Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem v Praze 1, Revoluční 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, sp.zn. 11 Td 48/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím odňal Nejvyšší soud stěžovatelovu věc Obvodnímu soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 2 T 152/2006, a přikázal ji k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Podle stěžovatele tím bylo porušeno jeho základní právo dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv na svobod (dále jen "Listina"), neboť byl odňat svému zákonnému soudci. Uvádí, že dle § 25 tr. řádu lze z důležitých důvodů odejmout věc příslušnému soudu a přikázat ji jinému soudu téhož druhu a stupně.
Je tedy možné měnit místní příslušnost soudu, je však nepřípustné měnit příslušnost věcnou. Podle stěžovatele však v dané věci byla bez zákonných důvodů změněna věcná příslušnost soudu. Stěžovatel byl obžalován z trestného činu podle § 161 odst. 1 tr. zákona. Pro tento trestný čin není dána v prvním stupni příslušnost krajského soudu, neboť se nejedná o trestný čin, za nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně 5 let nebo za nějž lze uložit trest výjimečný a nejedná se ani o trestný čin taxativně vymezený v § 17 a) až c) tr.
řádu. Přikázáním věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tedy mělo dojít k porušení uvedeného základního práva stěžovatele.
V uvedeném usnesení (viz www.nsoud.cz) poukázal Nejvyšší soud na to, že podle § 25 trestního řádu může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem "důležité důvody" sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. řádu, dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Důvody odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. Po zhodnocení všech skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z hlediska reálné naděje dovést věc k meritornímu rozhodnutí jim nejlépe vyhovuje Krajský soud v Českých Budějovicích a proto je vhodné, aby tento soud ve věci nadále jednal a rozhodl.
Ústavní soud zaslal obě vyjádření Nejvyššího soudu právnímu zástupci stěžovatele k zaujetí stanoviska. Ten však ve stanovené lhůtě žádné stanovisko nezaujal.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce i § 7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud při interpretaci základního práva na zákonného soudce zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95 ,
IV. ÚS 222/96 ,
III. ÚS 230/96 ,
III. ÚS 200/98 ,
III. ÚS 293/98 ,
III. ÚS 182/99 ,
I. ÚS 144/2000 ,
III. ÚS 29/01 ,
II. ÚS 544/02 ,
III. ÚS 561/02 ,
II. ÚS 132/04 , www.judikatura.cz). Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byl zachován princip pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc".
Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě trestní řád (srov. rozhodnutí III. ÚS 561/02, www.judikatura.cz).
V konkrétní souzené věci byl k rozhodování příslušný Obvodní soud pro Prahu 5. Tento soud však v souladu s ust. § 25 tr. řádu navrhl přikázání věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ke konání společného řízení v trestní věci obviněných JUDr. J. B. a spol., které je u tohoto soudu vedeno pod sp.zn. 9 T 5/2006. Takový postup umožňují ust. § 20 odst. 1 tr. řádu, a § 21 odst. 1, 2 tr. řádu. Z nich plyne, že pokud se koná o všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, společné řízení, koná je ten soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu. Za důležitý důvod k delegaci považuje soudní praxe i nezbytnost konání společného řízení, byly-li státním zástupcem podány samostatně obžaloby u různých soudů a jsou-li splněny podmínky podle § 20 odst. 1 a § 23 odst. 3 tr. ř. (viz např. rozh. č. 2/1983 Sb. rozh. tr., www.nsoud.cz).
Jak plyne z předložených podkladů, byly proti obviněným podány samostatné žaloby u různých soudů. Přikázání věci ke společnému řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře tedy bylo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Právo přijmout takové rozhodnutí přísluší obecnému soudu (v daném případě Nejvyššímu soudu) a Ústavní soud při přezkoumání rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a argumentačně přesvědčivé. Nejvyšší soud aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto je napadené rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavřel, že napadeným rozhodnutím k porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2007
Vojen Güttler předseda senátu