Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 1 To 418/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 26. 6. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo ke stížnosti okresního státního zástupce zrušeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. PP 202/99, kterým byl odsouzený (nyní stěžovatel) podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a stanovena mu zkušební doba v trvání sedmi roků.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byl porušen § 61 odst. 1 tr. zákona, když splnil všechny podmínky jeho ustanovení dané pro podmíněné propuštění. Rovněž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu), v čl.
90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům), v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (soudce je při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 83 Ústavy ČR je totiž hlavním posláním Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud se seznámil s oběma usneseními obecných soudů, které rozhodovaly o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v čl. 90 a 95 Ústavy ČR, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Ustanovení všech shora zmíněných ústavních předpisů chrání právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování v souladu s ustanovením § 61 odst. 1 trestního zákona o podmíněném propuštění, podle kterého může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Krajský soud však v tomto případě dospěl k závěru v právě opačném smyslu, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k rozsahu trestné činnosti, způsobu provedení, době pokračování, spolu se sklonem odsouzeného k páchání trestné činnosti téhož druhu, aniž si vzal poučení z dřívějšího trestu odnětí svobody a vážil si dobrodiní amnestie prezidenta republiky, nelze učinit závěr o splnění podmínek pro podmíněné propuštění ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.
Ústavní soud konstatoval, že se nezabývá přehodnocováním důvodů, které vedly nebo nevedly k rozhodnutí soudu o tom, zda odsouzeného podmíněně propustí či nepropustí z výkonu trestu odnětí svobody, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu, a taková rozhodnutí jsou plně v jejich kompetenci. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k tomu, že by o stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění nerozhodovaly nezávislé a nestranné soudy, jak má na mysli ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud v tomto případě krajský soud neshledal, že se od odsouzeného dá očekávat, že v budoucnosti povede řádný život, nešlo o zásah do ústavních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu