Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 394/01
Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatelů J. K. a R. K., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, o ústavní stížnosti na postup Nejvyššího soudu ČR při vyřizování stížnosti na postup Vrchního soudu v Praze, takto: Návrh se odmítá.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti ze dne 24. 5. 2001 uvedli, že se obrátili na předsedkyni Nejvyššího soudu ČR se stížností na postup Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 1A/2000 a 7A 91/98. Protože prý jim nebyla poskytnuta uspokojivá odpověď, požádali vrchní soud o ustanovení právního zástupce pro sepsání ústavní stížnosti. Stěžovatelé tvrdí, že se v celém řízení nikdo nezabýval tím, že byla jejich práva procesním postupem vrchního soudu poškozena a že jim měl být ustanoven právní zástupce pro podání ústavní stížnosti na postup nižších soudů, zejména Vrchního soudu v Praze.
Stěžovatelé odkazují na znění ust. § 30 občanského soudního řádu a tvrdí, že v řízení před vrchním soudem ani před Nejvyšším soudem ČR se jim nedostalo poučení o možnosti žádat ustanovení právního zástupce a tím v řízení před soudy stěžovatelé nepostupovali správně. Podle jejich názoru tím byla porušena jejich základní práva a svobody zaručené Listinou základních práv a svobod, zejména pak právo na řádný soudní proces. Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud vyslovil, že Nejvyšší soud ČR při vyřizování jejich stížnosti porušil § 30 občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna uvedená podmínka, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1, odst. 2, písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že směřuje proti vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2001, č. j. S 747/99, jímž bylo stěžovatelům sděleno, že předsedkyně Nejvyššího soudu ČR není oprávněna s odvoláním na zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, ve znění pozdějších předpisů, jejich stížnost na postup Vrchního soudu v Praze vyřídit. K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není nadřízen obecným soudům. Proto Ústavní soud není ani oprávněn přezkoumávat vyřizování stížností na postup obecných soudů dle zákona č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud může pouze zkoumat, zda pravomocným rozhodnutím soudů či jejich postupem nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Protože v daném případě ústavní stížnost nesměřuje ani proti pravomocnému rozhodnutí soudu ani proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, shledal ji Ústavní soud jako nepřípustnou a jako takovou ji dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. V Brně 13. září 2001
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu