ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: H. H., zastoupený JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem náměstí Svobody 77/12, Brno, proti žalovanému: Dopravní podnik města Brna, a.s., IČO 25508881, se sídlem Hlinky 64/151, Brno, o 7 020 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 189/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 38 Co 151/2023-405, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2024, č. j. 38 Co 151/2023-405, v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2023, č. j. 16 C 189/2015-378, v části výroku o zamítnutí žaloby ohledně 4 260 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 20. 8. 2015 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, spolu s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2023, č. j. 16 C 189/2015-378, v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4 260 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 20. 8. 2015 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 16 C 189/2015-215, zamítl žalobu, jíž se žalobce a) H. H. domáhal po žalovaném zaplacení 4 500 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) M. B. 3 000 000 Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak ve sporu o náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením paní J. H., matky žalobce a) a dcery žalobkyně b).
2. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení žalobkyně b) zemřela, Krajský soud v Brně rozhodl, že v řízení o náhradu újmy způsobené usmrcením J. H. bude pokračováno s žalobcem a) jako s procesním nástupcem žalobkyně b), a poté z důvodu částečného zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně v celkové částce 480 000 Kč (2 x 240 000 Kč) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Následně usnesením ze dne 15. 9. 2021, č. j. 44 Co 167/2019-259, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 16 C 189/2015-378, žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 7 020 000 Kč s
příslušenstvím, opětovně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2014, č. j. 9 T 295/2013-306, byl obžalovaný J. S. (zaměstnanec žalovaného dopravního podniku) uznán vinným, že dne 16. 5. 2013 ve 13.15 hod. v Brně řídil při výkonu svého povolání po ulici XY v pravém jízdním pruhu trolejbus MHD Brno a při odbočování vpravo do ulice XY na zelený signál světelného signalizačního zařízení porušil § 5 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, zachytil pravou stranou trolejbusu, v prostoru pravého předního kola, chodkyni J.
H., přecházející vozovku ulice XY po vyznačeném přechodu pro chodce na svit zeleného světla pro chodce levým bokem a čelem k přijíždějícímu trolejbusu; chodkyně při pádu a následném smýkání pod trolejbusem utrpěla blíže specifikovaná polytraumata a zranění téhož dne podlehla. Trestní soud v jednání řidiče shledal porušení důležité povinnosti uložené zákonem, čímž byl spáchán přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Ze zdravotnické dokumentace žalobce bylo soudem zjištěno, že k datu 10.
9. 2014 je u něj konstatována špatná nálada, že špatně spí, ráno se brzy probouzí, má výkyvy nálad a v poslední době pociťuje úzkost, depresivní náladu, lehkou plačtivost s možným nástupem posttraumatického syndromu. K 17. 2. 2015 dochází ke zlepšení psychického stavu, nicméně žalobce stále pociťuje výkyvy nálad a problémy se spánkem. K 16. 3. 2015 se žalobce cítí dobře a zkouší pracovat, mírně se zlepšuje i psychicky a dne 4. 9. 2015 stále pociťuje výkyvy nálad. Žalobce v účastnické výpovědi uvedl, že v souvislosti s nešťastnou událostí byl nucen brát léky a povahově se změnil z extroverta na introverta, který sice chodí do společnosti, ale vysedává sám, jen pozoruje lidi a známým se vyhýbá, aby nebyl dotazován na nešťastnou událost.
Do 30. 6. 2016 byl žalobce zaměstnán u společnosti JET Money, s.r.o., jako obchodní manažer, kam nastoupil v lednu 2013 s představou zaměstnání na 6 maximálně 12 měsíců a úkolem „rozjet oblast obchodních zástupců a následně je stabilizovat“. S dalším přítelem jednal o osobní účasti ve sportovní firmě, což se nezrealizovalo, neboť nastala předmětná událost. Velké citové pouto k matce si vytvořil žalobce poté, kdy dospěl k závěru, že má povinnost nahradit mužský prvek v jejím životě, což pociťoval zejména v době, kdy matka byla provdána za pana H., který byl výbušné povahy.
Společnou domácnost s matkou vedl nepřetržitě, podílel se na chodu domácnosti i finančně. V době výslechu měl žalobce dlouhodobou přítelkyni, kterou znal od roku 1999, nicméně si vytvořili partnerský vztah až po smrti matky. V období od roku 1999 do roku 2013 měl žalobce i jiné přítelkyně, u žádné však nebydlel a s žádnou nežil. Žalobce užívá byt č. 3 na ulici XY v Brně na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2017 na dobu neurčitou, jež mu byla vystavena po osvědčení přechodu nájemní smlouvy po zemřelé matce J.
H., se kterou žil ve společné domácnosti na uvedené adrese od 1. 5. 2012. Ke dni 19. 2. 2003 byly v tomto bytě hlášeny celkem 3 osoby, a to J. H., J. H. a H. H. K datu 30. 4. 2010 byli v bytě hlášeni M. B., J. H. a H. H. Z příjmových pokladních dokladů za roky 2008 až 2013 soud zjistil, že poplatek za komunální odpad hradila J. H. i za žalobce. Vyjma jediného dopisu, který vnímá žalobce jako obecnou nabídku „formulářového typu“, neprojevil žalovaný de facto žádný pokus o omluvu. Z výslechu původní žalobkyně b) M.
B. soud zjistil, že si na úmrtí své dcery nepamatovala, byla již 10 let umístěna v Domově pro seniory XY v Brně, kde se jí líbilo; předtím bydlela s dcerou a vnukem na adrese Brno, XY. Jak dlouho zde bydlela, nevěděla, rovněž neznala, kdy se přestěhovala z XY do Brna. Na základě výslechu dalších svědků soud dospěl ke skutkovému závěru, že před tragickou událostí vykazovala rodina zemřelé standardní rodinné vztahy nikterak nevybočující z obvyklých rodinných, sociálních, zdravotních či ekonomických vazeb v rámci rodiny.
Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by některý z členů rodiny byl finančně, sociálně, majetkově či podobně odkázán na dalšího člena rodiny, a pokud se tyto osoby vzájemně navštěvovaly, popřípadě spolu vedly společnou domácnost, tato vazba nevykazovala jiné znaky než znaky standardních, rodinných vztahů. Žalovaná vyplatila žalobcům celkem 507 952 Kč, a to nejprve dne 22. 10. 2013 částku 253 976 Kč představující 50% zálohu náhrad na jednorázové odškodnění syna ve výši 120 000 Kč, jednorázové odškodnění matky ve výši 120 000 Kč a náklady spojené s pohřbem v částkách 12 299 Kč, 808 Kč, 569 Kč a 300 Kč. Dne 27.
6. 2014 byly doplaceny totožné částky.
4. Po právní stránce soud prvního stupně nejprve vyložil přechodné ustanovení § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tak, že sice není pochyb o protiprávnosti a společensky neakceptovatelném počínání žalovaného, nelze to však považovat za mimořádný důvod hodný zvláštního zřetele, který by umožňoval aplikovat na odčinění nemajetkové újmy aktuální právní úpravu podle druhého odstavce tohoto ustanovení. Jelikož v dané věci jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1.
1. 2014 a k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy (respektive ke škodní události, s níž zákon spojuje vznik povinnosti k náhradě škody bez ohledu na zavinění) došlo před tímto datem, soud rozhodl podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Neztotožnil se s názorem žalobce, že odčinění újmy paušálními částkami podle § 444 odst. 3 obč. zák. je nedostatečnou satisfakcí vzniklé újmy na jeho osobnostních právech. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že usmrcením matky došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobce (chráněného § 11 obč. zák.), jehož součástí je i rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými, příbuznými, sociální a morální vztahy včetně udržování a rozvíjení vzájemných vztahů.
Soud však neshledal, že by nastalo žalobcem tvrzené snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, neboť nebyl v rozhodné době společensky činnou osobou jako například umělec, politik, vědec. Tomuto kritériu neodpovídá ani představa žalobce, že se změnil z extroverta na introverta, neboť se jedná toliko o subjektivní projev bez dosahu na pocity každé jiné fyzické osoby nacházející se na místě a v postavení postižené osoby. Každý dospělý je při standardních rodinných vztazích úmrtím osoby blízké zasažen, což se projevuje různě, zejména depresí, plačtivostí, uzavřením se do sebe, častějšími či intenzivnějšími vzpomínkami na zemřelého.
Podle názoru soudu jsou to charakteristické projevy zármutku nad ztrátou blízké, někdy až milované osoby. Žádný ze shora uvedených projevů však nenaplňuje znaky třetí podmínky spočívající v mimořádných okolnostech, jak má na mysli přechodné ustanovení, a pokud se tyto projevy v minulosti u žalobce projevily, šlo o standardní projev zármutku nad ztrátou blízké milované osoby. Rozhodně však tato zjištění nezakládají bez dalšího právo na přiznání zadostiučinění v penězích postižené osobě v duchu § 13 odst. 2 obč. zák., neboť takováto povinnost může škůdci vzniknout jen v případech, kdy uvedené odškodnění nepostačuje, nebo byly škodní událostí zpřetrhány vztahy, které zde existovaly nad rámec běžných vztahů v rodině nebo ve společné domácnosti a v důsledku úmrtí výrazně překračují obvyklé vzniklé následky, což v daném řízení ve vztahu k žalobci prokázáno nebylo.
Mezi žalobcem a jeho matkou byl shledán standardní rodinný vztah nevybočující z obvyklých rodinných, sociálních, ekonomických či zdravotních vazeb.
Ani na straně bývalé žalobkyně b) soud neshledal naplnění třetí podmínky spočívající v existenci mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele tak, jak uvedla v žalobě s důrazem na trvalý a zásadní charakter zásahu do soukromého života žalobkyně b), který vnímala jako újmu snižující její důstojnost a vážnost ve společnosti.
5. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 38 Co 151/2023-405, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s právním posouzením věci a plně odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.
6. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda podmínka existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, je v dané věci naplněna ve smyslu mimořádnosti újmy a okolností případu spočívajících v mimořádně trýznivém způsobu smrti oběti, v okolnostech zasažení pozůstalých v důsledku bezprostřední konfrontace s touto trýznivou smrtí milované blízké osoby, nelidského utrpení, které oběť musela prožít, místem, kde se nehoda stala, vznikem a rozvojem duševní poruchy dnes
již jediného žalobce. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle § 2959 o. z., neboť soudy při stanovení výše náhrady nepřihlédly k zásadě proporcionality a zásadě slušnosti ani k majetkovým poměrům žalovaného škůdce. Kompenzace pozůstalým by měla být co nejúplnější, což rezonuje se zásadou, podle níž rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany, a též s tím, že život člověka je významnější hodnotou než majetek. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů, že by v dané věci nebyly zjištěny mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci aktuální právní úpravy.
Následně v dovolání rekapituluje jednotlivé v řízení provedené důkazy, na jejichž základě prokazuje, že vzájemné vztahy a citové vazby mezi původními žalobci a zemřelou byly vyvinuty nadstandardně a zcela nad rámec současných zvyklostí. Oba žalobci v řízení prokázali, že kvůli psychické bolesti byli nuceni vyhledat lékařskou pomoc. Jejich psychická bolest vygradovala do takové míry duševního onemocnění, že bylo nutno u obou přistoupit k pomoci užíváním psychofarmak, která dovolatel užívá doposud.
Poukazuje na chladný postoj žalovaného, jeho lhostejnost, aroganci a vyjádřenou bezcitnost neochotou prezentovat soudu a žalobcům, jaká preventivní opatření přijal, aby na daném místě nedocházelo k usmrcení nebo ohrožení chodců. Nehoda se stala na křižovatce řízené světelnými semafory, které byly v době nehody plně funkční, a je tak výsledkem dlouhodobého, závažného a vědomého porušování zákonných norem a pravidel silničního provozu ze strany řidičů žalovaného. To plyne z výslechu znalce, podle nějž kritický a riskantní průjezd křižovatkou, bude-li proveden bez dodatečných opatření na straně řidiče nebo patřičných technických opatření na straně provozovatele, bude vždy porušením zákonných povinností a hrubým porušením dopravních předpisů a pravidel silničního provozu.
Soudy tak měly hodnotit naplnění nejen satisfakční funkce náhrady, ale i funkce preventivní, aby se do budoucna zabránilo opakování podobných případů ze strany provozovatele městské hromadné dopravy. Žalobcům se nedostalo žádné omluvy ze strany viníka nehody. Formální dopis s vyjádřením upřímné soustrasti byl jediným kontaktem se žalobci. Protože soudy náležitě a komplexně nezhodnotily všechny rozhodné okolnosti pro přiznání náhrady nemajetkové újmy, jak vyžaduje široce odkazovaná judikatura Nejvyššího
7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že použité argumenty již v průběhu řízení zazněly a dovolatel neuvádí žádný důkaz, který by soud opomenul, pouze polemizuje se závěry soudů, které se ovšem s jeho námitkami vypořádaly dostatečně. Soudy postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou, včetně judikatury, na niž dovolatel odkazuje. Jak bylo z dokazování zjištěno, v dané věci nejde o mimořádný případ. Dovolatel neprokázal, že by u něj došlo k duševnímu onemocnění, které je trvalého rázu a má povahu ztížení společenského uplatnění v tom směru, že by měl omezenou seberealizaci ve sféře rodinného, kulturního a společenského života. V řízení nebylo prokázáno, že úroveň rodinných vztahů se zemřelou před její smrtí byla na výrazně vyšší úrovni, než je tomu ve společnosti obvyklé. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že vztahy v rodině byly standardní. K dopravní nehodě došlo z důvodu selhání jedince, řidiče trolejbusu, zaměstnance žalovaného, který byl za toto jednání pravomocně odsouzen, a to za přečin usmrcení z nedbalosti. Tvrzení žalobce, že by dopravní nehoda byla vyústěním dlouhodobého, závažného a vědomého porušování zákonných norem a pravidel silničního provozu, nebylo v řízení prokázáno. Žalovaný neeviduje žádnou jinou dopravní nehodu se shodným následkem, a tudíž nebylo třeba činit žádné další kroky, jak v řízení opakovaně uváděl. Nepopírá, že si žalobce s matkou byli blízcí a měli dobré vztahy, proto smutek a ztráta, kterou žalobce po smrti své matky prožívá, je zcela pochopitelná. Nicméně nelze ji ve světle judikatorních závěrů chápat jako újmu snižující jeho hodnotu, důstojnost a vážnost ve společnosti, která by odůvodnila přiznání mimořádného odškodnění nad rámec již vyplacených částek. Žalovaný nezpůsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Ztotožňuje se tak se závěry soudů a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání, které bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., je zčásti přípustné a v tomto rozsahu i důvodné, zčásti přípustné není.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. V první řadě je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k aplikaci přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. (srov. zejména rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněný pod číslem 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), které ve výjimečných případech umožňuje použít pozdější úpravu i na případy škodních událostí, které nastaly za účinnosti občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.
Předchozí úprava nároků pozůstalých vycházela ze zákonem přesně stanovené výše náhrady, zatímco nyní účinný předpis výši nikterak neurčuje a ponechává její stanovení jen na úvaze soudu. Základní podmínkou pro to, aby soud mohl na dosud nerozhodnutý nárok na návrh žalobce aplikovat občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí pr?i?pady, kdy s?ku?dce zpu?sobil s?kodu u?myslne? z touhy nic?it, ublížit nebo z jine? pohnutky zvla?s?t? zavrz?eni?hodne?. Za takovou lze považovat pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu (Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 731 s.). Protiprávnost je znakem každého trestného činu a vzhledem k tomu, že trestný čin je vždy jednání společensky škodlivé, bude v každém případě i společensky odsouzeníhodné. Na druhou stranu ne každý případ, kdy újma byla způsobena trestným činem, lze považovat bez dalšího za mimořádný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 3079 o. z. V rozsudku ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, Nejvyšší soud výklad daného ustanovení dále upřesnil tím, že podmínkou není jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31.
12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu, zasaženému protiprávním jednáním, neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým. Tato pravidla konečně Nejvyšší soud formuloval i přímo ve vztahu k odčinění újmy sekundárním obětem v případě úmrtí blízké osoby (rozsudek ze dne 28.
4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2315/2019) s tím, že i podle předchozí právní úpravy (§ 13 obč. zák.) mohlo být poskytnuto zadostiučinění za porušení osobnostních práv v penězích (bylo-li by prokázáno protiprávní jednání a vznik závažné újmy na straně pozůstalých) a jestliže § 2959 o. z.
poskytuje ochranu v zásadě za splnění obdobných podmínek, potom setrvání na dosavadní právní úpravě neznamená rozpor s dobrými mravy a nevede ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění a již tím nejsou dány mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. Stejně jako v tehdejším případě i nyní jde o úmrtí v důsledku dopravní nehody, přičemž shodně v obou případech nebylo v řízení prokázáno (ani tvrzeno), že by se jednalo o úmyslné způsobení újmy či způsobení újmy ze zavrženíhodné pohnutky. Samu okolnost, že zaměstnanec žalované byl za způsobení nehody trestně odsouzen, nelze považovat za mimořádný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu citovaného ustanovení, podobně jako průběh nehody, který byl pro usmrcenou osobu trýznivý. Soudy nižších stupňů tak při výkladu § 3079 odst. 2 o. z. postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
11. Oproti tomu je zřejmé, že odvolací soud nerespektoval dostatečně vývoj judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudek ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, nebo ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 11-12/2017 s. 365), podle níž bylo možno výjimečné okolnosti případu zohlednit cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. zvýšením náhrad nad jednorázové částky zakotvené v § 444 odst. 3 obč. zák. Tyto paušální částky byly totiž podle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit náhradou za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. obč. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, a ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2276/2018).
12. Relevantní kritéria pro rozhodování o výši relutární náhrady shrnul Nejvyšší soud na základě poznatků z judikatury k občanskému zákoníku, účinnému do 31. 12. 2013, zejména v rozsudku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, který Ústavní soud sice zrušil, avšak hlediska určení výše náhrady převzal do nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, (odst. 53 a 54), kde vyslovil, že okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, mohou být podle rozvíjející se doktríny zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu), jsou a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby. V tomtéž nálezu Ústavní soud rovněž vyslovil, že po důkladném zhodnocení shora uvedených kritérií musí obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vyložit, jakým způsobem jednotlivá kritéria posoudily a jak se to které kritérium podílelo na určení konečné výše relutární náhrady. Absence náležitého zohlednění kritérií pro stanovení výše relutární náhrady může představovat porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
13. Soudy nižších stupňů se v nyní projednávané věci zabývaly otázkou, zda jsou dány popsané okolnosti, které by odůvodňovaly odškodnění nemajetkové újmy nad rámec paušálních částek podle § 444 odst. 3 obč. zák. Ve vztahu k nároku původní žalobkyně b), do nějž žalobce a) vstoupil, hodnotily všechny zjištěné okolnosti, za nichž ke škodě došlo, a intenzitu vzniklé újmy, vyložily, proč projednávaný případ nedosahuje mimořádné intenzity újmy ani mimořádnosti okolností, za nichž ke škodě došlo, a dovodily, že v projednávané věci jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. bylo pro původní žalobkyni b) vzhledem k jejím poměrům, zdravotnímu stavu a zejména zúžené míře kontaktu dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu. Dovolání v tomto směru a ve vztahu k poměrům později zemřelé matky usmrcené osoby konkrétní argumentaci neuplatňuje. Dovolatel sice poukazuje na psychické obtíže, které ovšem nejsou doloženy a je zřejmé, že psychický stav matky usmrcené osoby byl sám o sobě zhoršený. V této části nároku, jíž odpovídá uplatněná a nepřiznaná částka 2 740 000 Kč, tak dovolací soud neshledal dovolání přípustným a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
14. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným a důvodným ve vztahu k nároku žalobce a), ohledně nějž odvolací soud nedocenil některé významné okolnosti a neshledal na straně žalobce a) mimořádné okolnosti, které zakládají nárok na náhradu za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv podle § 13 obč. zák. Především nezohlednil okolnost, že žalobce v době úmrtí své matky neměl vlastní rodinu a se svou matkou sdílel v určitém rozsahu společnou domácnost, což u dospělých potomků nebývá běžné. Matka žalobce tak byla jeho nejbližším rodinným příslušníkem a jejich společné soužití nelze klasifikovat jako pouze standardní kvalitu vztahu. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jimiž je dovolací soud vázán, svědčí dále o zvýšené intenzitě prožívání tragické události, která u dovolatele vyvolala po delší dobu negativní příznaky, s nimiž se psychiatricky léčil, byť jeho obtíže nedosáhly trvalých následků (ztížení společenského uplatnění). Tyto okolnosti svědčí o intenzivnějším a hlubším zásahu do soukromého a rodinného života, než jak je oceněn zákonem stanovenou paušální částkou 240 000 Kč v § 444 odst. 3 obč. zák. Naopak jsou tu tedy důvody pro přiznání peněžité náhrady postupem podle § 13 odst. 2 obč. zák. nad rámec žalovaným poskytnutého jednorázového odškodnění. Odvolací soud měl též více zohlednit způsob usmrcení matky žalobce, jenž pro pozůstalého žalobce lze považovat za traumatizující, byť nebyl přímým svědkem škodní události (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011).
15. Z hlediska principu proporcionality měl odvolací soud přihlédnout k rozhodnutím vydaným v obdobných věcech. V případech dopravních nehod (s nedbalostním zaviněním) se odškodnění nemajetkové újmy (§ 13 obč. zák.) nejbližších příbuzných nad rámec zákonem stanovených paušálních částek podle § 444 odst. 3 obč. zák. pohybovalo okolo 200 000 Kč a více (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. 24 C 39/2009, jímž manželovi zemřelé, který však byl svědkem nehody, bylo přiznáno 500 000 Kč a dceři i synovi, každému 200 000 Kč, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 3 Co 157/2010, jímž manželce bylo přiznáno 400 000 Kč, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 3 Co 32/2012, kterým po dopravní nehodě na dálnici bylo pozůstalé manželce přiznáno 400 000 Kč, matce 300 000 Kč a nezletilému synovi 645 000 Kč), a to aniž by pozůstalí utrpěli újmu na zdraví. I když náhrady ve srovnatelných případech nedosahovaly několikamilionových hodnot, jak požaduje dovolatel, je zřejmé, že soudní praxe shora popsané okolnosti považovala za důvod pro přiznání peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv.
16. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se při úvaze o existenci nároku na náhradu za zásah do soukromého a rodinného života usmrcením osoby blízké odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení je tak naplněn. Z těchto důvodů má dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v části týkající se nároku žalobce a) zrušil. Protože důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
17. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Soud v dalším řízení zváží míru a intenzitu shora popsaných kritérií odůvodňujících náhradu nad zákonem upravené minimální paušální částky a přiměřeně tomu stanoví odpovídající výši náhrady, nikoliv tedy na úrovni požadovaných milionů, nýbrž spíše v řádu nižších statisíců.
18. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu