Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Jiřiny Daňkové, prof. Ing. Edvarda Leedera, CSc., Ing. Tomáše Prokopa, Jana Wilda, Jana Wilda, Bořka Zdařila a MUDr. Lubomíra Zdařila, všichni zast. Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2013, č.j. 28 Cdo 1992/2013-514, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Antonína Krause, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dále Nejvyšší soud odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 24. 11. 2011, sp.zn.
, či usnesení ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2393/11 ) bylo současně již dříve při posuzování ústavní konformity odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění bagatelního limitu vyloženo, že mimořádný opravný prostředek je svojí povahou výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí. Hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstanční proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný.
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavřel, že kvalifikovatelnost a citelnost zásahu, představovanou výší plnění, o níž bylo rozhodováno, je pak bezpochyby nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu subjektu, do jehož práv mělo být zasaženo dovoláním napadeným rozhodnutím. Předestřené bylo zjevně zohledněno i při posuzování ústavní stížnosti, odmítnuté usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2011, sp.zn. IV. ÚS 1461/11 , jež směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp.zn. 28 Cdo 4678/2010, v níž se taktéž jednalo o odmítnutí dovolání spoluvlastníků, jejichž dílčí závazky nedosahovaly bagatelního limitu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta. III.
Z předložených podkladů a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") sp.zn. 3 C 160/99 zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelé se žalobou u okresního soudu domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit jim původně částku 244 800,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mu vzniklou v souvislosti s užíváním nebytového prostoru v domě, který je v jejich spoluvlastnictví. Okresní soud nejprve jejich žalobě v plném rozsahu vyhověl, po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, vyhověl žalobě částečně, po další kasaci vyhověl žalobě ohledně částky 66 408,50 Kč s příslušenstvím, ve zbytku ji zamítl (zamítl též vzájemný návrh vedlejšího účastníka), ohledně části uplatněného nároku řízení zastavil.
V další části řízení odvolací řízení odvolací soud opět prvostupňový rozsudek (ve většině výroků) zrušil, následně okresní soud rozsudkem ze dne 7.3.2007, č.j. 3 C 160/99-342, žalobu ohledně částky 66 408,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (zamítl i vzájemný návrh vedlejšího účastníka). Odvolací soud rozsudkem ze dne 2.7.2009, č.j. 56 Co 433/2008-399, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. Stěžovatelé napadli potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9.10.2003, č.j.
28 Cdo 1992/2013-514, odmítl pro nepřípustnost ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Vyšel ze zjištění, že v projednávané věci stěžovatelé napadli dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 66.408,50 Kč s příslušenstvím. Jelikož žalobou uplatněný nárok (č. l. 193 spisu okresního soudu - dovoláním napadený výrok) není solidárního charakteru, z petitu žaloby nevyplývá, v jakém poměru má být dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, a jde o dělitelné plnění, může každý z věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl (srov. § 512 odst. 1 obč. zák.) pohledávky.
Dílčí nároky žalobců při požadavku na zaplacení celkové částky 66.408,50 Kč s příslušenstvím (s ohledem na velikost jejich spoluvlastnických podílů, z nichž největším - dle obsahu spisu - je podíl o velikosti jedné ideální čtvrtiny; 66.408,50 Kč: 4 = 16.602,125 Kč) přitom nepřesahují částku 50.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť přípustnost dovolání (z hlediska posledně citovaného ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.9.1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.2.2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s předloženými podklady a se spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.
Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se závěrem Nejvyššího soudu ohledně rozsahu nároku uplatněného stěžovateli vůči vedlejšímu účastníkovi ovlivněného pluralitou spoluvlastníků budovy domáhajících se úhrady bezdůvodného obohacení. Závazkový vztah vzniklý mezi účastníky sporu má (s ohledem na existenci množiny spoluvlastníků - žalobců) povahu společného závazkového vztahu. Je notorietou, že mezi dvěma základními druhy společných závazkových vztahů, tj. závazky dílčími a solidárními, preferoval obč. zákoník č. 40/1964 Sb. závazky dílčí (pozn. činí tak i obč. zákoník č. 89/2012 Sb.).
Pokud zde nebyla taková právní skutečnost, která by založila aktivní solidaritu žalobců (pozn. stěžovatelé ani v žalobě solidaritu neuplatnili), obecné soudy logicky musely preferovat dílčí povahu závazkového vztahu, což se - konec konců - odrazilo i v posouzení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud tak logicky při posuzování přípustnosti dovolání vycházel z výše dílčích závazků a zohlednil jejich bagatelní povahu. Ústavní soud dále připomíná, že právní řád nezakládá obecné právo na dovolání; tento mimořádný opravný prostředek je možný tolika za splnění zákonných předpokladů.
Jestliže v posuzované věci tyto předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny, nemohlo dojít k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, ani na soudní ochranu.
Právní zástupce podal ústavní stížnost jménem stěžovatelů, podepsal ji svým jménem, avšak nepředložil plnou moc k jejich zastupování, což představuje vadu podání. Ve smyslu procesní ekonomie, s přihlédnutím k výsledku řízení o ústavní stížnosti, nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k odstraněné této vady.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu