Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. L. T., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 10 To 137/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 3 T 102/2002,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 10 To 137/2003, zamítl odvolání obžalovaného J. M. (dále jen "stěžovatel") a potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 3 T 102/2002 (dále jen "soud prvního stupně"). Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou tří let.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudku Okresního soudu v Náchodě pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel spatřoval v postupu obecných soudů, které neprovedly jím navržené důkazy, nezabývaly se jeho obhajobou, podloženou listinnými důkazy, a při hlavním líčení vystupovala jako svědkyně soudní znalkyně, která byla před zahájením hlavního líčení v jednací síni společně se soudci a státním zástupcem, bez přítomnosti obhájců a obžalovaných.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda je ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákon o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak je patrno ze sdělení Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 9. 2003, stěžovatel dne 14. 7. 2003 podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 10 To 137/2003, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (sp. zn. 3 Tdo 1112/2003). O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR dosud meritorně nerozhodl, dne 1. 10. 2003 jej vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k odstranění jeho vad.
Ze Sdělení Ústavního soudu ČR, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR dne 14. 7. 2003, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno dne 3. 2. 2003 a projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána k poštovní přepravě po tomto datu, a to dne 14. 7. 2003.
S ohledem na tyto závěry se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu