Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti AGROWALD, s.r.o., sídlem Přízeř 31, Rožmberk nad Vltavou, zast. JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem, sídlem Luční 901, Hluboká nad Vltavou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, č.j. 28 Cdo 1758/2013-423, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.3.2013, č.j. 22 Co 12/2011-396, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, Stanislava Pavelce a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle stěžovatelky je stěžejní otázkou problematika interpretace ustanovení § 11a odst. 11 zákona č. 229/1991 Sb., konkrétně pojmu funkční souvislost, a jeho následná aplikace na zjištěný skutkový stav. Zastává názor, že provozem střelnice jsou ovlivněny též okolní pozemky v prostoru ohroženém střelbou (dopadové pásmo). Stanovisko obecných soudů je založeno na premise, že pozemky v dopadovém pásmu funkčně nesouvisí se stavbami tvořícím střelnici, že jde toliko o prostou souvislost, která je nižší kvality než souvislost funkční.
Je přesvědčena, že bezpečný provoz nelze uspokojivě zajistit strohým umístěním několika výstražných značek a dohodou s osobami hospodařícími v dopadovém pásmu, když je zde dána možnost předmětné pozemky získat do vlastnictví a účinně tak vyloučit přítomnost kohokoliv v dopadovém pásmu. Nabytí pozemků do vlastnictví stěžovatelky by zároveň vedlo k racionálnímu uspořádání vztahů v dané lokalitě. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka též ve skutečnosti, že krajský soud zhodnotil důkazy provedené znaleckými posudky do značné míry svévolně.
Ač byl jeden znalecký posudek zpracován k jeho zadání, soud vyšel ze znaleckého posudku zpracovaného na zadání vedlejšího účastníka; přitom svůj postup v odůvodnění rozsudku chybně podložil. Dále stěžovatelka brojí proti posuzování povahy jednotlivých střelišť a konstatování odvolacího soudu, že nejsou součástí budovy, považuje za porušení základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť došlo k nesprávné aplikaci jednoduchého práva. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje též neprovedení navržených důkazů, zejména ohledáním na místě, a nevypořádání se s jejich neprovedením.
Při posuzování platnosti kupní smlouvy obecné soudy údajně nepřihlédly k její dobré víře, kdy předmětné pozemky nabyla na základě písemné smlouvy od osoby zřízené státem k privatizaci státní půdy, co považuje za stěžejní pro založení jejího ústavně garantovaného vlastnického práva. Dle jejího názoru nelze přijmout závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy z důvodu nesplnění zákonné podmínky funkční souvislosti bez toho, aby byla žalobcem tvrzená neexistence funkční souvislosti prokázána. Zejména pokud se jeho tvrzení neprokázalo, má mít prioritu dobrá víra a ochrana legitimního očekávání na straně nabyvatele vlastnického práva.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 1 odst. 1 Ústavy:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Čl. 11 odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst.
1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu o naplnění podmínek pro privilegované nabytí pozemků vlastníkem stavby, tj. funkční souvislosti stavby a pozemků. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly oba soudy právě v této záležitosti.
Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy vyhověly žalobě směřující vůči stěžovatelce, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny (jak plyne z narativní části, platí toto hodnocení především pro odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu), proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl.
36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Po zjištění, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro převod pozemků do vlastnictví stěžovatelky, musely soudy hodnotit smlouvu jako absolutně neplatnou; taková smlouva není způsobilým právním důvodem pro nabytí vlastnického práva, proto také nemohlo dojít k zásahu do základního práva na ochranu majetku, neboť žádné takové majetkové právo stěžovatelce nepříslušelo. Ze stejných důvodů se stěžovatelka nemůže prezentovat legitimním očekáváním, protože jí - z objektivních důvodů - takové očekávání na nabytí majetku nemohlo vzniknout a pouhé subjektivní představy ochrany nepožívají.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu