže věci posoudil dovolání stěžovatele dvojím způsobem, ačkoliv obě části dovolání vycházejí ze společného skutkového základu, uplatňují totožné právní námitky a opírají se o stejnou právní úpravu i judikaturu.
5. Stěžovatel dále namítá, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu mají pozůstalí právo na účinnou a přiměřenou satisfakci, přičemž podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14
ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545) musí být náhrada dostatečně vysoká tak, aby se původci další neoprávněné zasahování "nemohlo vyplatit". Tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva odepřel stěžovateli účinný prostředek nápravy, a nemohl tak zohlednit další kritéria jako proporcionalitu náhrady v čase, intenzitu zásahu s ohledem na délku řízení a preventivně-sankční funkci náhrady ve vztahu k majetkovým poměrům škůdce.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud především poznamenává, že Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání v dané části odmítl na základě (kvazi)meritorního přezkumu. Nejvyšší soud se tedy dovoláním zabýval věcně a nevyhověl mu (v nyní řešeném rozsahu) pro to, že neshledal rozhodnutí soudů nižších stupňů rozporná s jeho judikaturou. Tento závěr přitom dostatečně odůvodnil.
8.
Odůvodnění Nejvyššího soudu pak Ústavní soud neshledává vnitřně rozporným. Nejvyšší soud uvedl, že soudy hodnotily všechny zjištěné okolnosti, přičemž již přiznanou satisfakci považovaly za dostatečnou s přihlédnutím k poměrům druhé žalobkyně, zdravotnímu stavu a zejména zúžené míře kontaktu. K tomu Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel v tomto směru neuplatnil konkrétní argumentaci, když sice poukázal na psychické problémy, ty ovšem nebyly doloženy. V tom není žádný rozpor, danou část odůvodnění lze číst i tak, že stěžovatel podle Nejvyššího soudu neuplatnil konkrétní argumentaci s výjimkou nedoložených psychických obtíží druhé žalobkyně. Bližší argumentaci ve vztahu k psychickým obtížím druhé žalobkyně stěžovatel ostatně neuplatňuje ani v ústavní stížnosti.
9. Z napadeného rozhodnutí je také jasně patrné, proč bylo části dovolání vyhověno a části nikoliv. Stěžovatel zdůrazňuje, že obě části dovolání byly formulovány stejně a vycházely ze stejného skutkového základu, pořád šlo ovšem o nároky původně dvou odlišných osob. Není nic neústavního na tom, pokud Nejvyšší soud shledá postup soudů ve vztahu k jednomu nároku správným a ve vztahu k druhému nikoliv (např. tedy odškodnění jedné osoby dostatečným a druhé nedostatečným).
10. Lze dodat, že podle skutkových závěrů městského soudu, které stěžovatel v ústavní stížnosti relevantním způsobem nezpochybňuje, druhá žalobkyně před smrtí své dcery pobývala v domově pro seniory, na úmrtí dcery si nepamatovala, k předmětu sporu a navržené částce nebyla schopna se vůbec vyjádřit a její zdravotní stav nenaznal v souvislosti s úmrtím dcery žádných změn. Je zjevné, že její situace nebyla srovnatelná se situací stěžovatele a že Nejvyšší soud při svém závěru, že soudy ve vztahu k druhé žalobkyni dostatečně vyhodnotily relevantní okolnosti, nepostupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
11. K té je možné doplnit, že stěžovatel s touto judikaturou nakládá zavádějícím způsobem, neboť cituje pasáže nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14
(jeho body 19 a 20), v nichž údajně měl Ústavní soud stěžovatelem citovanou část týkající se preventivně-satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy "zdůraznit"; jde nicméně o pasáže z narace, konkrétně o reprodukci argumentace tehdejších stěžovatelů. Daná část je koneckonců zřetelně nadepsána jako "Námitky obsažené v ústavní stížnosti". Nešlo tedy o právní názor Ústavního soudu, za který jej stěžovatel, resp. jeho právní zástupce vydává. Upozorňuje-li přitom stěžovatel na to, že se další neoprávněné zasahování do práv nesmí původci "vyplatit", není úplně jasné, co je tím v kontextu nyní posuzované věci myšleno.
Z napadených rozhodnutí neplyne, že by daná nehoda byla záměrná nebo že by z ní pro kohokoliv plynul jakýkoliv prospěch. Řidič vozidla byl (pro nedbalostní trestný čin) stíhán a odsouzen a Dopravní podnik města Brna vystupuje jako žalovaný v řízení, z něhož vzešla tato ústavní stížnost a které dosud probíhá po zásahu Nejvyššího soudu, podle něhož je za daného skutkového stavu namístě stěžovateli přiznat vyšší odškodnění než zákonem stanovenou základní částku.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. K návrhu na odklad vykonatelnosti, který sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud pro úplnost podotýká, že odklad vykonatelnosti rozhodnutí, kterým se odmítá dovolání, by ani nebyl způsobilý ničeho dosáhnout. Stěžovatel se snažil zabránit "bezprostředním účinkům" zejména "ve výrocích o nákladech řízení", které by údajně mohly způsobit stěžovateli "nevratnou újmu". Ovšem výroky o nákladech řízení stěžovatel nenapadl, nákladové výroky v dané věci zněly tak, že se náhrada nákladů nepřiznává žádnému z účastníků, a ještě k tomu byly rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušeny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu