Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Krůty, zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou, Plánkova 600, Strakonice, proti usnesení Policie ČR č. j. KRPC-61165-1648/TČ-2016-020080 ze dne 4. 7. 2017 a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích č. j. ZT 115/2016-1171 ze dne 13. 10. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel považuje odůvodnění rozhodnutí státního zástupce za velmi stručné a nepřezkoumatelné. V jeho rámci nebyly zohledněny konkrétní okolnosti případu. Napadená usnesení orgánů státní moci jsou v rozporu s § 80 tr. ř., v projednávané věci není a nemůže být splněna podmínka, že je věc vydávána tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Zajištěné ropné uhlovodíkové látky jsou určeny druhově. Nešlo o věci individuálně určené, u nich je možná zcela konkrétní individualizace. Na základě provedených důkazů není možno dospět k závěru, že zajištěné uhlovodíkové látky byly získány trestnou činností a že bez jakýchkoliv pochyb patří právě společnosti ČEPRO a.s.
Na základě provedené analýzy byla zjištěna pouze druhová shoda, u několika vzorků nebyla zjištěna ani tato. Navíc nebylo přihlédnuto k tomu, že obviněný doložil policejnímu orgánu doklady o nákupu pohonných hmot, které byly policií zajištěny. Pouhá podobnost či druhová shoda nemůže být za daných okolností bez dalšího brána jako dostačující podklad pro to, že o vlastnickém právu není pochyb. Některé ze zajištěných vzorků byly navíc vyhodnoceny jako zcela rozdílné, když neobsahovaly motorovou naftu, ale benzín.
Za situace, kdy se pohonné látky ve skladech společnosti ČEPRO a.s. volně distribuují, nelze uzavřít, že právě zajištěné látky byly vedlejší účastnici odcizeny. O tom, komu svědčí vlastnické právo, panují podle stěžovatele značné pochybnosti a orgány činné v trestním řízení tak neměly přistoupit k jejich vydání právě společnosti ČEPRO a.s. Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným postupem došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl.
40 Listiny základních práv a svobod.
Dále Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností se již zabýval pod sp. zn. III. ÚS 3946/17 , přičemž neshledal důvody, pro které by se měl od tam uvedené argumentace jakkoliv odchýlit.
Rozhodnutí podle § 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní charakter. Usnesení podle § 80 odst. 1 trestního řádu není rozhodnutím, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci, a stěžovateli tak zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanském soudním řízení, v němž se projednávají spory, které vyplývají z poměrů soukromého práva (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2307/13 ).
Jelikož v posuzované věci nejsou dány specifické okolnosti, které Ústavní soud vedly k vydání nálezů sp. zn. I. ÚS 3523/16
(probíhající insolvenční řízení) a sp. zn. I. ÚS 2307/13
(kde mimo jiné došlo k vydání "do vlastnictví" poškozené), a Ústavní soud zároveň neshledal ani jiné vady tak závažného charakteru, aby přes možnost stěžovatele domáhat se ochrany svého vlastnického práva v civilním řízení byl nucen přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí, nezbývá než stěžovatele na civilní řízení odkázat.
V projednávaném případě nebyly navíc vydány věci určené individuálně. To znamená, že i kdyby soud posléze uzavřel, že stěžovatel se vytýkaného trestného jednání nedopustil, nic nebrání v jejich vrácení, resp. nahrazení. I z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud hypotetický zásah do práv stěžovatele za tak zásadní, že bylo lze uvažovat o porušení jeho základních práv a svobod. Jak poukázal Ústavní soud ve svém shora citovaném usnesení III. ÚS 3946/17, napadená rozhodnutí nehrají žádnou roli při rozhodování o vině a trestu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu