Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. V. H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, čj. 23 Cdo 1886/98 - 93, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatelka návrhem ze dne 22. 1. 1999 na zahájení řízení před Ústavním soudem napadla shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto její dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 1997, čj. 35 Co 248/97 - 71, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 12. 1996, sp. zn. 15 C 144/92, ohledně vydání nemovitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Domnívá se, že Nejvyšší soud ČR nepřípustně zasáhl do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, a to do základního práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR, když dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost.
Ústavní soud je nucen k předložené ústavní stížnosti konstatovat, tak jak to již učinil v řadě svých předchozích rozhodnutí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Zkoumá však, zda před soudy, v daném případě před Nejvyšším soudem ČR, nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak stěžovatelkou namítané právo na spravedlivý proces, obsažené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR.
Jestliže se namítá porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného ustanovení, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Důsledkem soudcovské nezávislosti je mimo jiné i to, že soudce je při rozhodování vázán toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), v daném případě ustanoveními občanského soudního řádu.
Ústavní soud zjistil, že nelze nesouhlasit se závěrem vysloveným v napadeném usnesení Nejvyššího soudu ČR, že totiž za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ani podle § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy není naplněn dovolatelkou - stěžovatelkou tvrzený důvod přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., přičemž z obsahu spisu sp. zn. 15 C 144/92 Obvodního soudu pro Prahu 8 nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z dalších předpokladů přípustnosti dovolání, uvedených v § 237 odst. 1 o.
s. ř., nebylo možno rozhodnout jinak, než dovolání odmítnout jako nepřípustné. V souvislosti s touto věcí Ústavní soud poukazuje na své rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 30/98 , ve kterém odmítl ústavní stížnost této stěžovatelky do rozhodnutí odvolacího soudu, když mimo jiné nebylo zjištěno, že by stěžovatelce, jako účastnici řízení, byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.). Z těchto důvodů proto Ústavní soud musel návrh ústavní stížnosti do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. března 1999 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu