Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2015, č.j. 34 T 1/2015-674, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2016, č.j. 4 To 2/2016-770, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, č.j. 7 Tdo 1050/2016-81, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2016, č.j. 4 To 2/2016-770, byl z podnětu odvolání stěžovatele a dalších obžalovaných rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo ve zrušené části nově rozhodnuto tak, že byla stěžovateli a dalším obžalovaným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku ve výši 71.222,- Kč, a poškozenému R. K. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 132.676,- Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený R. K. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením ze dne 31. 8. 2016, č.j. 7 Tdo 1050/2016-81, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a dalších obžalovaných podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a tento svůj názor blíže podrobně rozvádí. V této souvislosti upozorňuje, že soudy v rámci dokazování hodnotily důkaz, který byl podle něj proveden v rozporu s trestním řádem, a to výpověď poškozeného R. K. ze dne 10. 9. 2014, která byla učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon, ačkoliv pro to nebyl žádný zákonný důvod. Dále stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného R.
K. v přípravném řízení dne 10. 9. 2014 a dne 15. 10. 2014 a následně u hlavního líčení dne 10. 3. 2015. Tyto výpovědi poškozeného podle stěžovatele nelze považovat za shodné a souladné a navíc jsou podle něj v extrémním rozporu s výpověďmi nezávislých svědků, které jednoznačně vyvracejí všechny výpovědi poškozeného, a se závěry znalkyně, které soudy nesprávně a zcela účelově vyhodnotily k tíži stěžovatele a dalších obžalovaných. Oproti tomu výpověď stěžovatele podle jeho mínění zcela koresponduje nejen s výpověďmi ostatních odsouzených, ale rovněž také s výpověďmi svědků a se závěry znalkyně.
Ústavní soud je však dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Snahou stěžovatele je především zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud ovšem nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, však v projednávané věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pakliže stěžovatel namítá, že výpověď poškozeného R. K. ze dne 10. 9. 2014, která byla učiněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon, byla provedena a soudy hodnocena v rozporu s trestním řádem, lze jej plně odkázat na podrobnou a správnou argumentaci obecných soudů.
Výpověď učiněná v rámci přípravného řízení dne 10. 9. 2014 byla soudy vyhodnocena jako neodkladný úkon provedený v souladu s § 158a a § 164 odst. 4 trestního řádu. Závěr o procesní použitelnosti této výpovědi přitom soudy také pečlivě vysvětlily. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že policejní orgán neodkladnost prováděného úkonu řádně zdůvodnil v návrhu, který adresoval státnímu zástupci, zdůvodnil jej i státní zástupce a tento postup byl zdůvodněn také v protokolu o výslechu, který byl proveden v nemocnici v Karviné a kterého se účastnil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné a soudce Okresního soudu v Karviné.
Poškozený byl následně v přípravném řízení opětovně vyslechnut dne 15. 10. 2014 poté, co bylo vůči všem třem obžalovaným zahájeno trestní stíhání a tito měli možnost se s prvotní výpovědí poškozeného seznámit. Tento výslech byl proveden za účasti obhájce stěžovatele a obhájce obžalovaného D. L., obhájce obžalovaného P. M. se z výslechu omluvil. Následně byl poškozený vyslechnut u hlavního líčení dne 11. 3. 2015 a jak obžalovaní, tak jejich obhájci měli možnost se k obsahu jeho výpovědi vyjádřit a klást mu otázky.
V rámci hlavního líčení navíc byly obě výpovědi poškozeného z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. b) a § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu čteny a poškozený se k jejich obsahu opětovně vyjádřil a reagoval také na dotazy předsedkyně senátu, státního zástupce a obhájců obžalovaných. Kontradiktornost trestního řízení tak byla zachována (podrobně viz zejména s. 18-20 rozsudku krajského soudu, s. 9-10 rozsudku vrchního soudu a s. 3-5 usnesení Nejvyššího soudu).
Tato prvotní výpověď poškozeného, ve které jako pachatele svého napadení označil stěžovatele a další dva obžalované, navíc nebyla jediným usvědčujícím důkazem. Poškozený své napadení popsal v podstatě neměnným způsobem i ve svých následných výpovědích a pokud tyto obsahovaly odlišnosti ve vztahu ke ztotožnění osob a upřesnění jejich role během napadení, dovodily soudy, že jde o zřejmou tendencí poškozeného minimalizovat a zlehčit účast obžalovaných na jeho napadení, patrně z důvodu obav z obžalovaných plynoucích z jejich příslušnosti k fanouškům FC Baník Ostrava.
V této souvislosti soudy (kromě jiného) akcentovaly také fakt, že trestní stíhání obžalovaných nebylo iniciováno poškozeným, nýbrž lékařem, který jej ošetřoval v nemocnici a který neuvěřil jeho verzi, že si zranění způsobil sám pádem. Podstatné je, že sám poškozený tuto svou prvotní výpověď stvrdil jako pravdivou, popisující skutečně prožité a že tato jeho výpověď nestojí osamoceně, ale je v souladu také s ostatními provedenými důkazy.
Soud přitom velmi pečlivě konfrontoval nejenom všechny tři výpovědi poškozeného, ale tyto výpovědi hodnotil také ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům, jakož i v kontextu obhajoby uplatňované stěžovatelem a dalšími obžalovanými. Dospěl přitom k závěru, že výpověď poškozeného koresponduje také s výpovědí svědka K. M. a svědkyně N. J. a je rovněž v souladu s lékařskými zprávami objektivizujícími zranění stěžovatele a se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a výpovědí jeho zpracovatelky.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je třeba konstatovat, že pro toto tvrzení Ústavní soud v napadených rozhodnutích oporu nenalezl a ani této námitce stěžovatele tak nelze přisvědčit.
Jak konstatoval již Vrchní soud v Olomouci, z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané, o které důkazy svůj závěr o vině obžalovaných opřel, kterým výpovědím uvěřil, kterým ne a proč tomu tak bylo (podrobněji viz s. 10-13 rozsudku vrchního soudu). Souhlasit lze v tomto směru také se závěrem Nejvyššího soudu, dle kterého mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný extrémní rozpor není, jelikož zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného ve spojení s dalšími důkazy (blíže viz s. 3-5 usnesení Nejvyššího soudu).
Také dle názoru Ústavního soudu je z rozhodnutí obecných soudů patrné, že skutková zjištění mají v provedených důkazech dostatečnou základnu a ani učiněné právní závěry s nimi nejsou v nesouladu. Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, vycházely z potřebného množství důkazů, které hodnotily komplexně v souladu s požadavky vyjádřenými v § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, patřičně se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatele a svá rozhodnutí opřely o podrobnou a přiléhavou argumentaci, na kterou lze odkázat.
Soudy obsáhle vyložily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového děje, viny stěžovatele a právní kvalifikace jeho jednání, učinily. Vzhledem k tomu, že se v tomto směru žádného ústavněprávně relevantního pochybení nedopustily, nepřísluší Ústavnímu soudu takto učiněné závěry na základě polemiky vedené stěžovatelem jakkoli zpochybňovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu