Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Pavla Koloděje, Ph.D., MBA, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 301/2025-108 z 26. 11. 2025 v rozsahu, kterým byl změněn výrok IV rozsudku obvodního soudu, a výroku IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 19 C 151/2024-56 z 20. 5. 2025, spojené s návrhem na zrušení § 9a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatňoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného před Úřadem práce Ostrava ve věci jeho žádosti o nahlížení do spisu z 29. 1. 2023.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 zastavil řízení co do povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli částku ve výši 9 877 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2024 do zaplacení (výrok I); uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 877 Kč od 19. 10. 2024 do 30. 10. 2024 (výrok II); co do částky 59 849 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok III) a stanovil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 8 715,50 Kč (výrok IV).
3. O odvolání, které směřovalo pouze vůči výrokům III a IV rozsudku obvodního soudu, Městský soud v Praze rozhodl tak, že prvostupňový rozsudek ve výroku III potvrdil a výrok IV změnil jen tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost platit náklady řízení ve výši 19 061 Kč, a ve zbytku jej potvrdil (výrok I). Dále městský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, kterou napadá výrok I rozsudku městského soudu v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek obvodního soudu ve výroku IV, a výrok IV rozsudku obvodního soudu. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho práva zaručená čl. 1, čl. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele mechanismus určování tarifní hodnoty pro výpočet úkonů právní služby ve věcech nároků na náhradu škody způsobené státem odporuje principům spravedlnosti a úspěchu ve věci a nesprávně plně závisí na diskreci soudu, kterou stěžovatel nemůže žádným způsobem ovlivnit.
5. Spolu s ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení § 9a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatel má za to, že uvedené ustanovení advokátního tarifu nepřípustně znevýhodňuje nároky proti státu (podle zákona č. 82/1998 Sb.) oproti zásahům do osobnostních práv, a to navzdory judikatuře Nejvyššího soudu, která tyto újmy považuje za materiálně totožné. Zatímco u osobnostních práv je stanovena minimální tarifní hodnota 65 000 Kč, u nároků proti státu váže odměnu na výši přiznané peněžité náhrady (max. 500 000 Kč), což u nízkých částek podle stěžovatele vede k nepřiměřeně nízké odměně. Stěžovatelka poukazuje i na to, že paradoxně je za nižší formu odškodnění (omluva či konstatování porušení) přiznávána vyšší odměna než za peněžitou náhradu.
6. Ústavní soud posoudil na úvod splnění procesních předpokladů řízení ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Napadá-li stěžovatel výrok IV rozsudku obvodního soudu, Ústavní soud není v této části k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nelze rušit to, co již bylo změněno (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3277/24
z 23. 7. 2025, bod 12). Ve zbylé části jsou již procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem splněny.
7. Ústavní soud vymezuje, že se obdobnou argumentací, jako je obsažena v nynější ústavní stížnosti již zabýval (viz zejména usnesení I. ÚS 3803/25 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3146/25
z 10. 12. 2025), přičemž znění ústavních stížností je téměř totožné. Nyní posuzovanou ústavní stížnost však stěžovatel - stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3803/25
- rozšířil o tvrzení, že stížnost přesahuje zájmy stěžovatele s ohledem na diskriminační charakter napadené právní normy, která byla v rámci rozhodování obecných soudů aplikována.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je v části, ohledně níž jsou splněny procesní předpoklady, návrhem zjevně neopodstatněným.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel napadá nákladové výroky obecných soudů. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu náhrady nákladů řízení staví velmi zdrženlivě (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2632/18
z 17. 4. 2019). Ačkoliv i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24
z 8. 4. 2025, bod 21). Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou proto zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, přitom musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici 50 000 Kč, tj. hranici bagatelnosti (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, body 11 a 34).
10. Tak tomu podle názoru Ústavního soudu bylo i v nynější věci. Stěžovatel sice neuvedl, jakou výši náhrady nákladů řízení podle jeho mínění měly obecné soudy přiznat, z okolností případu je však zřejmé, že rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou je nižší než zmiňovaná hranice bagatelnosti 50 000 Kč. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci obdobně jako ve věci, o které rozhodl usnesením sp. zn. I. ÚS 3803/25
, bod 5, neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost kasačního zásahu.
11. Stěžovatel v nynější věci - oproti argumentaci v ústavních stížnostech ve věcech sp. zn. I. ÚS 3803/25
či
sp. zn. II. ÚS 3146/25
- sice navíc výslovně tvrdí přítomnost okolností, pro které věc přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nicméně ústavní stížnosti dále zůstávají obsahově totožné. I když stěžovatel uvádí, že přesah vlastních zájmů shledává v tom, že právní úprava § 9a odst. 2 advokátního tarifu má diskriminační charakter, z hlediska obsahu nedoplnil v zásadě nic, co by již předtím nezaznělo v ústavních stížnostech, kterými se Ústavní soud zabýval v usneseních sp. zn. I. ÚS 3803/25
a
sp. zn. II. ÚS 3146/25
. I v předchozích stížnostech totiž zazněla identická argumentace zákazem diskriminace (čl. 3 Listiny) a Ústavní soud v ní žádné výjimečné okolnosti neshledal.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Návrh na zrušení § 9a odst. 2 advokátního tarifu je akcesorické povahy, a proto sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) tamtéž].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu