Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Benet Czech, spol. s r. o., se sídlem Křesomyslova 23, Praha 4, IČ: 25770080, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14/975, 170 00 Praha 7, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008, č.j. 11 Ca 253/2007-26, a Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2008, čj. 2 Afs 97/2008 - 54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. III. ÚS 23/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vzal přitom v úvahu, že již o věcně shodných ústavních stížnostech stěžovatelky rozhodoval (usnesení
sp. zn. I. ÚS 396/09
a
) a odmítl je jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, které plně dopadá i na nyní souzenou věc.
Stěžovatelka brojí proti platebnímu výměru, kterým jí bylo uloženo daňové penále, a proti rozhodnutím, která následovala. V ústavní stížnosti přitom pouze zopakovala námitky, které uplatnila již v předcházejícím řízení. Její základní argument spočívá v tom, že daňové penále nelze uložit v případě, že k nesplnění daňové povinnosti došlo v důsledku zásahu státního orgánu.
Ústavní soud poukazuje na ustanovení § 63 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), podle něhož je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. V tom případě mu, podle druhého odstavce tohoto ustanovení, vzniká povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni splatnosti, až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Právo na úrok z prodlení tak vzniká přímo ze zákona a okolnosti, za kterých k zaplacení daně nedošlo, jsou v tomto ohledu irelevantní.
Ústavní soud opakuje, že jako nástroj odstranění možných tvrdostí, mezi které lze zařadit i případ stěžovatelky, obsahuje zákon o správě daní a poplatků možnost správce daně povolit daňovému dlužníkovi posečkání daně nebo povolení splátek, jak to ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší správní soud. Pokud stěžovatelka věděla, že vzhledem k zajištění finančních prostředků nebude moci daň ve stanoveném termínu zaplatit, mohla požádat například o posečkání daně nebo o povolení splátek podle § 60 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně pak posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách může povolit, bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro dlužníka s vážnou újmou nebo není-li z jiných důvodů možné vybrat celý daňový nedoplatek od daňového dlužníka najednou. Ta plně dopadá i na případ stěžovatelky, která však předmětnou žádost nepodala.
K další argumentaci stěžovatelky proti pouze částečnému vyhovění její žádosti o prominutí příslušenství daně, podle § 55a zákona o správě daní a poplatků, Ústavní soud dodává, že vyhovění žádosti daňového dlužníka o prominutí daně závisí toliko na správním uvážení správního orgánu, jímž je Ministerstvo financí ČR, a v případech vymezených vyhláškou č. 299/1994 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, i finanční úřad. Je pak na uvážení správního orgánu rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhoví a daň či její příslušenství promine či nikoli. Jeho rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; je zde tedy oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu, vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Pokud stěžovatelka s rozhodnutím o prominutí příslušenství daně nesouhlasila, měla usilovat o přezkum tohoto rozhodnutí prostřednictvím správní žaloby, což však neučinila.
Ústavní soud uvádí, že výše uvedené argumenty uplatnila stěžovatelka již v řízení o odvolání, ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Jak Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, tak i Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud se s nimi vypořádaly způsobem, který nevykazuje žádná ústavněprávní pochybení. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich názorem neztotožňuje, nemůže sama o sobě ústavní stížnost opodstatňovat. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že daňové penále vzniká přímo ze zákona a správce daně pouze daňovému subjektu sděluje jeho výši, a odkázal na příslušnou judikaturu. Upozornil stěžovatelku i na skutečnost, že pokud nesouhlasila s tím, že její žádosti o prominutí daně bylo vyhověno jen zčásti, měla procesně brojit proti tomuto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se s argumenty stěžovatelky důkladně a v dostatečné míře vypořádal, jeho rozhodnutí nevykazuje ani znaky libovůle, ani nevybočuje z ustáleného výkladu. Nemohlo jím tedy dojít k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na vlastnictví podle čl. 11 Listiny, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Ústavní soud konečně dodává, že rozhodnutí finančních orgánů i obou správních soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu a následně i oba správní soudy se námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti podrobně zabývaly. Do závěrů těchto orgánů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces neshledal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu