Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 391/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.M., zastoupeného advokátem JUDr. F.V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1997, sp. zn. 9 To 351/97, t a k t o
Ústavní stížnost se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í
V záhlaví uvedeným usnesením zamítl Městský soud v Praze odvolání stěžovatele (obžalovaného) a poškozeného V.B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 6. 1997, č.j. 2 T 2/97-672. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže, porušování domovní svobody a neplnění odvodní povinnosti podle v rozsudku uvedených ustanovení trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně a k trestu propadnutí věci. Citované usnesení Městského soudu v Praze stěžovatel napadl I.
ÚS 391/97 ústavní stížností. V ní uvedl, že v odvolacím řízení před Městským soudem v Praze byla zamítnuta jeho žádost o změnu jeho ustanoveného obhájce JUDr. V., neboť se prý tento obhájce náležitě nevěnoval případu a na předmětné jednání za sebe poslal svého koncipienta. V tom spatřuje porušení č1. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje proto napadené usnesení zrušit. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že v předmětné věci nebyl dán žádný důvod ke změně ustanovení obhájce a že se při svém rozhodování řídil příslušnými ustanoveními trestního řádu a zákona o advokacii. Obvodní soud pro Prahu 6 uvedl, že před Městským soudem v Praze na veřejném zasedání dne 15. 9. 1997 zastupoval JUDr. V. jeho společník z advokátní kanceláře JUDr. K. a v 11 hodin jej nahradil advokátní koncipient Mgr. G. o tomu prý stěžovatel při veřejném zasedání Městského soudu v Praze namítl, že JUDr.
V. neviděl 31 měsíců a navíc byl přesvědčen o tom, že si zvolil obhájce JUDr. K., který však v této trestní věci nikdy nevystupoval. Na počátku trestního řízení byla totiž stěžovatelovou obhájkyní ustanovena JUDr. K. (31. 5. 1993), která však požádala o zproštění obhajoby a ke dni 24. 6. 1993 byl proto obhájcem ustanoven JUDr.
V. Jméno obhájce JUDr. K. není nikde ve spise zachyceno a nikdy o něm stěžovatel nehovořil. Stěžovatel proti svému obhájci JUDr. V. ani při jednom z hlavních líčení nevznesl námitky a jeho tvrzení v odvolacím řízení proto obvodní soud pokládá za smyšlené. Stěžovatelův obhájce se účastnil výslechu obviněného, výslechu svědků i konfrontací a všech hlavních líčení, resp. veřejného zasedání u Městského soudu v Praze. Stížnost stěžovatele (prý vícenásobně trestaného recidivisty) soud pokládá za ryze účelovou a hodnotí ji jako jeho další snahu o zvrácení 2
I. ÚS 391/97 odsuzujícího rozsudku. Účast dalšího advokáta JUDr. K. a koncipienta Mgr. G. při veřejném zasedání proto nemohlo mít žádný význam pro rozhodnutí odvolacího soudu.
Obvodní soud rovněž poukázal na to, že změna ustanoveného obhájce je ve smyslu § 40 trestního řádu přípustná v případě, že pro to existují důležité důvody, které je nutno specifikovat. Za takové důvody však nelze považovat obecné a nedoložené tvrzení stěžovatele, že jeho advokát JUDr. V. nebyl v řízení dostatečně aktivní. V této souvislosti obvodní soud akcentoval skutečnost, že týž advokát (JUDr. V.), proti jehož účasti v předchozím soudním řízení stěžovatel brojí, ho nyní zastupuje v podstatně závažnějším řízení u Ústavního soudu České republiky.
I z toho lze dovodit, že stěžovatelova námitka je ryze účelová. Proto Obvodní soud pro Prahu 6 navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. V souzené věci stěžovatel namítá porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, podle něhož obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
Z obsahu spisu však vyplývá, že stěžovatel měl jak v přípravném řízení trestním, tak i v řízení před soudem, ustanoveného obhájce. Z jednotlivých protokolů o hlavním líčení před Obvodním soudem pro Prahu 6 (ze dnů 26. 3., 23. 4., 21. 5., 22. 5., 18. 6.) vyplývá, že stěžovatelův obhájce JUDr. V. se těchto jednání zúčastňoval a že při nich působil aktivně (kladl otázky, podával návrhy, radil se se svým klientem apod.). Rovněž z citovaných soudních protokolů neplyne, že by stěžovatel proti způsobu vedení obhajoby vznesl jakoukoli námitku.
3 I. ÚS 391/97
Stěžovatel požádal o změnu obhájce až po vynesení rozsudku obvodním soudem, tedy prakticky po provedení veškerého dokazování. Zjevně nepravdivé je jeho tvrzení při veřejném zasedání Městského soudu v Praze (15. 9. 1997), že JUDr. V. už 31 měsíců neviděl, neboť se s ním setkal - jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení - nejpozději dne 18. 6. 1997 u Obvodního soudu pro Prahu 6. Stěžovatel ani blíže nespecifikoval důvody, pro které by mu měl být ustanoven obhájce jiný. Městský soud proto dospěl ke správnému závěru, že ke zproštění od nutné obhajoby, prováděné JUDr.
V., nebyly dány "důležité důvody" ve smyslu ustanovení § 40 trestního řádu a jeho žádost právem zamítl. Věrohodnost stěžovatelových tvrzení navíc zpochybňuje skutečnost, na niž ve svém vyjádření k ústavní stížnosti správně poukazuje obvodní soud, že v řízení před Ústavním soudem jej opět zastupuje - a to na základě plné moci - JUDr. V., tedy stejný advokát jako ve vlastním trestním řízení, s nímž stěžovatel údajně nebyl spokojen a žádal proto o ustanovení obhájce jiného. Za tohoto stavu je zřejmé, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze k porušení č1.
40 odst. 3 Listiny nedošlo, neboť stěžovateli byl ustanoven advokát JUDr. V., který jej přiměřeně aktivně zastupoval a proti jehož osobě stěžovatel po celou dobu trestního řízení nevznesl žádné výhrady. Blíže nespecifikovanou námitku proti advokátovi, která byla zcela v souladu se zákonem zamítnuta, stěžovatel uplatnil až po vynesení rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 6, tedy po skončení dokazování v této trestní věci.
Nelze akceptovat ani námitku, že se veřejného zasedání u Městského soudu v Praze dne 15. 9. 1997 po určitou dobu zúčastnil - jako obhájce stěžovatele - Mgr. J.G. v substituci advokáta JUDr. V., neboť takový postup není v rozporu se zákonem (§ 35 odst. 1 trestního řádu), ani s ústavně zaručeným právem na obhajobu. 4 I. ÚS 391/97
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 1998 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj