Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Schwarze, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 259/2019-333 ze dne 1. 11. 2023, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. JUDr. Jaroslav Bárta, advokát, sídlem náměstí T. G. Masaryka 418/25, Plzeň ("žalobce"), se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-jih ("nalézací soud") domáhal proti stěžovateli zaplacení 169 451 Kč s příslušenstvím jako nezaplacené odměny za právní zastoupení. Nalézací soud rozsudkem č. j. 11 C 260/2018-93 ze dne 16. 5. 2019 žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 73 526 Kč (výrok II). Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") změnil poté k odvolání žalobce rozsudkem č. j. 56 Co 259/2019-255 ze dne 18. 5. 2021 rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobě vyhověl. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soudu usnesením č. j. 33 Cdo 3042/2021-293 ze dne 16. 2. 2022, které však zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 1190/22
ze dne 10. 1. 2023. Nejvyšší soud následně rozsudkem č. j. 33 Cdo 177/2023-307 ze dne 15. 3. 2023 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
2. Odvolací soud poté v záhlaví uvedeným rozsudkem (ve věci již druhým) potvrdil meritorní výrok rozsudku nalézacího soudu (výrok I), jeho výrok II změnil tak, že žalobce je povinen nahradit stěžovateli náklady nalézacího řízení ve výši 55 144,50 Kč (ústavní stížností napadený výrok II) a uložil žalobci povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 105 658,50 Kč (ústavní stížností napadený výrok III). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzal odvolací soud v úvahu okolnosti, za kterých vzniklo a bylo uskutečněno právní zastoupení stěžovatele žalobcem v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 227/2012 o žalobě o náhradu škody.
Stěžovateli v něm nevznikla žádná škoda a žalobce navíc vyjednal úhradu nákladů tohoto řízení vzniklých stěžovateli z prostředků Kooperativa pojišťovny, a. s., v rozsahu 50 000 Kč. Odvolací soud s přihlédnutím k těmto skutečnostem podle § 150 o. s. ř. ponížil náhradu nákladů řízení před nalézacím i odvolacím soudem o jednu čtvrtinu.
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných výroků rozsudku odvolacího soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 32 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel namítá nesprávný postup odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení. V původním rozsudku (č. j. 56 Co 259/2019-255 ze dne 18. 5. 2021) odvolací soud přiznal zcela úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení, zatímco aktuálně plně úspěšnému stěžovateli přiznal pouze tři čtvrtiny nákladů řízení. Učinil tak navíc překvapivě, bez předchozího předestření právního názoru a bez toho, aby k prokázání oprávněnosti postupu podle § 150 o. s. ř. bylo provedeno dokazování. Stěžovatel dále poukazuje na to, že žalobce je advokát (právní profesionál) a že postup podle § 150 o. s. ř. nenavrhoval.
6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka řízení a žalobce jako potenciálního vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
7. Žalobce se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, takže má Ústavní soud za to, že se podstavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
8. Odvolací soud ve vyjádření uvedl, že svou úvahu vedoucí k aplikaci § 150 o. s. ř. založil na okolnostech projednávané věci s přihlédnutím ke stanovisku zástupce stěžovatele k otázce nákladů řízení, které projevil v rámci smírného jednání účastníků před zahájením odvolacího jednání dne 18. 10. 2023. Tehdy zástupce stěžovatele odvolacímu soudu sdělil, že je ochoten vzdát se třetiny nákladů řízení, což je pro něj nepodstatná částka v porovnání se zpětvzetím odvolání žalobcem. Odvolací soud dospěl k závěru, že spravedlivému uspořádání poměrů obou stran sporu odpovídá částečné odepření práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli v rozsahu jedné čtvrtiny, tedy v menším rozsahu, než zvažoval stěžovatel.
9. Stěžovatel v replice poukazuje na to, že odvolací soud se vyjádřil pouze k tomu, proč aplikoval § 150 o. s. ř., k ostatním námitkám se nevyjádřil. Stěžovatel v rámci smírného řešení věci sice byl ochoten se části náhrady nákladů řízení vzdát, učinil tak pouze v rámci vyjednávání za jistotu (smírného) pravomocného ukončení věci. Podle stěžovatele řešení zvolené odvolacím soudu není spravedlivé. Ve zbytku rekapituluje argumentaci z ústavní stížnosti.
5. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12
ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18
ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)].
12. Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod je spatřována v (ne)uplatnění některého z mimořádných institutů, typicky moderačního práva podle § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2306/20
ze dne 2. 3. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V takových případech musí být intenzita zásahu základních práv či svobod účastníka řízení mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelný případ svévole či libovůle [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000
ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)], zejména postupují-li soudy tak, že své závěry nezdůvodní vůbec (pouhým formálním odkazem na dané ustanovení) či je zdůvodní nedostatečně (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1895/22
ze dne 6. 9. 2022).
13. Zamýšlí-li obecný soud použití moderačního práva podle § 150 o. s. ř., musí účastníkům vytvořit procesní prostor k tomu, aby mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, zejména jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2187/24
ze dne 30. 10. 2024, body 15-19).
14. Podle Ústavního soudu odvolací soud nepostupoval procesně čistě, nepoučil-li stěžovatele adresně o zvažovaném použití moderace podle § 150 o. s. ř. Zároveň Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že z jeho vyjednávání o smírném řešení sporu a nabídky vzdát se části náhrady nákladů řízení nelze bez dalšího vyvozovat, že byl s moderací nákladů srozuměn či s ní souhlasil. Tento procesní postup však podle Ústavního soudu neodůvodňuje zrušení napadených výroků, a to z následujících důvodů:
15. Smyslem poučovací povinnosti soudů je zajistit, aby strany měly možnost se k případnému postupu vyjádřit a nebyly zbaveny práva reagovat na zamýšlené rozhodnutí. Nynější věc byla projednávaná napříč soudy všech stupňů i Ústavním soudem, a tudíž měl stěžovatel dostatek procesního prostoru k tomu, aby vyjádřil svůj postoj k otázce náhrady nákladů řízení - tím spíše, rozhodl-li odvolací soud původně v jeho neprospěch.
16. V dané věci odvolací soud nevyšel ze žádných skutečností, které by byly pro účastníky řízení nové či objektivně překvapivé (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 90/24
ze dne 24. 4. 2024). Bylo tedy alespoň rámcové možné předpovídat [k tomu viz nález sp. zn. II. ÚS 2570/10
ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457)], že odvolací soud může náhradu nákladů řízení moderovat, bez ohledu na věcnou správnost či vhodnost takového postupu.
17. Dále Ústavní soud zohlednil, že odvolací soud náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů moderoval o jednu čtvrtinu z celkové částky (náklady nalézacího řízení ze 73 526 Kč na 55 144,50 Kč a náklady odvolacího řízení z 140 878 Kč na 105 658,50 Kč). Celkový rozdíl (53 601 Kč) tak sice přesahuje hranici bagatelnosti, ale pouze nepatrně (z hlediska hranice pro dovolací řízení); podstatná část náhrady nákladů řízení přitom byla stěžovateli přiznána. Tím se nyní projednávaná věc liší kupř. od stěžovatelem citovaných nálezů [ sp. zn. II. ÚS 3161/08
ze dne 21. 4. 2009 (N 95/53 SbNU 219), sp. zn. III. ÚS 1862/13
ze dne 10. 6. 2014 (N 118/73 SbNU 821) a sp. zn. II. ÚS 3539/19
ze dne 6. 3. 2020 (N 44/99 SbNU 69)], v nichž tamějším stěžovatelům byla náhrada nákladů řízení upřena zcela. Rozdíl v intenzitě zásahu do práv účastníků řízení je tedy zřejmý.
18. Neopodstatněná je námitka stěžovatele, že odvolací soud nejprve při úspěchu žalobce náhradu nákladů řízení nemoderoval, neboť z toho nelze dovozovat, že by stejně musel postupovat i následně v případě úspěchu stěžovatele. Případnou moderaci je třeba zvažovat vždy zvlášť s ohledem na konkrétního účastníka, konkrétní okolnosti věci a průběh řízení. Není ani nezbytné, aby moderaci nákladů některý z účastníků navrhoval.
19. Důvody uplatněné moderace odvolací soud srozumitelně vyložil - snížení náhrady nákladů řízení o jednu čtvrtinu je reakcí na okolnosti případu a odůvodněno specifickými důvody hodnými zvláštního zřetele, jež byly vysvětleny v bodech 16 a 17 rozsudku odvolacího soudu. Není potom úlohou Ústavního soudu, aby tyto úvahy dále přehodnocoval (i kdyby se s nimi sám neztotožňoval) či ověřoval správnost skutkových zjištění, z nichž tyto úvahy vycházejí.
20. Ústavní soud uzavírá, že neshledal takové extrémní vybočení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, které by mohlo porušit ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu