Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti E. V., zast. Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2012, č.j. 29 Cdo 2917/2011-364, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.1.2011, č.j. 15 Cmo 164/2010-332, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.4.2010, č.j. 69 Cm 3/2007-289, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 1 odst. 1 Ústavy:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Čl. 1 odst. 2 Ústavy:
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Čl. 11odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv (porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 Ústavy neposuzoval, neboť tato ustanovení neobsahují samostatné individuální základní právo) a konstatuje, že k žádnému zásahu do nich napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani postupem soudů v řízení před jejich vydáním, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhá vyloučení spoluvlastnického podílu z konkursní podstaty, do níž byl zapsán spoluvlastnický podíl na nemovitostech, který byl s velkou pravděpodobností ve společném jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky, přičemž manželka v roce 2001 k tomuto spoluvlastnickému podílu zřídila zástavní právo; z tohoto důvodu po prohlášení konkursu na její majetek byl spoluvlastnický podíl sepsán do konkursní podstaty.
Sepsání spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty shledaly soudy důvodným, protože stěžovatel neuplatnil námitku tvrzené neplatnosti zástavní smlouvy ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zákoníku v promlčecí lhůtě a žalovaný vznesl námitku promlčení. Z těchto zjištění je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v otázce důvodnosti sepsání spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty úpadkyně. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
Ústavní stížnost je v tomto punktu pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně oprávněnosti sepsání spoluvlastnického podílu do konkursní podstaty, přitom Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v průběhu sporu zastoupen kvalifikovanými právními zástupci, kterým profesní etika velí (mají-li dostatek odborných znalostí) poskytnout klientovi objektivní informace o relevantních právních následcích příslušných právních skutečností (např. o povaze tzv. relativní neplatnosti, o podmínkách jejih dovolání).
Reálné posouzení pozice stěžovatele tak mělo vést k závěru, že žaloba v dané situaci nemůže být úspěšná. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se krajský soud a vrchní soud vypořádaly se stěžovatelovými námitkami. Z uvedených důvodů nemohlo ani dojít k porušení stěžovatelova základního práva garantovaného v čl.
11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud doplňuje, že návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu je též zjevně neopodstatněný, protože stěžovatel vůči posouzení přípustnosti jeho tzv. nenárokového dovolání neformuluje jedinou námitku.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu