Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. K., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného advokátem JUDr. Rostislavem Sochorem, sídlem Masarykova 1680/110, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 834/2025-1125 ze dne 8. října 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 51/2025-1075 ze dne 10. června 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 98 T 20/2024-1010 ze dne 19. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, M. H., České průmyslové zdravotní pojišťovny, sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, a nezl. M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít odsouzením stěžovatele bez dostatečných důkazů.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci shledán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a k trestu propadnutí věci. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit škodu. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání zamítl, Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl jeho dovolání. Uvedeného činu se stěžovatel podle soudů dopustil ve zkratce tím, že poškozeného v jeho automobilu bodnul kuchyňským nožem do oblasti žeber a následně se jej pokusil bodnout do krku.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy vycházely z jediného důkazu, a sice výpovědi poškozeného, a hodnocení důkazní situace považuje za tendenční. Stěžovatel nezpochybňuje, že poškozeného zranil, tvrdí však, že šlo o nutnou obranu. Poškozený mu měl vyhrožovat a držel v ruce kovový nástroj podobný čepeli nože. Soudy přitom nevyvrátily, že stěžovatel měl nůž u sebe jen shodou okolností. Smysl podle stěžovatele nedává ani údajný motiv činu, kdy mělo jít o snahu vyhnout se trestu za majetkovou trestnou činnost, o níž měl poškozený vědět, ale nebyl ji poté schopen policii označit. Naopak proti stěžovateli je používáno i to, že veden radou obhájce ze začátku nevypovídal.
4. Stěžovatel dále poukazuje na zištný motiv poškozeného, na jeho trestní minulost a násilnické sklony, vytýká policejnímu orgánu zaujatost a liknavý přístup při stíhání poškozeného za jinou trestnou činnost (u některých policistů a státních zástupců údajně stěžovatel není oblíben, senát krajského soudu zase údajně ještě nikdy nevydal rozhodnutí, jímž by obžalovaného zcela zprostil obžaloby) a namítá, že soudy neprovedly některé obhajobou navrhované důkazy.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelovy námitky jsou převážně skutkové povahy. Jelikož přitom Ústavní soud na základě napadených rozhodnutí ověřil, že se soudy důkazní situací důkladně zabývaly a dospěly k logickým a přesvědčivě vyloženým závěrům, není zde pro kasační zásah z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti prostor. To platí i z hlediska námitky opomenutých důkazů, neboť soudy sice všechny stěžovatelem navržené důkazy opravdu neprovedly, ovšem i v tomto směru své úvahy náležitě vysvětlily (viz např. bod 35 usnesení Nejvyššího soudu).
7. K námitce, že nebylo vyvráceno stěžovatelovo tvrzení, že si vzal nůž s sebou omylem, lze dodat, že jak už upozornil Nejvyšší soud (bod 31 jeho usnesení), tato okolnost nebyla pro věc zásadní. Krajský soud totiž oproti obžalobě stěžovatele neodsoudil pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku (tedy vraždy s rozmyslem), nýbrž podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku (krajský soud výslovně uvedl, že i když stěžovatel o přítomnosti nože v bundě věděl, neznamená to, že jej zamýšlel na schůzce s poškozeným použít). Nutná obrana stěžovatele proti útoku poškozeného ostrým předmětem naopak vyvrácena byla nejen výpovědí poškozeného, ale i dalšími důkazy, z nichž zejména vyplynulo, že kromě nože stěžovatele se ve vozidle nacházely pouze nůžky, které ale byly v přihrádce pod kapesníky a dalšími předměty. Možno dodat, že soudy v rámci těchto úvah neopomenuly ani stěžovatelem zdůrazňovanou impulzivní povahu poškozeného, naopak ji vzaly při posuzování věrohodnosti jednotlivých skutkových verzí na vědomí (viz bod 54 rozsudku krajského soudu).
8. Stěžovatelem zmiňovaná předpojatost orgánů činných v trestním řízení zůstala v poněkud abstraktní rovině a z napadených rozhodnutí o ní nic nesvědčí. Poukazuje-li stěžovatel na to, že soudy proti němu použily to, že se na začátku rozhodl nevypovídat, není jasné, co konkrétně tím stěžovatel myslí; z napadených rozhodnutí se jeví, že soudy přihlédly k tomu, že s verzí o útoku nůžkami přišel stěžovatel až po několika měsících v době, kdy existence nůžek vyšla najevo (viz bod 29 usnesení Nejvyššího soudu) - na tom ale není nic neústavního.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu